Výsledek vypadá natolik efektně, že by si čtenář snad ani nevšiml několika "drobností"  - totiž že se autor prakticky nevyjadřuje ani k mému článku, který hrubě dezinterpretuje, ani k samotné diskusi o pětatřicátnících. Jestliže v úvodu najdeme sugestivní líčení jedné Capablancovy partie, můžeme říci, že suverénní Uhlíř svou partii bravurně vyhrává prostě proto, že nehraje proti skutečnému soupeři, ale na obou stranách šachovnice táhne sám.

Ale konkrétně. Uhlíř mě napadá za to, že prý se údajně místo pochopení poměrů snažím "anarchisticky" poměry změnit atp. Přitom jsem prostě napsal o zkušenosti, která umožňuje části mých vrstevníků nebrat dnešní poměry až tak vážně a nezměnitelně, jak by samy rády vypadaly (podobně jako nebrali vážně poměry za minulého režimu), a navzdory nesnázím se pokoušet žít jiným způsobem, než k němuž jsou směrováni konformizujícími tlaky. Pokud jsem obviňován z vyhrožování změnou poměrů, měl by se Uhlíř laskavě obtěžovat s upřesněním, ve které části článku lze něco takového nalézt. Nic podobného hrozbou povstáním ovšem z mého textu vydestilovat nemůže, protože svou figurku salónního revolucionáře si prostě a jednoduše vycucal z prstu. 

Ukázal jsem, že dosavadní kritika na adresu mojí generace nebere v úvahu ani míru rozšíření, ani skutečné důvody dnešního extrémního individualismu. Jde o fenomén přinejmenším před 26 lety popsaný v západní sociologické literatuře jako systémový požadavek pozdního kapitalismu a každý, kdo se za daných podmínek chová jinak než jako extrémní individualista,  je soustavně znevýhodňován. Jestli tohle není velmi zřetelné pochopení současných poměrů, pak co má být takovým pochopením? Výpady ad hominem vypůjčené z charakterologie u Klímy a Schopenhauera? Jejich uživatel pak ovšem nemůže zabránit tomu, abych coby simulovaný protihráč podobně nehorázně načerpal ze stejné studny: "Intelekt je podle svého určení pouze médium motivů: původně tedy nechápe na věcech nic víc než jejich vztahy k vůli... U zvířat, kde zůstává téměř zcela u přímých vztahů, je právě proto tato věc nejnápadnější: co nemá žádný vztah k jejich vůli, pro ně neexistuje. Proto občas s podivem vidíme, že i chytrá zvířata si nevšimnou něčeho o sobě nápadného..." (Schopenhauer, Svět jako vůle a představa) 

"Je příkladem nebývalé zvrácenosti, odmítá-li někdo (jako mladý!) z hrdosti pracovat za mzdu, která je dle jeho názoru "malá", avšak nikterak se necítí ponížen žít ze sociálních podpor a milodarů a chce přitom "měnit poměry"," píše Uhlíř. Moc pěkné. A o kom je tu řeč? Já psal o lidech z nejmladší generace, kteří právě proto, že nechtějí pracovat za zmíněných 8.000,- hrubého v neziskové organizaci, žádné poměry měnit nechtějí  (pokud mají možnost, vezmou prostě lépe placené zaměstnání v byznysu) - a pak o mých vrstevnících obviňovaných Vítem a dalšími autory ze sobecké bezohlednosti, i když valná část z nich rozhodně není kariéristy a výše osobního příjmu pro ně není tím nejpodstatnějším. Někteří mají v aktivní fázi života menší příjem než neustále si stěžující čeští důchodci, ale vůbec necítí potřebu vyřvávat o nesnesitelnosti poměrů. 

O materiální situaci těchto lidí bych za normálních okolností ani náhodou nepsal, kdyby mi tu kontrast s opakovanými historkami o "sobeckých pětatřicátnících" nepřišel zvlášť komický. Pokud to Uhlíř nechápe, tak to, obávám se, není způsobeno malou srozumitelností mého článku. On prostě nechce vidět, co se mu nehodí do krámu.

Jakkoliv se Uhlíř neobtěžoval přečíst si pořádně ani můj text, k němuž údajně diskutuje, pouští se souběžně i do článků Jana Samohýla a anonymního univerzitního učitele, jako by byl v úvodu zmiňovaným Capablancou. Samohýl se k vytržení jednoho tvrzení z kontextu kritiky autoritativního stylu řízení nejspíš vyjádří sám (pokud mu to bude stát za to). A obavám anonymního univerzitního učitele se tak úplně nedivím, i když s jeho neochotou riskovat nesouhlasím. Věděl bych o jednom-dvou případech pronásledování nebo vyhazovů na českých vysokých školách po roce 1989. Například i kvůli opakovaným stížnostem sponzorů na publikační aktivity postiženého v denním tisku.   

Nakonec bych se měl vyjádřit k jediné vážné námitce skutečně se týkající mého článku, kterou v Uhlířově zfalšované partii proti třem soupeřům lze vůbec nalézt: "jejich "nesdělitelná zkušenost" o možné změně poměrů je spíše výlevem zloby z vlastního postavení než důsledkem hlubšího poznání", píše frýdeckomístecký filozof života. No jasně. Jen ještě chybí patřičný citát z Nietzschova Antikrista, aby veškerá snaha o hledání alternativ k současnému stavu mohla být teatrálně naražena na věčně stejný popravčí kůl s nápisem "resentiment". Jak prosté a málo překvapivé.  Všichni ti hledači přece v podstatě brečí, že nejezdí v Mercedesu a nelétají na Bahamy, no ne snad?

Je vlastně docela logické, že v epoše Arnolda Schwarzeneggera i filozofie života vstoupila do služeb konformismu a stala se hřebem, který okresní právník vráží do hole svého nadýmavého prndání, aby rozbil hlavu každého, kdo si dovolí veřejně kritizovat jeho krásný nový svět. Ale jen aby se Uhlíř zase nepletl. Aby náhodou nezjistil, že si špatně přečetl nejen můj článek, ale i své tolik zbožňované autory. 

"A raději si zoufejte, než abyste se vzdali. A věru, miluji vás za to, že dnes neumíte žít..." (Nietzsche, Tak pravil Zarathustra).