Venku před summitem instalovala organizace World Development Movement (Světové rozvojové hnutí) elektronické stopky, které symbolizovaly, že každé čtyři vteřiny zemře někde na světě kvůli chudobě jedno dítě. K pokusům o zmírňování dluhů již v minulosti došlo, vždy ve spojení s těmi samými podmínkami: privatizací, propouštěním a omezováním vládních výdajů na zdravotnictví a vzdělávání.

Nikaragua se přidala ke staré iniciativě Highly Indebted Countries Initiative (Iniciativa hluboce zadlužených zemí) a kvůli pár milionům byla donucena prodat svá aktiva a otevřít ekonomiku investorům, hledajícím rychlý zisk. Předpokládá se, že díky přilákaným investicím poroste ekonomika, která tak odstraní chudobu. Ale nadnárodní korporace v Nikaragui zajímají především nízké mzdy. A korporacemi sponzorovaní politici tak opět používají zmírňování dluhu jako kouřovou clonu, zakrývající tvrdou realitu neoliberalismu, dopadajícího na většinu pracujících na celém světě.

Z měst do vesnic a zase zpátky

Pokud se do Nikaragui dostanete z turistických letovisek v Kostarice, snadno si budete myslet, jak jsou zdejší lidé dobří v cizích jazycích -- většina z reklam podél silnic, inzerujících sportovní auta, prodej pozemků a finanční služby je v angličtině.

"Kostarika je na prodej jako hřiště pro bohaté severoameričany," říká Pepe, barman z Playa Coco ze severní části země. "Žádný obchod tady nepatří Kostaričanům. Jsme vytlačováni do vesnic. Gringos vlastní celé pobřeží a my si tady už nemůžeme dovolit koupit nic."

V nedávno publikované knize o omezování chudoby Světová banka tvrdí, že neoliberalismus je nejlepším způsobem "rozvoje" chudých zemí. Úředníci tvrdí, že lidé na vesnici se mohou "odpoutat od nejistoty a drtivé chudoby a získat lepší místa, často ve městech." Leona, aktivistka, pracující s pracovníky a pracovnicemi ve sweatshopech, nesouhlasí. Život na vesnici je bezpochyby tvrdý: "Abyste mohli zasít, musíte si půjčit od banky, a to znamená zastavit půdu. Ale v situaci, jaká panuje dnes -- se suchy a špatnou úrodou -- si nemůžete vydělat dost, abyste půjčku splatili, a tak vám banka půdu zabaví. Lidé se ptají, jaký to má smysl, a odchází z vesnice do měst."

"Ale žijeme v chudém, opravdu chudém městě. Spotřebováváme víc, než produkujeme," říká Andrea, pracovnice charity. "Před pár lety bylo tohle město šťastné. Dneska je smutné, opravdu smutné." Jedinou oficiální práci nabízí místní Maquila, sweatshop továrna na okraji města. Maquilas fungují v bezcelním prostředí a obecně jsou vlastněny oděvními korporacemi z USA, Tchajvanu nebo Koreje. Vysoce ohodnocené části výroby oděvů jako jsou džíny -- jako například jejich navrhování nebo marketing -- probíhají v Paříži, Londýně a New Yorku. Maqualias tu jsou proto, aby se postaraly o ten nejnižší stupeň výroby. Jednou jejich výhodou je schopnost donutit ženy ušít tisíce triček denně, ale díky 70%ní nezaměstnanosti má Nikaragua pro ziskulačné chlápky v oblecích ještě jednu větší výhodu: nízké mzdy. To je svět výroby "just-in-time." Byznys roste a zisky jsou vysoké.

"Ale Maquilas jsou katastrofou," říká Leona. Když chtějí jejich pracovníci odejít, "nedostanou žádnou kompenzaci, továrna zadrží jejich příjmy a oni tak nedostanou žádnou sociální podporu." A co tedy dělají, ptáme se? "Stěhují se na Kostariku," odpovídá Andrea. "Pokud se chcete z toho pekla dostat, jedinou možností je emigrace."

Těsně pře Vánoci bylo kostarické pohraniční město Penas Blañcas plné Nikaragujců, pracujících v celé Kostarice na plantážích, ve sweatshopech a jako domácí sluhové. Vraceli se ke svým rodinám. Místní noviny psaly o tom, že hranice přechází rekordní množství lidí, ale spousta z nich už se k rodinám nevrací. Juan, rolník pracující na Nikaragujských hranicích, vydělává méně než 20 korun denně a přitom musí podporovat rodinu o devíti členech. "O svých dvou nejstarších synech jsem neslyšel deset let," říká. Myslí si, že se stydí přiznat, že v Kostarice nezbohatli. A že se zbohatnout dá! Pracující v Maquilas si tam vydělají skoro 60 korun za hodinu, což je třikrát tolik než 18 korun v Nikaragui.

Budoucnost?

Někteří doufají, že se k moci vrátí Sandinisté a udělají pořádek. Ale revoluční bojovníci ze sedmdesátých let se od té doby hodně změnili. "Když jsem bojoval se Sandinisty, bylo mi dvacet," říká Miguel, dnes pracovník nevládní organizace v Manague. "Ale dnes je mi přes čtyřicet. Chci klidný život, pohodu a žádné problémy. To samé platí o lidech, se kterými jsem bojoval -- chtějí klidný život. Ale nikaragujské problémy si vyžadují radikální řešení."

Daniel Ortega, stále u kormidla Sandinistické strany, hledá klidný život tím, že usiluje o dohodu s tou samou hierarchií katolické církve, která se před pětadvaceti lety stavěla proti jím vedené revoluci. Veden nadějí, že tato dohoda vylepší jeho šance v nadcházejících prezidentských volbách, přidal se k těm, co napadají "teologii osvobození" - filozofii, která ovlivnila spoustu lidí, bojujících v revoluční armádě. "I když by Sandinisté znamenali zlepšení pro chudé," vysvětluje Leona, "ani oni nemají magickou hůlku, kterou by vyřešili všechny ekonomické problémy této země. A pokud na volby přeci jenom dojde, Sandinisté mohou i prohrát. S Bushem stojícím proti nám nemám velké naděje."

Tatínek Bush řekl v roce 1989 novinářům, že Daniel Ortega "byl jako nechtěné zvíře na garden party." A ten pocit trvá. Synáčkova pravá ruka Donald Rumsfeld navštívil hlavní město Managuu loni v listopadu, aby podpořil nepopulární zkorumpovanou vládu prezidenta Enruqa Bolanose. Ale podpora pro prezidenta, pro kterého hlasovalo pouze 10% voličů, něco stojí. Bolanos souhlasil se zničením dalších 300 z celkem 1.300 nikaragujských raket země-vzduch, používaných během osmdesátých let na odrazení invaze vedené USA. Bílý dům zařídí, aby se nepletly do cesty, kdyby se politika invaze opět dostala mezi možné scénáře.

zdroj: SchNEWS