Amerika musí okamžitě přestat s válkou. Bombardování Afghánistánu není odplatou za New York a Washington. Je to další teroristický čin proti lidem na světě, argumentovala výmluvně indická spisovatelka Arundhati Roy v článku, který v úterý 23. 10. zveřejnil deník Guardian.

Jak se začalo stmívat v neděli 7. října 2001 nad Afghánistánem, americká vláda, podporovaná Mezinárodní koalicí proti teroru (což je nové, příhodné, náhradní jméno OSN) zahájila letecké údery proti Afghánistánu. Televizní stanice vysílaly dlouhé záběry střel s plochou dráhou letu, bombardérů typu stealth, tomahawků, střel, které proniknou do bunkrů a bomb značky 82 s vysokým závěsem. Po celém světě se na to dívali chlapečkové s vypoulenýma očima a přestali požadovat nové videohry.

OSN, která byla nyní zredukována na neefektivní zkratku, nikdo ani nepožádal, aby poskytla leteckým úderům mandát. (Jak jednou uvedla Madeleine Albrigtová: "Budeme jednat multilaterálně, když to bude možné, a unilaterálně, když budeme muset.") "Důkazy" proti teroristům kolovaly mezi přáteli v "koalici".

Po vzájemném jednání oznámili, že nezáleží na tom, zda by tyto "důkazy" přijal jako přesvědčivé soudní dvůr. A tak, jediným rázem, byla zlikvidována celá století právní historie.

Nic nemůže omluvit nebo ospravedlnit teroristický čin, ať už ho páchají náboženští fundamentalisté, soukromá armáda, lidová osvobozovací hnutí - anebo ať je maskován jako odvetná válka a provádí ho uznávaná vláda. Bombardování Afghánistánu není odplatou za New York a Washington. Je to další teroristický čin proti lidem světa.

Každého dalšího nevinného člověka, který je usmrcen, je nutno přidat k hrůznému počtu civilistů, kteří zemřeli v New Yorku a Washingtonu - není možné tyto lidi od mrtvých v Americe odpočítávat.

Války málokdy vyhrávají lidé, vlády je málokdy prohrávají. Lidé jsou ve válkách zabíjeni.

Vlády línají a přeskupují se, mají hlavy jako hydra. Používají nejprve vlajek, ve snaze dát mozky lidí do vakuového igelitového balení a potlačit myšlenky, a pak vlajek používají jako ceremoniálních rubášů, jimiž pokrývají své ochotné mrtvé. Na obou stranách, v Afghánistánu i v Americe, jsou nyní civilisté rukojmími činů svých vlastních vlád.

Aniž by o tom věděli, obyčejní lidé v obou těchto zemích jsou spojeni společným poutem - obyvatelé obou zemí musejí nyní žít s jevem slepého, nevypočitatelného teroru. Každé hromadě bomb, které jsou shozeny na Afghánistán, odpovídá eskalace masové hysterie ve Spojených státech ohledně antraxu, strach z dalších únosů a z dalších teroristických činů.

Není lehké uniknout demoralizující spirále teroru a brutalitě, jíž čelí dnešní svět. Je nyní načase, aby si lidská rasa dala pauzu a obrátila se ke studnicím kolektivní moudrosti, minulých i současných. To, co se stalo 11. září, změnilo svět navždycky.

Svoboda, pokrok, bohatství, technologie, válka - tato slova maji nyní nový význam.

Vlády musejí uznat, že došlo k této významové změně, a musejí začít přistupovat ke svým novým úkolům s určitou mírou poctivosti a pokory. Bohužel, až do nynějška, není vidět žádné známky toho, že by se podrobili vedoucí představitelé mezinárodní koalice nějaké introspekci. A Talibán taky ne.

Když prezident Bush oznámil, že se bude bombardovat, řekl: "Jsme mírumilovný národ." Oblíbený velvyslanec USA, Tony Blair (který také drží portfolio premiéra ve Velké Británii) to po něm opakoval: "My jsme mírumilovný lid."

Tak teď to víme. Prasata jsou koně. Holky jsou kluci. Válka je mír.

Když o několik dní později promluvil prezident Bush v prostředí FBI, řekl: "Tohle je naše poslání. Tohle je poslání Spojených států amerických. Nejsvobodnějšího národa na světě. Národa, který je postaven na základních hodnotách, které odmítají nenávist, odmítají násilí, odmítají vrahy a odmítají zlo. Nepolevíme."

Tady je seznam zemí, s nimiž Amerika vedla válku - a které bombardovala - od konce druhé světové války: Čína (1945-46, 1950-53), Korea (1950-53), Guatemala (1954, 1967-69), Indonésie (1958), Kuba (1959-60), Belgické Kongo (1964), Peru (1965), Laos (1964-1973), Vietnam (1961-73), Kambodža (1969-70), Grenada (1983), Libye (1986), El Salvador (osmdesátá léta), Nikaragua (osmdesátá léta), Panama (1989), Irák (1991-99), Bosna (1995), Súdán (1988), Jugoslávie (1999). A nyní Afghánistán.

Tedy, ta země skutečně nepolevuje - tento nejsvobodnější národ na světě.

Jaké svobody podporuje Amerika? Na svém území podporuje svobodu projevu, náboženství, myšlení, uměleckého vyjadřování, svobodu kulinářských zvyklostí, svobodu sexuálních preferencí (no, do určité míry) a mnoho dalších příkladných, vynikajících věcí.

Mimo své území Amerika podporuje svobodu ovládat, ponižovat a zotročovat, většinou ve službě skutečného amerického náboženství, totiž "volného trhu". Takže když americká vláda pokřtí válku "Operace nekonečná spravedlnost" nebo "Operace trvalá svoboda", my ve třetím světě pociťujeme o dost víc než záchvěv strachu.

Protože víme, že Nekonečná spravedlnost pro některé znamená Nekonečná nespravedlnost pro jiné. A Trvalá svoboda pro některé znamená Trvalé otroctví pro jiné.

Mezinárodní koalice proti teroru je velkou měrou kabala nejbohatších zemí světa. Právě tyto země vyrábějí a prodávají většiny zbraní na tomto světě, vlastní největší zásoby zbraní hromadného ničení - chemických, biologických i jaderných. Tyto země bojovaly ve většině válek, jsou zodpovědné za většinu genocid, útlaku, etnického očišťování a porušování lidských práv v moderní historii, tyto země podporovaly, vyzbrojily a financovaly nekonečný počet diktátorů a despotů. Vezmeme-li je všechny dohromady, tyto země vzývaly, téměř zbožštily, kult násilí a války. Přes všechny své strašlivé zločiny, Talibán jim nesahá ani po kotníky.

Talibán vznikl v rozpadávajícím se tavicím kotli trosek, heroinu a min v posledním vzkypění studené války. Jeho nejstarším vedoucím činitelům není o moc víc než 40 let. Mnoho z nich to jsou mrzáci a invalidi, chybí jim oko, paže nebo noha. Vyrostli ve společnosti zjizvené a zdevastované válkou.

Po dobu dvaceti let zahlcovaly Sovětský svaz a Amerika Afghánistán zbraněmi v celkové hodnotě asi 45 miliard dolarů. Tyto nejnovější zbraně byly jen jediným rysem modernosti, který pronikl do jinak absolutně středověké společnosti.

Mladí chlapci, mnozí z nichž byli sirotci - ti, kdo vyrostli v této době, měli místo hraček střelné zbraně, nikdy nepoznali bezpečí a komfort rodinného života, nikdy nezažili společnost žen. Teď, jako dospělí a jako vládci, Talibán bije, kamenuje, znásilňuje a brutalizuje ženy - zdá se, že jeho příslušníci nevědí, co jiného s nimi dělat.

Léta války je zbavila jemnosti, učinila je necitlivými vůči laskavosti a lidskému soucitu. Teď své hrůzné chování zaměřili na vlastní obyvatelstvo.

Tančí do rytmu bomb, které na ně nyní prší.

Ať mi pan prezident Bush promine, ale lidi na světě nemají povinnost si volit JEN mezi Talibánem a americkou vládou. Všecky krásy naší lidské civilizace - naše umění, naše hudba, naše literatura - leží mimo ony dva fundamentalistické, ideologické póly. Je tak malá pravděpodobnost, že se všichni obyvatelé světa stanou středostavovskými spotřebiteli, jak malá je pravděpodobnost, že všichni obyvatelé světa začnou vzývat totéž náboženství.

Nejde totiž vůbec o dobro proti zlu ani o islám proti křesťanství - to, o co jde, je prostor. Jde o to, jak najít prostor pro rozličnost, jak omezit impuls vůči hegemonii, všemu druhu hegemonie, hospodářské, vojenské, jazykové, náboženské a kulturní.

Každý ekolog vám řekne, jak nebezpečná a křehká je každá monokultura. Hegemonní svět - to by bylo, jako kdybychom měli vládu bez zdravé opozice. Stává se to svého druhu diktaturou. Je to jako kdybyste natáhli na svět pytlík z igelitu a snažili se mu bránit, aby dýchal. Nakonec ho lidi roztrhají.

Půl druhého milionu Afghánců přišlo o život během dvaceti let konfliktu, který předcházel této nové válce. Afghánistán byl proměněn v trosky, a teď jsou ty trosky bombardovány, aby se proměnily v ještě jemnější prach. Už v druhý den leteckých úderů se vraceli američtí piloti na své základny, aniž by byli schopni shodit veškeré své bomby. Jak to řekl jeden pilot, Afghánistán není "oblast, bohatá na cíle". Na tiskové konferenci v Pentagonu se novináři zeptali amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, jestli Američanům už nedošly cíle.

"Zaprvé, budeme bombardovat předchozí cíle znovu a znovu," řekl, "a zadruhé, nám cíle nedocházejí, cíle docházejí Afghánistánu..." Tomu se všichni přítomní bouřlivě smáli.

V třetí den leteckých úderů se pochlubilo americké ministerstvo obrany, že "ovládlo vzdušný prostor nad Afghánistánem". (Chtěli snad říci, že se jim podařilo zničit obě, nebo možná všech 16, afghánských letadel?)

Na zemi v Afghánistánu zintenzivňuje Severní Aliance - starý nepřítel Talibánu, a tedy nejnovější přítel mezinárodní koalice - své úsilí proniknout do Kábulu. (Nechť je řečeno pro účely archívu, že způsob, jak jedná s lidmi Severní Aliance, se příliš neodlišuje od toho, jak s lidmi jedná Talibán. Ale to je teď nepříjemné, tak se tato drobnost pomíjí.) Viditelný, umírněný, "přijatelný" vedoucí představitel této aliance, Ahmed Shah Masud, byl usmrcen bombovým atentátem začátkem září. Zbytek Severní aliance je křehká konfederace brutálních válečných magnátů, bývalých komunistů a dogmatických duchovních. Je to rozrůzněná skupina, rozdělená etnicky, někteří její členové v minulosti vládli.

Až do začátku amerických leteckých úderů ovládala Severní Aliance asi 5 procent území Afghánistánu. Nyní, za pomoci západní koalice, zřejmě Severní Aliance Talibán svrhne. Mezitím vojáci Talibánu, kteří cítí, že budou brzo poraženi, začali dezertovat směrem k Alianci. Takže si vojáci rychle převlékají uniformy. Avšak při takto cynickém podniku na tom, zdá se, skoro vůbec nezáleží.

Láska je nenávist, sever je jih, mír je válka.

Mezi globálními mocnostmi se hovoří o tom, že je třeba do Afghánistánu "umístit reprezentativní vládu". Anebo, na druhé straně, o "navrácení" království Afghánistánu 89letému bývalému králu Zahiru Shahovi, který žije v exilu v Římě od roku 1973. A tak už to v té hře chodí - podporujte Saddáma Husajna, pak ho "zlikvidujte", financujte mudžahídy, pak je rozbombardujte na kusy, vraťte do Afghánistánu Zahira Shaha a dávejte pozor, jestli se bude chovat dostatečně poslušně. (Je možné zvnějšku "umístit" reprezentativní vládu? Je možno si objednat demokracii - s dvojitou porcí sýra a s paprikou?)

Do zahraničí začaly pronikat zprávy o civilních mrtvých a raněných, o vyprazdňujících se městech, jak utíkají afghánští civilisté směrem k hranicím, které byly uzavřeny. Hlavní silnice v zemi byly buď vybombardovány anebo uzavřeny. Ti, kteří mají zkušenost práce v Afghánistánu, varují, že od prvních týdnů listopadu nebudou schopny konvoje s potravinami dodat potraviny 7,5 milionům Afghánců, jimž hrozí letos v zimě smrt hladem. Uvádějí, že v posledních několika dnech, které ještě zbývají, se může buď vést válka anebo se mohou dodávat potraviny hladovějícím lidem, nikoliv obojí.

Jako gesto humanitární podpory shodila americká vláda z letadel 37 000 balíčků nouzových potravin do Afghánistánu. Tvrdí, že chce shodit 500 000 balíčků. To bude pořád jen jídlo na jediný den pro půl milionu lidí z několika milionů lidí, kteří hladovějí.

Humanitární pracovníci to odsoudili jako cynické a nebezpečné propagandistické gesto. Říkají, že shazování potravinových balíčků je horší než nic. Zaprvé proto, že se potraviny nedostanou k těm, kteří je skutečně potřebují. Nebezpečné je to, že lidé, kteří se budou pokoušet sbírat tyto balíčky, riskují zranění v zaminovaném území.

Avšak potravinové balíčky se dostaly na čelné stránky novin. Jejich obsah vypočítala většina denních listů. Jsou vegetariánské, jak to prý požaduje islámský zákon o jídle (!) Každý žlutý balíček, ozdobený americkou vlajkou, obsahuje: rýži, burákové máslo, fazolový salát, jahodový džem, sušenky, rozinky, chleba, jablečnou ovocnou tyčinku, koření, zápalky, příbory, ubrousek a ilustrovaný návod k použití.

Po třech letech tvrdého sucha se jim do Džalalabádu shazuje z oblak občerstvení pro cestující letadly! Míra kulturního neporozumění, neschopnost pochopit, co skutečně znamenají dlouhé měsíce nekonečného hladovění a hluboké chudoby, pokus americké vlády využily dokonce i této zoufalé bídy pro vlastní reklamu, to všechno je neuvěřitelné!

Obraťme si na okamžik tento scénář. Představme si, že by se vláda Talibánu rozhodla bombardovat New York City a neustále by opakovala, že jejím skutečným cílem je americká vláda a její politika. A předpokládejme, že by v pauzách mezi bombardováním Talibán shodil několik tisíc balíčků obsahujících chleba nan a kebaby, nabodnuté na afghánské vlajce. Byli by dobří lidé z New Yorku schopni odpustit afghánské vládě? I kdyby měli hlad, i kdyby ty potraviny potřebovali, jak by kdy mohli zapomenout na tu urážku, na tu aroganci, na to ponížení. Rudi Giuliani, starosta New York City, vrátil dar ve výši 10 milionů dolarů od saúdského prince, protože ten dar přišel s několika slovy přátelské rady ohledně americké politiky na Blízkém východě. Je hrdost luxus, který si smějí dovolit jen bohatí?

Právě že tohle terorismus nezlikviduje. Roznítíte-li takto intenzivní hněv, právě to vytváří terorismus. Nenávist a touha po odplatě se nevrátí zpět do krabice, jakmile jste je jednou vypustili ven. Na každého "teroristu" nebo jeho "stoupence", který je usmrcen, jsou zabíjeny stovky nevinných lidí. A existuje velká pravděpodobnost, že na každou stovku nevinně usmrcených lidí vznikně několik budoucích teroristů.

Kam to všechno povede?

Dáme-li na okamžik stranou tuto rétoriku, uvědomme si, že svět ještě nenašel přijatelnou definici terorismu. Ten, kdo je pro jednu zemi terorista, je často pro druhou bojovník za svobodu. Jádrem věci je to, že svět zastává vůči násilí nesmírně nejednoznačný postoj.

Jakmile je násilí přijato jako legitimní politický nástroj, pak se stává morálnost a politická přijatelnost teroristů (povstalců, bojovníků za svobodu) spornou věcí. Americká vláda sama financovala a financuje, vyzbrojuje a poskytuje ochranu mnoha rebelům a povstalcům v mnoha zemích světa.

CIA a pákistánská tajná služba ISI vycvičila a vyzbrojila mudžahídy, které v osmdesátých letech považovala vláda Sověty okupovaného Afghánistánu za teroristy. Dnes Pákistán - spojenec Ameriky v této nové válce - podporuje povstalce, kteří pronikají přes hranici do Kašmíru v Indii. Pákistán je chválí jako "bojovníky za svobodu", Indie jim říká "teroristé". Indie sice odsuzuje země, kteří podporují terorismus, avšak indická armáda v minulosti poskytovala výcvik separatistickým tamilským rebelům, kteří požadují vlastní území na Srí Lance a jsou odpovědni za četné krvavé teroristické činy.

(Tak jako CIA opustila mudžahídy, když splnili svůj účel, Indie se rychle obrátila zády vůči Tamilcům, když jeden z nich usmrtil v roce 1989 bývalého indického premiéra Radžíva Gándhího.)

Je důležité, aby si vlády a politikové uvědomili, že manipulace s těmito obrovskými, zuřivými, lidskými city pro jejich vlastní úzké cíle možná přinese okamžité výsledky, ale nakonec a nevyhnutelně má tato manipulace katastrofální důsledky. Rozněcovat a vykořisťovat náboženské cítění z důvodů politického oportunismu, to je nejnebezpečnějším dědictvím, jaké mohou odkázat vlády a politikové jakémukoliv národu - včetně vlastního.

Lidé, kteří žijí ve společnostech, zničených náboženskou či společenskou bigotností, vědí, že každý náboženský text - od Bible až po Bhagwadgítu - může být využit a falešně interpretován tak, aby to ospravedlnilo cokoliv, od jaderné války až po genocidu až po podnikatelskou globalizaci.

To ovšem neznamená, že teroristé, kteří spáchali zvěrstva z 11. září, nemají být pronásledováni a potrestáni. Musejí být potrestáni.

Ale je válka nejlepším způsobem, jak je dostat? Najdete jehlu v seně, když zapálíte stoh? Nebo zintenzivníte hněv a učiníte svět pro všechny z nás peklem?

Když se to vezme kolem a kolem, kolik lidí můžete sledovat, kolik bankovních účtů můžete zmrazit, kolik rozhovorů můžete nahrávat, kolik e-mailů můžete číst, kolik dopisů můžete otvírat, kolik telefonů můžete odposlouchávat? Už před 11. září shromáždila CIA daleko víc informací, než je lidsky možné zpracovat. (Někdy příliš mnoho informací brání efektivní výzvědné práci - tak si CIA vůbec nevšimla indických příprav na jaderné zkoušky, k nimž došlo v roce 1998.)

Gigantické rozměry odposlouchávání se stanou logistickou, etickou a lidskoprávní noční můrou. A svoboda - ta nesmírně cenná věc - bude první obětí. Už teď byla vážně zraněna a nebezpečně krvácí.

Vlády po celém světě cynicky využívají vládnoucí paranoie k tomu, aby prosazovaly vlastní zájmy. Objevuje se celá řada nepředvídatelných politických sil. V Indii byli například uvěznění členové Všeindického fóra pro lidový odpor, kteří rozdávali v Dillí protiválečné a protiamerické letáky. Zatčen byl dokonce i tiskař, který letáky vytiskl.

Pravicová vláda zakázala Islámské studentské hnutí Indie a snaží se obnovit zákon proti terorismu, který byl zrušen poté, co Komise pro lidská práva poukázala na to, že by víc zneužíván než využíván. Miliony občanů Indie jsou muslimové. Může poplynout nějaký prospěch z toho, když si je vláda odcizí?

Každý den, zatímco tato válka pokračuje, pronikají volně do světa zuřivé emoce. Mezinárodní tisk nemá do válečné oblasti skoro žádný přístup. V každém případě, mainstreamová média zejména v USA se v podstatě zcela podřídila vládě, dovolují, aby je vojáci a politikové lechtali na břiše svými oficiálními prohlášeními. Afghánské rozhlasové stanice zlikvidovalo bombardování. Talibán měl vždycky silné podezření vůči tisku. V propagandistické válce neexistují přesnější odhady, kolik lidí bylo usmrceno, jak rozsáhlé je ničení. Vzhledem k tomu, že neexistují spolehlivé informace, šíří se divoké dohady.

Přiložte ucho k zemi v této části světa a uslyšíte bubnování, děsivé bubnování rostoucího hněvu. Prosím vás. Prosím vás, přestaňte okamžitě s touto válkou. Už zemřelo dost lidí. Ty inteligentní rakety nejsou dost inteligentní. Vyhazují do povětří celá skladiště potlačené zuřivosti.

Prezident Bush se nedávno vychloubal: "Až začnu jednat, nebudu střílet raketou za dva miliony dolarů do prázdného stanu za deset dolarů, abych zasáhl velblouda do zadku. Bude to muset být efektivní." Prezident Bush by měl vědět, že v Afghánistánu nejsou žádné cíle, které by se vyplatily pro střílení jeho drahými raketami.

Možná, aby mu vyšel rozpočet, měl by si nechat vyvinout levnější střely pro střílení na levnější cíle a na levnější životy v chudých zemích. Ale ono by to možná nebyl pro výrobce zbraní v zemích koalice tak výhodný byznys. Například by to jistě nebylo atraktivní pro firmu Carlyle Group - kterou charaterizuje Industry Standard jako "největší soukromou akciovou společnost na světě" - které má hodnotu 13 miliard dolarů.

Firma Carlyle investuje do obrany a vydělává na vojenských konfliktech a na výrobě zbraní.

Řídí ji muži s dokonalou pověstí. Bývalý americký ministr obrany Frank Carlucci je předseda správní rady firmy Carlyle a zároveň její ředitel (na koleji na univerzitě byl na pokoji s Donaldem Rumsfeldem). Dalšími partnery firmy Carlyle jsou bývalý americký ministr zahraničí James Baker, George Soros a Fred Malek (šéf prezidentské kampaně George Bushe Seniora). Jedny americké noviny - Baltimore Chronicle and Sentinel - napsaly, že bývalý prezident George Bush Senior hledá pro firmu Carlyle Group investice na asijských trzích.

Prý dostává podstatné částky peněz za "prezentace" potenciálním vládním zákazníkům.

Tak jo. Jak se praví v onom unaveném rčení, je to všechno v jedné rodině.

A pak existují ještě další pobočky tradičního rodinného podnikání - ropa. Pamatujte, že prezident George Bush Junior a viceprezident Dick Cheney si oba vydělali bohatství prací v americkém ropném průmyslu.

Turkmenistán, který je na severozápadní hranici Afghánistánu, má třetí největší světové rezervy zemního plynu a podle odhadů asi šest miliard barelů ropných rezerv. Je to dost, tvrdí odborníci, aby to stačilo na energetické požadavky Spojených států na nadcházejících třicet let (anebo na energetické požadavky rozvojové země na dvě století). Amerika vždycky považovala ropu za otázku bezpečnosti a chránila ji všemi možnými prostředky. Málokdo pochyboval, že americká vojenská přítomnost v Perském zálivu má hlavně co dělat s americkým strategickým zájmem o ropu - o lidská práva tam skoro vůbec nešlo.

Ropa a zemní plyn z kaspické oblasti nyní plynou na sever na evropské trhy. Zeměpisně a politicky jsou Írán a Rusko zásadními překážkami amerických zájmů. V roce 1998 řekl Dick Cheney, tehdy byl generálním ředitelem firmy Halliburton, významné ropné společnosti: "Nevím o jiné době, kdy se nějaký region tak náhle stal strategicky tak významným jako kaspický region. Je to, jako by doslova přes noc vznikly významné příležitosti." Je to pravda.

Už několik let se americký ropný gigant Unocal snaží vyjednat s Talibánem povolení vybudovat ropovod přes Afghánistán do Pákistánu a dál k arabskému moři. V prosinci 1997 navštívila delegace duchovních z Talibánu Spojené státy a dokonce se setkala s činiteli amerického ministerstva zahraničních věcí a s řediteli firmy Unocal v Houstonu. Tehdy jaksi záliba Talibánu ve veřejných popravách a jeho zacházení s afghánskými ženami Američanům jako zločiny proti lidskosti nevadily.

Během následujícího půl roku vyvolaly na Clintonovu vládu v této věci silný nátlak stovky amerických feministických organizací. Podařilo se jim zabránit dohodě. A teď přichází velká šance amerického ropného průmyslu.

V Americe ovládají zbrojní průmysl, ropný průmysl, většinu hlavních sdělovacích prostředků a americkou zahraniční politiku tytéž těsně provázané podnikatelské kruhy. Proto by bylo pošetilé domnívat se, že se o zbraních a o ropě a o dohodách o prodeji zbraní bude řádně hovořit ve sdělovacích prostředcích. A v každém případě pro šokované, zmatené lidi, jejichž hrdost byla právě zraněna, jejichž milovaní byli tragickým způsobem usmrceni, jejichž hněv je čerstvý a ostrý, zní nesmysly o "střetu civilizací" a o "dobru proti zlu" přesvědčivě. Cynicky je rozšiřují vládní mluvčí jako každodenní dávky vitamínů či prášku proti depresi. Pravidelné dávky těchto léků zajišťují, že kontinentální Amerika zůstává záhadou, jako byla vždycky: podivně izolovaným národem, jemuž vládne promiskutní vláda, patologicky závislá na zásazích v jiných zemích světa.

A co my ostatní, otupělí příjemci této ofenzívy absurdní propagandy? Jsme každodenními spotřebiteli lží a brutality, namazané burákovým máslem a jahodovým džemem - padá nám to z nebe do úst jako ony žluté potravinové balíčky. Budeme se dívat jinak a budeme to konzumovat, protože máme hlad, anebo se budeme soustředěným zrakem dívat na deprimující divadlo, odehrávající se v Afghánistánu, až se nám z toho bude chtít kolektivně zvracet a řekneme, všichni společně, že už toho máme dost?

Jak se rychle blíží ke konci první rok nového milénia, člověk uvažuje: přišli jsme o své právo snít? Budeme ještě někdy znovu schopni si představit krásu - aniž bychom museli vždycky při tom myslet na Světové obchodní středisko a na Afghánistán?