Ne geograficky, ale politicky stojí polská společnost od západních standardů lidských práv, tolerance a multikulturalismu dál než společnost česká. V temných úsecích své historie vzhlíželi Češi oprávněně severním směrem s obdivem k bojovné katolické církvi, k aktivním dělnickým a intelektuálním kroužkům, které se ve vhodný čas slily pod prapor Solidarity.

Jenže mezi odůvodněnými nářky některých českých intelektuálů nad Čechy jako shrbeným národem posluhů, nad nímž hrdě ční Poláci nepokoření ani Němci ani Rusy, se občas ztrácely některé znepokojivé signály. Např. o tom, že část polské antikomunistické emigrace přemýšlela i o tom, zda nebylo vhodnější dobýt společně s Německem Stalinovo Rusko, že ji bolela poválečná ztráta území obývaných Litevci a Ukrajinci, že zatímco východoněmečtí evangeličtí disidenti otevřeli svoje kostely i pro punky, feministky a zelené, polský katolický disent nad pacifisty z hnutí Svoboda a mír (WiP) varovně zdvíhal prst.

K historii polského heroického vzepětí proti okupantům z východu i západu patří i protiněmecký odvetný teror, počty ukrajinských civilistů pobitých za II. světové války a po ní polským (antikomunistickým) odbojem dosahují 15 -- 20 000. Že stále žije antisemitismus, ukázalo před lety i rozkrývání kauzy masakru v Jedwabném, doprovázené neochotou části polských nacionalistů přiznat si, čeho byli za války jejich předci schopni. Z těchto kořenů vyrostly dnešní poměry v Polsku, kde klasické pravicové a levicové strany západního typu mají problém vstoupit do parlamentu a kde většinu sympatií sklízí změť konzervatismu, klerikalismu, nacionalismu a autoritářství, které lze zařadit na rozhraní demokratické a extremní pravice.

A tak projížděl-li se v sobotu poznaňskými ulicemi na koni duch maršála Pilsudského, kobyla jistě radostně ržála a maršál spokojeně švihal svou holí. O tom, kdy a na jak dlouho jim sklapne, rozhodne míra solidarity s těmi, o nichž část polské ultrapravice říká, že patří do plynu.