Naše tři otázky

Přestože můj život provází jakási nostalgie po odumřelém patriarchátu a k postavám revokujícím jeho kontury mám vztah mírně sentimentální, ať už jde o zuřivého kněze psychoanalýzy nebo jezevce z Vysočiny, byl bych nerad, kdyby můj další rétorický útok na feminismus byl považován za projev patriarchální nesmiřitelnosti. Mám mnoho svých adlerů, ale feminismus mezi ně nepatří. Narozdíl od mnoha jiných myšlenkových směrů, nemám proti feminismu nic osobního. Mé namáčení copu této ideologie do inkoustu nechť je vnímáno jako symptom mého dlouhodobého zájmu o ženské pohlaví a jako druh erotického flirtu. V této seduktivní strategii (zcela neúspěšné, pochopitelně) budu dnes mimoděk pokračovat. Neboť mne nepřestává fascinovat, jak málo toho víme o ženské psychice. A jak jsme vlastně nekompetentní v diskusi s feminismem, který patří k nejpodstatnějším myšlenkovým směrům našich časů.

Člověk si klade vždy jen takové otázky, na něž zná odpovědi. To je věčný zákon světa. Otázky nezodpověditelné ho buď ani nenapadnou, nebo ho raději nenapadnou. Ty druhé jsou ty podstatné. Ty druhé nás dříve či později dostihnou. Na ty druhé si neumíme odpovídat jinak než lží a sebeklamem. I mne tři takové otázky již dlouho pronásledují a dlouho se mi nechtělo na ně hledat odpověď. Jenže na nesmiřitelné cestě, kterou vytyčili kdysi patriarchální dobyvatelé, je třeba čas od času vzít falickou mačetu a tnout do živého. Kteréže tři otázky mne to pronásledují? Kteréže považuji za zcela zásadní pro pochopení pozice člověka ve světě a Vesmíru? Snad někoho zklamu, ale nebudou to ani otázky typu "Kdo jsme, odkud jdeme a kam míříme," jimiž se bavili kdysi řečtí homosexuálové na svých gay party, a nebudou to ani úvahy o Bohu a smrti. Neboť to jsou vše jen masky, pod nimiž se skrývá to podstatné. Ony tři kardinální otázky totiž zní:

1) Proč se mužům líbí více blondýny?

2) Jak to, že na obálkách mužských i ženských časopisů jsou ženy?

3) Proč se ženy nedívají na gay porno?

Jistě pochopíte, že při hledání odpovědí na tyto otázky se musím s feminismem utkat chtě nechtě.

Jsou blondýny sexy nebo tupé?

Tajemství blondýny je vskutku velkolepé. Kolektivní vědomí vydává o blondýně dvě zprávy: je předmětem zesměšnění v žánru vtipu a je považována za sexuálně přitažlivou. Všichni cítíme, že ty dvě věci spolu nějak souvisí. Jan Jirák a Barbara Köpplová o tom ve své učebnici Média a společnost napsali:

"Stereotyp přihlouplé blondýny může sloužit jako výmluvný příklad konstrukce, kterou média běžně šíří, a tím podporují. Mezi barvou vlasů a inteligencí není žádný prokazatelný vztah. Současně jsou plavovlásky považovány v českém, stejně jako britském, italském či severoamerickém prostředí za atraktivní (možná proto, že se vyskytují vzácněji než brunety). Přitom jsou blondýny terčem anekdot postavených na pointě ilustrující jejich intelektuální ochablost a podivnou logiku jednání. Ve filmových a televizních příbězích vystupují v roli nevinných naivek, na titulních stranách časopisů jsou předváděny tak, aby byly zdůrazněny pouze jejich tělesné proporce. Když je blondýna považována za sexuálně přitažlivou, proč by měla být hloupá? Stereotyp přihlouplé blondýny ve skutečnosti neodkazuje k postavení plavovlásek ve společnosti, ale k patriarchálnímu ideologickému podloží společnosti."

A následně čeští autoři dokončují svou myšlenku citátem z knihy Nicka Laceyho Image and Representation:

"Kdyby byla žena sexuálně přitažlivá a k tomu inteligentní, je pravděpodobné, že by se v každém vztahu stala dominantním partnerem, což je role, již buržoazní společnost přisuzuje muži".

To jistě nejsou hloupé myšlenky. Mapa kulturních stereotypů nás zajisté orientuje zcela zásadně v mocenských poměrech každé společnosti. Ale určité pochopení v této feminismem napojené úvaze přeci jen chybí, a právě z něho může vzejít i odlišný pohled na sociální funkci humoristického stereotypu hloupé blondýny. Dlužíme si totiž hluboké pochopení, proč jsou vlastně blondýny opravdu považovány za přitažlivější. A zde musíme o jednu vrstvu níže, zde se musíme z parníku kolektivního vědomí ponořit do oceánu kolektivního nevědomí.

Mužští homosexuálové a jejich ženy

Carl Gustav Jung pojmenoval takzvaný "kontrasexuální archetyp" v každém z nás. Každý muž má v sobě ženu (animu), a žena muže (anima). Toto ženství v muži a mužství v ženě je na počátku životní cesty každého z nás nedokonalé, povrchní, elementární, vizuální. Tato nehotová surovina je pak právě tím, co má člověk za úkol v životě opracovávat, zkvalitňovat. Smyslem mužské existence je tak diferenciace své feminity a naopak. U příslušníků opačného pohlaví každý hledáme svou animu či svého anima, tvrdí Jung.

Freud argumentoval, že dospělost začíná s anaklitickou volbou, s hledáním jinakosti, s přesunem pohledu od sebe sama k druhému. Jung konceptem anima / animus oponuje: člověk nikdy nepřestává hledat sebe sama, "jiné" mne vzrušuje a přitahuje vždy jen proto, že je to nevědomý aspekt mého já.

Čím nediferencovanější je v nás kontrasexuální mužství či ženství, tím univerzálnější má znaky. Klíč k tajemství elementárních podob animy a anima drží v rukou zdánlivě paradoxně homosexuálové. Z analyticko-psychologického hlediska je mužský homosexuál člověk, který z určitých intimních důvodů neopracovává svou feminnost, nesměřuje k ní ve světě, přijme tu v sobě v její elementární podobě, nezřídka se s ní dokonce identifikuje a počne se věnovat opracovávání své maskulinity, s níž z jistých důvodů má poněkud větší problém.

Tím se však ženská anima homosexuálů stává ideálním studijním materiálem k pochopení univerzální startovací podoby mužské animy. Zasvěcení totiž dobře vědí, že mužským homosexuálům se líbí určité typy žen. Lákají je nikoli sexuálním, ale záhadným "předsexuálním", "psychickým" způsobem.

Krom archetypu Velké (dominantní) matky, který zrcadlí závislost každého homosexuála na své vlastní matce (vzpomeňme homosexuální zástup na dvoře Heleny Růžičkové), lze v jejich preferencích vyčíst ještě jiné univerzální znaky. Tuto zákonitost hyperbolizují a manifestují nejčistším způsobem transvestité. Právě výběr ženských idolů u transvestitů je klíčem k pochopení zákonitostí elementární podoby mužské animy. Královny tohoto výběru, jakými jsou Marilyn Monroe či Helena Vondráčková, napovídají, že v této neprozkoumané krajině také leží ono veliké tajemství "mýtu blondýny".

Přesvědčení o vyšší atraktivitě blond vlasů pro muže a preference blondýn šampónovým popem koření v nevědomí, nikoli v kulturním stereotypu. Důkazem nechť je přítomnost světlých vlasů v mýtech národů, kde se blonďáci vůbec nevyskytují. Indiáni za tento archetypální mýtus spojující světlé vlasy s božstvím, jak víme, zaplatili svou svobodou. A my, v zajetí Marilyn, Britney či reklamních ženských blond mutací Santa Klause v červených lakových kozačkách vlastně také. Blond vlasy konotují archetypálním korytem k čistotě, nevinnosti, infantilitě a infantilnímu božství. Elementární mužská anima je tudíž blonďatá, a to nadkulturně.

Blondýna v každém z nás

Ne všem mužům se líbí víc blondýny. Ale všichni u nich začínali svou cestu k ženství. Slavný výrok Marilyn Monroe patřící do bulvárního mudrosloví celebrit, že "mužům se líbí více blondýny a žení se nakonec s brunetami", tak získává svůj hluboký smysl, pochopitelně bez jakéhokoli tušení proslulé blonďaté pop ikony. To už se tak někdy v dějinách myšlenek stává, vždyť dobře víme, že Goethe při svém finálním výroku "více světla" chtěl roztáhnout rolety a madam Bertinová pronášející onu temnou větu, jíž se opájejí novodobí hermetikové "Opravdu nové je jen to, co už je zapomenuté" hovořila o klobouku z garderóby Marie Antoinetty.

Tím se však před námi též otevírá nový pohled na sociální funkci humoristického stereotypu hloupé blondýny. Zatímco "feministický" pohled předpokládal, že hloupá blondýna slouží jako pojistka proti mocensky nebezpečnému sdružení fyzické přitažlivosti a inteligence u ženy, z analyticko-psychologického hlediska je komunikace stereotypu hloupé blondýny spíše rituálem upomínajícím na neodvratný hrdinský zápas se svou vlastní infantilitou a jejími preferencemi. Dětinská blondýna je v tomto kolektivním psychodramatu kusem Dítěte v nás, kterému se vysmíváme a tím se ho snažíme rituálně překonat. Sama potřeba tohoto rituálu však svědčí o tom, že právě to nám nejde, a náš pop je toho blyštivým důkazem.

Mystika perverzí

Při hledání nebezpečné odpovědi na otázku, proč jsou na obálkách mužských i ženských křídových magazínů ty stejné ženy, musím začít polemikou s jednou z nejzajímavějších studií, která v širším poli feminismu vznikla, a dovolím si to jen z toho titulu, že tato studie krom feminismu čerpá svou inspiraci z freudismu. Jde o velmi vlivnou a citovanou publikaci Laury Mulveyová Narrative Cinema and Visual Pleasure. Mulveyová v ní uzřela způsob hollywoodského filmového vyprávění jako exploatující skopofilní libidinosní uzel.

Zde je potřeba krátkého zasvěcení do Freudovy mystiky, tak často a nešťastně vulgarizované. Člověk je krom jiného definovatelný energií, která pohání jeho psychický život. Tu energii Freud nazval libidem. Geniálně prohlédl, že tato energie se vyvíjí, zkvalitňuje, diferencuje a tento její vývoj má univerzálně jisté uzlové body. Každý na své cestě procházíme určitými branami zasvěcení. Potud se Freud plně shoduje se všemi mystickými systémy.

Pak však dodává cosi, co mystické systémy nevěděly, nebo tajily před nepřipravenými. Freud nepopisuje tuto cestu jako velkolepou, ale jako infantilní vývoj vyrovnávající se s docela prostými skutečnostmi, jako že se člověk narodil bezmocný, že má matku, či že má otce. Dovolil si k tomu podotknout, že je až příliš mnoho těch, kdo se s těmito prostými určeními nikdy nevyrovnali, a těm říkáme dnes neurotici.

Tajemné příčiny psychické trýzně Freud brutálně demaskoval jako neschopnost přestat být dítětem, jako návrat do jednoho z oněch uzlových bodů infantilního vývoje. A dodal cosi opět již bytostně mystického: každý tento uzlový bod má i svou hluboce sexuální podobu. Každý odpovídá jedné sexuální perverzi, která je velikou metaforou některé infantilní problematiky, i jejím velikým řešením. Nikdy nebyla Freudem zodpovězena tajuplná otázka, co rozhoduje, jestli regrese k infantilitě skončí psychickou poruchou nebo sexuální perverzí.

Každopádně pro psychoanalýzu existuje série perverzí, které jsou jakýmisi (s prominutím) archetypy, jsou nevědomou symbolickou odpovědí na jisté všelidské zápasy, jež musí každý z nás podstoupit. Stále nejzáhadnější je zápas orálně-anální symbolizovaný sadomasochistickým sexuálním archetypem. Nejzáhadnějším je tento zápas proto, že je tajemně propleten s tématem agrese. Jsou ale i další univerzální perverze vycházející z nevyhnutelného infantilního vývoje. Jednou z nich je skopofilie, slast z dívání se, která se štěpí na pasivní voyerismus a aktivní exhibicionismus. Souvisí v infantilním vývoji především s kastračním zápasem (jak víme již z analýzy pohádky o dvou sestrách), je provázán se sado-masochistickým soubojem (zmocnění se skutečnosti pohledem) i s pohledem na prascénu soulože rodičů.

Podstatné je, že každý mediální text se může naší všelidské perverze dovolat stejně jako archetypu. Navzdory očekávání strážců morálky se tím povětšinou nedovolává sexuality v nás, ale právě infantility v nás - to je definiční vlastnost celé populární kultury. A právě způsob, jakým se média dovolávají našeho skopofilního libida, objevila Laura Mulveyová.

Vizuální slast

Typický hollywoodský film (což je kategorie, z níž se vymyká jen pár pokusů avantgardy) dokáže nabídnout svému příjemci pozici "neviditelného hosta", která umožní získat pradávnou infantilní voyeristickou slast (tím Mulveyová zajímavě odpovídá na otázku, jakým mechanismem je v mediálním vizuálním obsahu distribuována k příjemci ideologie, neboť "positioning", formace příjemcova subjektu uvedením ho do určité pozice, či spíše svedením k ní, je díky Althusserovu vlivu v mediálních studiích jednou z klíčových definic ideologie textu).

Mulveyová rozlišuje dva druhy pohledu: "the look" - neutrální senzorický vjem, pohled s potenciálním odstupem od obrazu, pohled otvírající možnost analýzy obrazu, a proti tomu "the gaze" - pohled, který příjemce pohlcuje (vzrušuje), a zároveň pohled, kterým se příjemce aktivně, ba sadisticky zmocňuje obrazu. Druhý typ pohledu je infantilní-voyeristický a film ho podporuje svou "nezhmotnělou kamerou", jednoduše kamerou, o které herci na plátně jakoby nevědí, což považujeme obyčejně za zcela samozřejmý znak žánru filmu.

On nijak samozřejmý není, to pochopila umělecká avantgarda snažící se filmový obraz od této lži osvobodit (na divadle tuto snahu reprezentoval Berthold Brecht) a správně na to upozornila i Mulveyová. Ovšem výhrady vůči její kritice vyvolává především to, že zmocňující se pohled definovala jako bytostně maskulinní a zároveň sadistický, orientovaný k sadistickému zmocnění se ženských filmových postav - "bytostí-pro-pohled".

Ženy jakožto objekty pro znásilnění pohledem

Toto ztotožnění mužství se sadismem (a voyerismem) Mulveyová načerpala z feminismu a nám to nemůže nepřipomenout pohádku o dvou sestrách, kterou jsem před časem analyzoval na Britských listech v článku "Frommova Karkulka: jak se bouří ženy": sadistické strašidlo, znásilňovatel, je temná nevědomá postava v pozadí mnoha feministických teoretických konceptů.

Radikální americký feminismus pojmenovává tohoto démona zcela otevřeně. Základní rovnice radikálního lesbického feminismu zní: průnik penisu do pochvy je vždy znásilněním.

Když si tuto větu přečte muž, nutně u něj vyvolá smích. Protože smích se objevuje vždy, když cosi tušeného a hluboce pravdivého pronikne z nevědomí mezi nás. Ono to tak totiž je. V ženském "panenském" nevědomí to tak je: mezi souloží a znásilněním je v něm pranepatrný rozdíl. Přesto se svět dosud nerozpadl. A Mulveyová ani feminismus netuší proč.

Problém mulveyovského pohledu není v tom, že by něco zásadně překroutil. Jeho problém je v neúplnosti. Mulveyová tvrdí, že ženy, vystaveny vizualitě "žen-objektů" hollywoodských filmů a narativnosti vybízející příjemce k sadistickému a voyeristickému zmocnění se obrazu (potažmo žen v obrazu) mají jedinou možnost, pokud si chtějí zachovat naději na to, že získají při sledování filmů stejnou slast jako muži: přistoupit na maskulinní pozici, přijmout tu jedinou pozici zaručující slast, pozici muže, a tím se de facto podřídit maskulinní ideologii, přijmout ji.

To, co v tomto pohledu na vztah příjemce a přijímané ideologie chybí - a to je obzvláště pozoruhodné vzhledem k pohlaví autorky teorie - je analýza ženské psychiky. Mulveyová popisuje to, co by udělali muži, kdyby byli ženami. To, co kvůli ukojení udělalo strašidlo ve výše zmíněné pohádce - cokoli. Autorka však záhadným způsobem zamlčuje, co nám pohádka o dvou sestrách celkem průhledně vypověděla: pozice slasti v ženské psychice je jiná. Mulveyová úplně obešla otázku ženské psychické konstituce a měla k tomu zřejmě velmi dobrý, neřkuli intimní důvod. Neboť freudismus, z něhož velmi inspirativně vychází, by se zde mohl začít bouřit proti závěrům, k nimž autorka potřebovala dospět.

Opět: masochismus a exhibicionismus

To, že sadistické a voyeristické vzrušení definuje Mulveyová jako bytostně maskulinní, je samozřejmě z freudovského hlediska nepřesné. V poslední fázi své tvorby Sigmund Freud definoval pud smrti a přijetí této koncepce takovou představu zcela boří. Univerzální lidskou pozicí je pozice submisivní (jen pořádná intervence narcismu ji dokáže vyhandlovat za sadistickou alternativu, kde prapůvodní masochista jen vymění svou degradaci za její pozorování na živém promítacím plátně - sexuálním objektu) a slast čerpaná mužským pohledem z pláten kin je tak začasto ryze masochistická, což nikoho nepřekvapí v lůně éry "Brutálních Nikit", kterou Mulveyová v sedmdesátých letech neznala a těžko ji mohla předvídat.

Její klasifikace sadismu a voyerismu jako maskulinních libidinosních pozic však není zdaleka tak hloupá. Ostatně tváří v tvář gigantické pornografické produkci vytvářené téměř výhradně pro muže lze polemizovat s maskulinností voyerismu jen obtížně. I z čistě freudovské pozice (byť freudismus lokala Mulveyová především z lacanismu) bychom nalezli pro tuto klasifikaci dobré důvody, na něž zde není místo. Problém je však v tom, jak Mulveyová přehlíží, že infantilní perverze sadismu a voyerismu mají své protipóly, od nichž jsou neodpojitelné, neboť s nimi ve skutečnosti tvoří jednotu: masochismus a exhibicionismus.

A je-li voyerismus a sadismus klíčem k mužské slasti, je nutně masochismus a exhibicionismus klíčem k slasti ženské - právě o těchto dvou prorostlých tématech nám, vzpomeňme, vyprávěly tak naléhavě pohádky o "pyšných princeznách". A díky nim se také počíná předpoklad o "nutném" přijímání maskulinní pozice při pohledu na "maskulinní" hollywoodskou podívanou rozpadat. Neboť i když se to zdá na první pohled paradoxní, i exhibicionistickou slast lze ukojit pasivním sledováním obrazu.

Proč jsou na obálkách mužských i ženských časopisů ženy?

Proč jsou na obálkách ženských i mužských křídových magazínů ty stejné ženy? Nalézt odpověď na tuhle banální otázku, kterou na nás volá každý novinový stánek, kolem něhož všichni dennodenně chodíme, znamená nalézt odpověď na jednu z hlavních feministických kritik, jíž se v tomto článku zabýváme. Kdyby se nad touto otázkou Laura Mulveyová zamyslela (a jistě dobře věděla, že tváře na titulce Elle jsou tytéž jako na obálce Esquire), musela by si uvědomit, že její "ženy jakožto objekty k pohlcení pohledem" evidentně slouží i k oslovení bytostně feminní cílové skupiny konzumentů. Jak je to možné? Hledat odpověď v mužském pohlaví vydavatelů těch "ženských biblí", v jejich maskulinní manipulaci s ženskou konzumentkou, je tím nejbanálnějším a nejhloupějším možným vyrovnáním se s tímto faktem, vyrovnáním, které se rovná de facto odporu bránícímu zahlédnout pravdu nevědomí. Neboť ty "ženy-objekty k použití" na obálkách ženských magazínů jsou velmi dobře spočítané obrazy, s nimiž se ženy chtějí identifikovat. Obrazy, s jejichž pomocí mohou ženy realizovat svou exhibicionistickou slast. Jediné, co ženy po tisíciletí drží v mužském světě, je schopnost získávat slast z toho, že se stanou objektem, či se s ním identifikují. Proto může žena s klidem být znásilňována průnikem penisu do své pochvy (pochopení, s nímž se minul lesbický feminismus), proto může žena s klidem ponechat mužům jejich voyeristickou pozici při sledování hollywoodských show, zůstat na pozici ryze feminní a zcela tiše a bezbolestně se identifikovat s živými objekty na plátně zmítanými mužským okem. Žena tím získává slast, o jejíž podstatě ví muž tak málo (s výjimkou transvestitů), jak málo žena rozumí tomu, proč je pro muže vlastně tak vzrušující civět na porno.

Proč se ženy nedívají na gay porno?

Muži civí na porno pohledem, který Mulveyová naprosto přesně a brilantně odlišila od obyčejného pohledu (a čeština nás v tom zrazuje, neboť není vůbec schopna ty dva druhy pohledu odlišit jednoslovným pojmenováním). Je to pohled infantilní, pohled na prascénu soulože rodičů, pohled toužící dobýt skutečnost a přetavit ji ve zdroj slasti. Ovšem v ženské psychice dochází pod vlivem jistých infantilních zkušeností k přepólování, k většinové realizaci onoho univerzálního lidského tématu v jeho exhibicionistické podobě. Proč ženám nepřipadá vzrušující sledovat dva milující se muže, tak jako muže fascinuje pohled na milující se lesbičky? Ta otázka nás musela každého napadnout, ovšem odpověď není zcela bezbolestná a politicky korektní. V gay obraze chybí to podstatné, co otevírá brány ženské slasti: chybí tam žena sama. Ba - žena objekt.

Objekt, s nímž by se mohla žena identifikovat a tím vůbec vzít v úvahu možnost považovat obraz za vzrušující. Feminismus má plné právo na vzpouru proti ženám jako objektům zmocnění se, objektům fabrikovaným pro znásilnění okem. Dluží nám však - a především sám sobě - pochopení ženy samotné. Tento spor s ženstvím zatím feminismus jen zastírá svým manifestovaným sporem s mužstvím. Až toto prokletí jednou prolomí, až odpor padne, může se feminismus stát ohromným obrodným hnutím celého světa - hnutím něhy, která leží jako perla na nejhlubším dně každého ženství, a která je opravdovou alternativou nesmiřitelnosti freudů.