Okolnosti přechodu od jednoho režimu k novému většinou vyžadují, aby bylo dosaženo určité formy spravedlnosti za minulé porušování lidských práv. Vzhledem k tomu, že porušování lidských práv za komunismu bylo často spíše systémové a nebylo založeno na individuální brutalitě, a páchaly ji obrovské státní byrokracie, je možné, že vinu nese podstatná část populace. V důsledku svých kontaktů s komunistickou vládou bylo mnoho jednotlivců vyloučeno z veřejných funkcí, ať už jsou volené nebo byrokratické, a to po různou dobu, podle toho, o jakou zemi jde. Nejextremnější je zkušenost z České republiky, kde byl lustrační zákon nejpřísnější. Vědci argumentují, že různé formy lustrace v jednotlivých zmeích byly ovlivněny historií jednotlivých zemí v době komunismu a charakteristickými rysy přechodu k novému režimu, stejně jako dynamikou postkomunistické politiky.

Plusy

Legitimnost je klíčovým požadavkem pro efektivní vládu. Legitimita je nesmírně důležitým faktorem při vytváření nových režimů a vládních struktur. Pokud byl svržený režim zdiskreditopván, zejména, pokud to bylo důsledkem, částečně, podstatného porušování lidských práv, je důležité, aby se nová vláda nechovala - a aby ani nebudila dojem, že se chová - stejně jako starý režim. Zabránit exponentům starého režimu, který porušoval lidská práva, aby zastávali veřejné úřady v nové vloádě je jedním způsobem jak alespoň vytvořit dojem, že se situace změnila. Odstranění těch, kdo spravovali represivní státní aparát, také poskytuje psychologické ostřihnutí od minulosti a vede k vzniku nové kapitoly v národní historii.

Minusy

Lustrace je však velmi tupým nástrojem spravedlnosti přechodových zemí. Někteří pozorovatelé poznamenávají, že zatímco v zásadě není na této praxi nic špatného, často byla realizována nepřijatelým způsobem, tak, že potrestáni byli nevinní lidé. Jak to dokazuje celá řada východoevropských případů, takto masová, generalizující reakce vedla často k omylům, zejména v důsledku toho, že viníci byli často identifikováni prostřednictvím záznamů komunistické vlády, které nemusely být vždy přesné. Například v Polsku došlo k vážné diskreditaci jednotlivých osob a k zneužívání svazků bývalé tajné policie k politickým účelům. Obsah policejních svazků byl prozrazen dříve, než mohly být řádně zhodnoceny. A v období před polskými prezidentskými volbami v roce 2000 byli kandidáti Lech Walesa a Aleksander Kwasniewski oba obviněni z kolaborace s tajnou policií, než je polský kontrolní soud prohlásil nevinnými. Zjistilo se, že ve všech komunistických zemích bylo mnohgo záznamů zfalšováno anebo vyšperkováno jednotlivými agenty tajné policie, ve snaze podpořit svou kariéru za komunismu. Některé osoby byly uvedeny jako udavači tajné policie, i když neměly tušení, že hovořily s agenty režimu.

Vážným morálním dilematem je to, že mnoho obviněných osob jen dodržovalo zákony či příkazy komunistického režimu. Bylo jim přikázáno, že je jejich povinností podporovat režim tím, aby poskytovali informace o "podvratných živlech". Zatýkání, která prováděla policie za komunistického režimu, často byla v plném souladu s trestními zákony komunistického režimu. Učitelé vyučovali podle osnov, schválených vládou. Mnoho profesně vzdělaných lidí muselo být členy komunistické strany, aby mohli dělat svou práci. Určitým způsobem je tedy uplatnění lustračního zákona za tyto činy aplikací zákona post facto. Jiným problémem byla ztráta odborných znalostí. Znalosti pracovníků státní správy, vědců a učitelů byly odmítnuty a vyplýtvány v době, kdy jich bylo zoufale zapotřebí.

Podrobnosti v angličtině ZDE