24. 11. 2005
Profil vrahaSmršť zájmu o dvojici uprchlíků z borské věznice se utišila. Není divu. Roman Čabrada patrně zmizel z dohledu naší policie. Pokud skutečně nezůstal ve Vídni, ani se nevrátil do vlasti, kde má zázemí, možná se ztratil v některé kolonii bezdomovců někde na jihu Evropy, kde se dá zima přežít i pod širým nebem. A "hodný vrah" Rostislav Roztočil vyměnil celu na Borech za patrně komfortnější příbytek v německé vydávací vazbě. Do 1. prosince, kdy má soud rozhodnout o návrhu na obnovu procesu z r. 1985, se v jeho věci nebude dít nic vzrušujícího. V těchto dnech zřejmě začne vyjasňování stanovisek mezi našimi a německými orgány, ale nebude probíhat před očima veřejnosti, čili nic pro novináře. Do konce roku se ještě můžeme dovědět, zda ho Německo vydá do ČR. Prostě momentální nuda. |
Občas se nyní vynořuje otázka, jak velká je naděje, že se Rostislav Roztočil dočká zproštění viny. Vyvolal ji útěkem. Pustil se prý do toho dobrodružství pod záminkou, že chce přimět soud, aby povolil obnovu jeho procesu. Jeho tvrzení má malou vadu krásy: v době útěku již uprchlík dosti dlouho věděl, že soud nařídil jednání k žádosti o obnovu na 1. prosinec 2005. Útěkem jako nástrojem k dosažení obnovy se tedy vlomil do otevřených dveří. I kdyby soud žádost na poprvé odmítl, v dalším řízení je velká naděje na její úspěch. Útěk může být naopak chápán jako výraz nejistoty o výsledku obnoveného řízení a chytání se naděje, že Německo ho nevydá stejně jako v r. 1992. Je lepší žít jako azylant na svobodě v Německu, s vědomím, že všude kolem platí český mezinárodní zatykač, než trávit dalších nekonečných čtrnáct let ve věznici. Mezi mými čtenáři jsou lidé, kteří sice nevědí, o co se jedná, ale soudí, že ani v r. 1985 odsouzení čtyř pachatelů za vraždu nebylo možno postavit na vykonstruovaném základě. Znám ale také jednoho bývalého vyšetřovatele kriminální policie, který měl možnost nahlédnout do spisu a myslí si totéž. Naproti tomu Roztočilova rodina a někteří přátelé věří v nevinu, ač neměli možnost seznámit se s důkazy, jež mu soud v r. 1985 předhodil. Osobně se domnívám, že Rostislav Roztočil má značnou naději na zproštění viny, a to nejen proto, že jsem našel mezery a nelogičnosti v dokazování. Vidím značný rozpor mezi velmi brutálním provedením vraždy a Roztočilovou osobností. O tom, jak krutě vrazi zacházeli s obětí, svědčí výpověď jednoho z najatých "bijců", velmi drsného muže, který udal, že se na to týrání nemohl dívat, zůstal proto opodál a zvracel. Toto se k Roztočilovi nehodí, a to ani k tomu dnešnímu, vyrovnanému dlouhým přemýšlením v cele, ani k příjemnému společníkovi, muzikantovi a milovníkovi hezkých žen z doby před odsouzením. Dnes působí v osobním styku jako spíše nesmělý, zdrženlivý člověk, neschopný dát ránu. Není to jen můj dojem, ale i dalších lidí, které jsem přivedl na setkání s ním, abych si ověřil svůj dojem očima dalších pozorovatelů. Je také známo, že vězeňskému personálu nikdy nedělal potíže. Ve Valdicích si vysloužil takovou důvěru, že mu byly svěřeny úkoly, které smí vykonávat jen zvlášť spolehliví chovanci. Zlomilo mu to vaz: využil volnosti pohybu po věznici k navázání milostného vztahu, kvůli kterému pak byl přeložen na Bory. Z lidí, kteří ho znali před emigrací, o něm mluví špatně dva muži, jejichž pověst by mohla být ohrožena výsledky obnoveného procesu. Naproti tomu všechny jeho přítelkyně z téže doby se o něm vyjadřují jako o muži sice nevzdělaném, ale slušném, jemném, obětavém, dobrém společníkovi, naprosto neschopném násilí, také jako o zaťatém nepříteli komunistů, který se vyžíval v obstarávání a šíření exilové literatury. Rozpor mezi psychologickým portrétem Rostislava Roztočila a hrůzným činem, který mu přiřkl soud v r. 1985, není v této věci jediný, jenž čeká na objasnění. Jasno do věci může vnést jen důkladná revize dávno ukončeného trestního řízení, což nebude snadná práce. Ale odsouzený uprchlík má nárok žádat, aby ji orgány činné v trestním řízení podstoupily. Je to jeho právo, chráněné mezinárodními úmluvami i českým ústavním pořádkem. |