Zahrnovala mne tehdy zasvěcenými teoriemi o touze žen (tedy její) být milenkou a životní družkou jen mužů minimálně o generaci starších a s napětím jsem čekal, zda dospěje na hranici "mužů okolo 85" a co ženy (tedy ona¨) shledají na vztahu k nim za tak zásadní, že vlastně nelze jinak.

Moje kamarádka trpí už od svých zhruba osmnácti let utkvělou představou, že je pouze nástrojem sil vyšších, a vrhá se do jejich služeb z nutnosti, neboť jí nelze jinak.Vyměňuje ideologie s tak zaníceným přesvědčením, že jí nelze vyčítat, je-li právě zenbudhistka nebo marxistka trockisticko-zinověvského ražení s přihlédnutím k závěrům XX.sjezdu KSSS, aby svou politickou platformu bleskově opustila z důvodu naléhavé potřeby pečovat o muže k padesátce a vyprávět o tom, co všechno jim (mužům k padesátce) brání v rozvodu, a z toho důvodu studovat jak psychologii mužů k padesátce, tak sociologii nefunkčních či formálních partnerských svazků.

Jednoho slunného podzimního odpoledne se v malé pražské kavárně rozplakala a v proudu slz mi sdělila, že se do mne zamilovala, ale ne tak, jak bych si já nebo kdokoli mohl myslet, ale úplně jinak, v jakési eticky i filosoficky nejvyšší formě a to proto, že jsem jediný chlap, který s ní neustále nemluví dvojsmyslně. Jak se jí zdařilo nalézat v životě pouze chlapy, kteří neustále hovoří dvojsmyslně, mi neprozradila a bylo jí úplně jedno, že se celá, naštěstí malá, kavárna s úděsem dívá na scénu, která zdálky musela vypadat jako živý obraz "Cynik se vysmívá nešťastnému děvčeti", protože ona mě prostě bezpečně rozesměje, a to pokaždé.

Také mne dost bavilo, když procházela obdobím boje proti fyzické kráse. Tenkrát se rozhodla zkoumat, zda ji muži neobletují výhradně ohledně sexu, a přála si, aby z ní šíleli pouze kvůli hlubinám či oblinám její duše. Potkal jsem ji tenkrát v metru. Přihlásilo se ke mně rozjásaně stvoření neurčitého pohlaví, které mělo na hlavě manšestrovou bekovku po dědečkovi, kostěné brýle a kabát až na zem. Vypadalo to jako "soudruh z ČKD v kabátě od Pavky Korčagina, připomínající Hurvínkovu kamarádku Máničku, zabloudil cestou ke svému oblíbenému soustruhu v pražské podzemní dráze". Jarda Hutka mi kdysi vyprávěl, že byl pokutován na vesnickém nádraží příslušníkem VB, protože měl vlasy na ramena, "za znečistění nádraží." Bdělý strážce socialistického zákona a mravopočestnosti neměl v rubrice pokut "dlouhé vlasy" nebo "mánička", a tak prostě shledal, že Hutka Jaroslav je skvrnou na čistém nádražním štítu našeho pracujícího lidu a netušil, že to stvoření si veze kytaru proto, aby podkopávalo v místní hospodě naše tehdejší zřízení v jeho samotných základech.

Zmíněná bojovnice proti okázalosti ženské krásy, vystavující na odiv pouze sílu myšlenek, se v metru promenovala okázale a bez pokut, což svědčí o tom, jak tolerantní je naše mladá a křehká demokracie, která to dotáhla k ojedinělé formě "voleného feudalismu, kde místní privilegovaná šlechta vládne s erby vytunelovaného a jinak nakradeného majetku, což posléze platí poddaní, na něž jsou dluhy převáděny formou daní." Ale poddaní jsou už tak dokonale zpitomělí (to není nadávka, pouze diagnóza), že si o zlodějích čtou s dojetím v barevných magazínech a touží se dozvědět, jak žije prominence kategorie V.I.P. za peníze právě dojatých čtenářů.

Jestliže se moje kamarádka rozhodla prozkoumat, zda bude pro muže sexuálně přitažlivá i v podobě strašidla z lesních hlubin, činila tak ve svém obligátním svatém nadšení. Česká prominence zavedla obratně takový politický systém, v němž chladnokrevně prozkoumává, zda by nebylo možné přejít už rovnou k dědičnému feudalismu, aby loupené majetky zůstaly navěky v rodině, a zda by takový systém byl už dost vhodný pro lidové masy, které se odstěhovaly do obchodních center orgiastické zábavy prostého lidu.

V šedesátých letech jsme byli okouzleni heslem "sexualizovat práci!", i to jsme si ovšem vykládali jinak než tehdy jinak potrhlí sociologové, dnes jsme svědky dost smutného úkazu, že národního orgasmu se dosahuje pouze hysterickým nákupem a to v rozměrech "sexualizace spotřeby".

Blíží se Vánoce, příležitost spustit v mnoha decibelech radostnou zvěst, že "nám, nám, narodil se." A to proto, abychom nakupovali jako chovanci psychiatrického ústavu na vycházce. A překonali předešlé rekordy v utrácení vypůjčených peněz. Jen mi není tak úplně jasné, co se bude dít, až banky už nebudou půjčovat peníze, všichni budou bydlet s exekutorem a nejlepší bude dát kluka do učení na vymahače.

Ale je to podobné, jako kdybych se ptal, kdy moje kamarádka přestane blbnout.