Stoletý zákon o separaci církve a státu

Sloveso "užívá" je v souvislosti s katolickou církví a kostely správným pojmem. Zákon z roku 1905, který zákládá jeden z principů Republiky - laicitu - určuje jako vlastníka objektů stát a církev je ve formě sdružení pouze jejich uživatelem. Zákon zároveň zaručuje svobodu vyznání a svobodu vykonávání náboženských úkonů, kterou omezuje pouze zájmem veřejného pořádku. Republika se nehlásí k žádnému směru náboženského vyznání, nefinancuje jej a nepodporuje jej. Jediná možná podpora státu náboženským sdružením spočívá v péči o objekty. Touto péčí se míní pouze opravy objektů.

Tento zákon je sice základem Republiky, ale v kontextu dnešní doby má jeho doslovné dodržování paradoxní dopady. Přestože byl původně namířený proti vlivu katolické církve, tato se již se stavem věcí sžila a rozdělení péče o budovy a jejich provoz jí většinou vyhovuje. Pro muslimy zákon ale znamená, že pomoc s výstavbou bohoslužebných objektů od státních orgánů přijít nemůže.

Každý podle svého svědomí, nebo spíše politických cílů a místních možností

Zauzlenost situace si uvědomují i politici. Z těch ve vysoké politice se k tématu poměrně často vyjadřuje Nikolas Sarkozy. Podruhé zvolený ministr vnitra -laického státu - vydal loni knihu s názvem Republika, náboženství, naděje. Myšlenky v knize jsou sice o něco opatrnější než některé ministrovy projevy, ale jako prezident departementu Hauts de Seine na západním předměstí Paříže se Sarkozy vyjádřil ve prospěch "oprášení" zákona z roku 1905: "...Když je normální, aby stát podporoval výstavbu fotbalových hřišť, knihoven, divadel a školek, proč by nemohl podpořit také výstavbu objektů kultu, [...] které jsou prvkem integrace, setkávání, výměn?...Na sídlištích jsou hřiště, která ovšem nestačí pro aspiraci mladých. Je potřebné postavit mešity v těch velkých městech, která je nemají...Příčiny nárůstu integrismu ["integrismus" je podle francouzského úzu doktrína, která chce udržet původní učení, bez možnosti výkladu a vývoje, pozn. red.] jsou i výsledkem nedostatku muslimských bohoslužebných prostor..." (přeloženo zkráceně).

Postoje lokálních politiků vůči požadavkům náboženských sdružení muslimů, týkajících se zřízení prostor kultu, jsou velmi různorodé. Odpovídají politické příslušnosti starostů, národnostnímu složení voličů, ale i materiálním podmínkám obce (pozemky, objekty). Někteří odborníci se v této věci pokusili i o jistou "typologii" postojů. Rozlišují mezi ambiciózními starosty, kteří sjednocování sociálních skupin, a tudíž i výstavbu mešit, vítají. Starostové - klientelisté- si podporou projektů zase získávají hlasy voličů. Starostové - pragmatici - nechají nejprve provést potřebné průzkumy potřeb komunity a možností radnice. Velká část starostů si však od pomoci slibuje i jistou loajalitu muslimské komunity. Vztahy jsou tedy přednostně navázány s umírněnými a věrohodnými reprezentanty muslimských společenství. Podobně jako Nikolas Sarkozy, i tito politici očekávájí, že pomoc se získáním vhodných prostorů povede například k poklesu zločinnosti v obci.

Jak však spolufinancovat a přitom nezvýhodnit?

Financování objektů kultu a dodržení odluky činnosti veřejných orgánů od věcí náboženských je jádrem problému. Samozřejmě, že mají francouzští politici zájem omezit financování výstaby mešit z vlivného a radikálního zahraničí. Muslimové, zejména původem z Maghrebu, patří k chudší vrstvě společnosti. Proto se místa pro bohoslužby nacházejí nejčastěji ve společenských místnostech na sídlištích, v ubytovnách, nebo i v halách u nákupních či průmyslových zón za městem. Prostory jsou nejčastěji v pronájmu. Některé obce poskytují komunitám dlouhodobé pronájmy obecních pozemků (až na 90 let) za symbolickou cenu 1 Euro a s právem na výstavbu objektu - tzv. bail ephyéotique. Tím mírně obcházejí zákon.

Existují starostové, kteří se s realizací projektů mešit nebo jiných objektů kultu smířit nehodlají. Často jsou podnětem odmítnutí petice obyvatel. Jedním z řešení je zabránění nákupu pozemku pro výstavbu mešity pomocí uplatnění předkupního práva obce. V těchto případech se k rozhodování sporů dostávají soudci.

Právo na náboženskou svobodu a náboženské vyznání uvedené v Deklaraci lidských práv zahrnuje i možnost jejich výkonu. V červnu 2005 byla francouzská vláda nucena odpovědět na stížnost Národní komise lidských práv prostřednictvím nálezů studie nazvané "Netolerance a násilí vůči islámu ve francouzké společnosti. Zpráva uvádí, že akce "zaváhání, nebo blokování" výstavby mešit nebo otevírání motlitebních sálů lokálně existují, ale jsou výjimkami. Podle vyhlášky z února 2005 mohou veřejné orgány bránit výstavbě a zřizování prostor kultu pouze z důvodu uplatnění stavebních a urbanistických předpisů, a pravidel územních plánů.

Kolik jich vlastně je a kde jsou ve Francii mešity a sály pro motlitby?

Oficiální seznam lze najít na internetu. "Skutečných" mešit je ve Francii zhruba 12. Zdá se však, že jejich doba teprve přichází. Odborníci, kteří provádějí průzkumy ve vybraných velkých městech a jejich okolí si všimli, že vývoj a nároky na výstavbu prostor pro bohoslužby přibližně kopírují vývoj a tendence v muslimské společnosti. Ta rozhodně není jednolitá, existují v ní velké názorové a generační rozdíly. Jestliže se první generace muslimských přistěhovalců spokojila s nenápadnými a často "podzemními" prostorami, nová generace, často již nehovořící jazykem Koránu, má ambice větší a názory o svém místě ve společnosti odlišné. A tak je to právě snaha zejména místních politiků, která realizaci požadavků muslimských komunit pomáhá, a za níž očekává volební hlasy nebo alespoň pokrok v integraci muslimů do jejich vlastní francouzské společnosti. Muslimská společnost, ač značně diversifikovaná, má svou reprezentaci na národní a regionálních úrovních teprve od roku 2003.

V roce 1985 bylo na území Francie sečteno 500 objektů muslimského kultu. V roce 1992 se jejich počet zvýšil na 1 279 a nyní se pohybuje kolem 1 700. Čtvrtina objektů se nachází v pařížském regionu. Od podepsání "Principů a právních základů upravující vztahy mezi veřejnou mocí a muslimkým kultem" v roce 2000 bylo předloženo více než sto dalších projektů. Sčítání je komplikováno tím, že mnoho míst má jen dočasný charakter, například po dobu svátků.

Existence mešit a sálů modlitby však představuje další problém, do jehož řešení francouzské veřejné orgány přímo či nepřímo zasahují : Obsazení místa duchovního - imáma. A znovu se předpisy vycházející ze zákona z roku 1905 dostávají do rozporu s kontextem dnešní doby...

Zdroje:

F. Fregosi a kol. studie z roku 2004

Benkoula S. Med El Habib

Le Parisien 21. září 2005