Osobní automobil -- původně symbol volnosti a nezávislosti -- ztrácí tento atribut. Postupně začíná převládat omezenost stáda, které se kamsi žene v ohradníku vymezeném patníky. Na tom, zda se jednotlivé kusy ze stáda liší, vůbec nezáleží.

To, co se odehrávalo na dálnicích při evakuaci před hurikánem Rita, bylo výstižným předobrazem stavu, k nemuž se blížíme.

Řešení je dvojí: buď rozšířit mantinely stavbou nových silnic, anebo snížit počet automobilů používajících současnou síť rozšířením veřejné hromadné dopravy (VHD).

Protože rozšiřování komunikací je nesmírně nákladné a problém "za co" se mnohde násobí otázkou, kde vzít potřebný prostor, je i neozbrojenému oku patrné, že VHD je jedinou logickou alternativou.

Brzdou VHD není technologie, ale roztříštěnost zájmů a nedostatek politické vůle tyto zájmy sjednotit. Jde o problém, s nímž se potýká každá společnost, i když ne ve stejné míře. Zbytek článku vychází z kanadské zkušenosti, která se ale zdá být přenosná i do českých poměrů.

VHD je zde presentována jako určitý luxus, který společnost nemůže v daném okamžiku příliš podporovat. Jde o výsledek populistického přístupu politiků k otázce daní a jejich využití, kde místo diskuse co a za kolik nastupuje nefouknuté heslo o "neúnosném" zdanění.

Trik tohoto přístupu -- jehož základním cílem je dát víc do kapes korporací -- spočívá ve vytržení daného problému z širších souvislostí. Například od nákladů na VHD se nemluví o úsporách, k nimž by došlo, kdyby nebylo nutné stavět a udržovat nové komunikace.

Situaci VHD navíc ztěžuje sociální podtext -- každý slušný člověk má přece auto. To vše nakonec vede k začarovanému kruhu, kdy zvyšující se jízdné snižuje počty uživatelů.

Zde je malý příklad: cena jízdenky na 200 kilometrovou vzdálenost (z autorova bydliště do Ottawy) byla před nějakými deseti lety nižší než náklady na stejnou cestu osobním autem (jednotlivci se tedy mírně vyplatilo jet autobusem). V současné době je osobní auto zhruba dvakrát levnější, i když je obsazeno jen řidičem. Pro rodinu se dvěma dětmi je cesta autobusem 5x dražší.

Problémy přináší i ukvapená privatizace, protože soukromé firmy mají zájem jen o lukrativní trasy.

Jakkoli je přechod z individuální dopravy na hromadnou v budoucnu nevyhnutelný, jeho uskutečnění není jednoduché, protože současný automobilový průmysl je posvátnou (a pro některé skupiny i dojnou) krávou. Vlády tedy podstrojují výrobcům jak mohou, aby nerušili výrobu nebo dokonce zavedli novou. Kanadská pobočka firmy Ford například dostala od provinční i federální vlády několik set milionů dolarů za pouhý příslib, že zůstane v Ontariu.

Politická vůle k akci je ochromena lobbistickou a marketingovou mašinerií výrobců osobních automobilů, jimž by nejen úbytek kupujících ale i změna sortimentu způsobily snížení zisků.

Nabídku hybridních automobilů - například Toyoty Prius -- je nutné považovat za pouhou součást propagandy, jíž se výrobci snaží vzbudit dojem, že dbají o životní prostředí a šetření pohonnými hmotami. Dopad na absolutní spotřebu pohonných hmot bude minimální a na průchodnost komunikací nulový.

Jde o zástěrku, za níž výrobci prodávají to, na čem nejvíc vydělají -- monstrózní dodávky a SUV, jejichž průměrná spotřeba je mezi 14-16l/100 km.

Toyota Prius je nepochybně technicky zajímavý výrobek, ale z hlediska spotřebitele finančně nepřitažlivý. Prius je v Kanadě o víc než 100% dražší než nejlevněší malé vozy z produkce GM, Hyundai nebo KIA.

Zajímavé je srovnání s výkonově i rozměrově srovnatelným vozem Elantra, která je o 30% (=9000 dolarů) levnější než Prius. Protože průměrná dlouhodobá spotřeba Priusu je asi 6 a Elantry 8l/100 km, jsou náklady na pohonné hmoty při ceně 1 dolar/L a 20 000 ujetých kilometrech 1200, respektive 1600 dolarů za rok.

Protože na jednu z klíčových součástek Priusu - speciální baterii v hodnotě několika tisíc dolarů -- je v současné době záruka 8 let nebo 160 000 km, lze období prvních 8 let života obou automobilů považovat za srovnatelná. S trochou aritmetiky dospějeme k závěru, že po osmi letech bude majitel Priusu stále ještě doplácet 5800 dolarů za luxus úsporného auta.

Koupě Priusu nebo jiného hybridu možná dá jejich majitelům pocit, že dělají cosi užitečného pro společnost. Ve skutečnosti se ale nestane vůbec nic, protože vlády (v tomto případě kanadská) jsou bezzubé, pokud jde o regulaci automobilového průmyslu. Výrobci automobilů si těžko dají sáhnout na investice, které vložili do výroby SUV a velkých dodávek. Mají dost prostředků, aby umlčeli nejen politiky, ale i média.