Jednou z výjimek je český prezident. Václav Klaus své ostře kritické názory na EU už léta hlasitě vyslovuje. Jako vůdce vlivné politické strany na to měl plné právo, i když autoritářská forma jeho polemiky (nejen o EU) i tehdy možná byla, na vysokého představitele státu, občas -- no, trošku přehnaná. Jako prezident České republiky, ač podle ústavy navenek reprezentující její zahraniční politiku, by si asi měl najít diskrétnější způsob vyjadřování svých názorů. Že to neudělá, mohl každý vědět -- ti, co mu umožnili stát se prezidentem to povinně vědět měli.

Nemám teď na mysli občanské demokraty a komunisty v Parlamentu ČR -- ti jsou v podstatě proti členství Česka v EU -- mluvím hlavně o části soc. dem. z nichž mnozí byli a někteří stále jsou v našem státě ve významných politických funkcích. Pokud tito lidé chtějí polemizovat s názory Václava Klause, měli by mít silné a dobře formulované argumenty, spíše než silná slova, či nevhodné činy. Český prezident vyslovuje své názory "razantně", mám-li použít oblíbené slovo předsedy vlády Paroubka, a formuluje se velmi přesně. Jsou to ale osobní názory Václava Klause, který je ovšem také nejvyšším ústavním činitelem své země. Nejde o názory České republiky, ta názory nemá, ani její právoplatně a demokraticky vzniklé vlády, ta by je měla mít -- jasně vyjádřené, srozumitelné a soudržné.

Často si nejsem zcela jist, že je má -- mění se takříkajíc podle směru mocnějších větrů. Už vůbec si nejsem jist, že v hrubých rysech existuje o zahraniční politice ČR ucelená představa vlády, natož pak hrubá společná představa vlády a opozice, jak je v otevřených politických systémech celkem obvyklé. Je mi líto, že zřejmě neexistuje všeobecně známá a občanskou většinou akceptována zahraničněpolitická koncepce České republiky, jasně formulovaný rámec toho, co se obvykle nazývá národní zájmy. Nemusilo by se pak o národních zájmech tak často hovořit silácky anebo naopak pohrdlivě. K zahraniční (a bezpečnostní) politice se příležitostně vrátím, pro potřeby této úvahy ale zůstaňme zatím u Evropské unie.

Zřejmě na rozdíl od prezidenta Klause jsem z přesvědčení hlasoval pro členství České republiky v Evropské unii, pro takzvanou Smlouvu o ústavě pro Evropu bych ale určitě nebyl hlasoval. Na rozdíl od části představitelů české vlády také předpokládám, že k nějakému budoucímu českému hlasování o textu, který z různých důvodů propadl v referendech ve Francií a v Holandsku, nikdy nedojde. S formou prezentace kritiky a s argumentací českého prezidenta proti Evropské unii v její stávající podobě a proti jejím vývojovým trendům rozhodně nesouhlasím.

Musím však připustit částečnou a občas i úplnou platnost některých z deseti bodů, které formuluje v předmluvě k brožuře ŘEKNĚME SVÉ ANO NEBO NE EVROPSKÉ ÚSTAVĚ. Něco jiného ovšem je, že jisté skutečnosti, na něž poukazuje, mi příliš nevadí. To proto, že můj výklad těchto faktů a důsledků z nich vyplývajících je jiný, než představa prezidenta Klause. Nevadí mi například jistý stupeň federalizace Evropy, dokonce si velký celek, sdružující funkčním způsobem řadu národních států, bez toho téměř nedovedu představit. Nevadí mi ani to, že budu nucen žít v malé, ale svobodné provincii, což jsem ostatně jako občan a obyvatel České republiky dobrovolně stejně dělal i před jejím vstupem do Evropské unie.

Kdyby mi to opravdu vadilo, mohl jsem před lety odejít do exilu v USA a zůstat tam. Žil bych pak v malé provincií velké federace. Ale to dělám i nyní, jako český občan EU. Podstatné, podle mého názoru je, že svobodné federální státy, které známe, svým provinciím práva neomezují -- ony je vymezují mezi centrem a provinciemi. Příkladem může sloužit USA, SRN, nebo třeba Rakousko. Švýcarsko, ač se samo formálně definuje jako konfederace (dokonce v samotném názvu státu) je ve skutečnosti nejotevřenější formou federace s nevídaně širokými právy kantonů a s neobyčejným respektem pro výrazy svobody svých občanů. Co mi v EU ale naopak velmi vadí, je míra nadřazení přibývajícího množství jejích zákonů nad zákony suverénních členských států.

Vadí mi také nedomyšlený a nepříliš srozumitelný text navržené Ústavní smlouvy pro Evropu o čtyřech stovkách stran s přílohami. Ústava Spojených států amerických je jasná, srozumitelná a má nevelký počet stran, k nimž během více než dvou set let přibylo několik stručných dodatků. Spojené království Velké Británie a severního Irska nemá ústavu žádnou a nikdy, ať už se ve svých dlouhých dějinách jmenovalo jakkoli, také žádnou nemělo. Vadí mi, že se pomalu vytrácí princip subsidiarity -- původně geniální vynález Evropského společenství, znamenající, že problémy se řeší na úrovni nejbližší lidem, kterých se bezprostředně týkají. Vadí mi chybějící záruka respektu pro - třeba i omezenou - suverenitu členských států a záruky proti zneužívání 'práva silnějšího`. Víceleté nepotrestané porušování údajně absolutně závazného Paktu stability Německem, Francií, či Itálií -- mocných zakladatelských států sjednocené Evropy -- je silným argumentem a dovedu si představit, jak by dopadlo v podobné situaci třeba Česko, nebo některý z jiných nových členů.

Musím současně uznat, že striktní dodržování litery Paktu stability v případě těchto hospodářsky silných států by mohlo mít a asi i mělo, vážné ekonomické důsledky pro (nejen) celou EU. To se ale mělo uvážit a vyřešit předem. Jako člen české vlády jsem zažil některé velmi neférové způsoby hospodářského boje s použitím tvrzení o dumpingu, tedy prodeji českých produktů v členských zemích EU pod výrobní cenou. Napomohlo tomu jednostranné tlumočení některých evropských norem a předpisů orgány EU v neprospěch podniků z tehdy nečlenského státu. Odvolání prakticky nemělo šanci uspět. Domnívám se a to mně také vadí, že dlouhodobé omezení některých členských práv, vyhlášených dokonce za základní principy fungování EU jako jsou volný pohyb zboží, kapitálu, či pracovních sil jednostranně na nové členské státy a uplatňování těchto výhrad v konkrétních případech jsou také příklady dvojího metru. Je pravda, že když vstupujete do nového klubu, musíte akceptovat jeho pravidla, ale také platí, že to musí být pravidla platná pro všechny členy spolku stejně.

Na druhé straně je od svého vzniku, krátce po Druhé světové válce Evropské společenství, nyní Evropská unie uskutečněním - vcelku velmi úspěšným -- dávné vize. Jako novinář a politolog jsem se jejím vývojem zabýval od sedmdesátých let minulého století. Nemohu popřít, že se za dobu své existence výrazně kvalitativně vyvinula a zbavila některých problémů, které se ve své době zdály neřešitelné. Jedním z nástrojů byla například společná zemědělská politika CAP, od začátku své existence podnes většinou, a většinou právem, proklínaná. Ale nutno uznat, že boje mezi zemědělci členských zemí jsou, více-méně, minulostí. Zmizely hory neprodejného másla a masa, či jezera mléka a vína, blokády na hraničních přejezdech, či hořící kamiony se živým nákladem jehňat přímo při výjezdu z lodních útrob. Mělo to svou, velmi vysokou, cenu. CAP požírala neúměrný podíl rozpočtu Evropského společenství/Unie a tato stránka problému není dodnes uspokojivě vyřešena.

Nicméně Evropská unie stojí dnes na pevnějších základech než kdykoli předtím. Pokaždé když vize někdy narazila na překážku, Evropa se zastavila, případně vrátila, počkala, a pak pomalu začala postupovat dál, někdy třeba zcela jiným směrem. Později, když problém trochu 'vychladl` se třeba k němu vrátila a vyřešila ho. V této chvíli se domnívám, že vizí, na kterou Evropa dosud nedozrála je společná zahraniční a bezpečnostní politika. Jako příklad může posloužit třebas čerstvá historie rozpadu 'bývalé` Jugoslávie: Členské státy EU, především SRN, Itálie a Rakousko, každý z vlastních, navzájem různých, důvodů k němu dopomohly. Pak se EU marně snažila v této oblasti, pro svou nestabilitu už nějakých dvěstě let nazývané měkkým podbříškem Evropy, prosadit svůj vliv. Nic nevyřešila, ale leckteré trápení prohloubila a prodloužila. Několik desítek tisíc bývalých občanů bývalé Jugoslávie to nepřežilo.

Mimochodem, právě zde mohlo Česko, dnes už i člen NATO a EU, přispět a prospět všem. S každým z národů bývalé Jugoslávie máme historicky dobré vztahy,se všemi jsme dobře vycházeli i v době , kdy mezi sebou bojovaly a kdy se EU, OSN i NATO po dlouhou dobu celkem dost neúspěšně pokoušely tuto část Balkánu kontrolovat a pacifikovat.Jsme celkem malý, chudý stát, válčením jsme se, alespoň v moderní době, neproslavili, ale s většinou balkánských národů si rozumíme, známe se a celkem si i důvěřujeme. Navíc máme v těchto zemích etnické menšiny,ale, což je výhoda, nejsme sousedy žádné z nich. To je ideální situace abychom mohli účinkovat jako prostředníci-mírotvorci.

Šance je ovšem mizivá, zvláště když se zde o vliv ucházejí mocnější, ať už jde o státy nebo organizace států. Vím, co říkám, pokoušel jsem se naše spojence o tom přesvědčit. Poukazoval jsem také, že Česko by se sotva snažilo radit USA, jak si počínat vůči Mexiku, ale vůči národům bývalé Jugoslávie věříme, že to víme lépe než většina jiných. V poslední době slyšíme často o snahách islámského Turecka, ucházet se o členství v EU.

Názory ve vlivných evropských zemích se různí mezi členskými státy i uvnitř nich. Slyšíme argumenty o lidnatosti a hospodářské nerozvinutosti Turecka, které mluví proti jeho členství. Málokdo ale poukáže na jeho strategickou polohu na hranici se silnými a na ropu bohatými muslimskými zeměmi, které kromě ropy produkují také největší část světového terorismu. Málokdo argumentuje vysokým stupňem sekularity turecké společnosti, faktem, že země je od počátku silným a spolehlivým členským státem NATO a tím, že s předpokládanou délkou přístupových jednání, jejichž výsledek není předem dán, by se právě Turecko mohlo postupně a pomalu stát zmírňujícím katalyzátorem napětí mezi islamskými zeměmi a zbytkem světa.

Osobně jsem také přesvědčen, že české národní, tedy zahraničně politické, zájmy jsou jiné než například italské a že čas od času se mezi sebou navzájem liší národní zájmy prakticky všech členských zemí EU. V tomto okamihu si dovedu dobře představit zvláštního komisaře pro sbližování národních zájmů, či pro definování společných směrů jejich vývoje. Také pro definování a analýzu bezpečnostních hrozeb a na základě toho nutné společné bezpečnostní politiky a strategie.

Tolik tedy k obsahu Evropské unie a členství v ní. K formě diskusí o ní jen shrnu co už bylo řečeno na počátku. České politice by prospělo ubrat trochu siláckých slov ve vyjadřování a uvědomit si, že v otevřených společnostech je sice různost názorů všeobecně respektovaná, ale rámec koncepce národních zájmů v nich sdílí vláda i opozice (a samozřejmě také hlava státu). V tom smyslu jsem přesvědčen, že vystoupení prezidenta ČR Klause při podpisu smlouvy o přistoupení Česka k EU v Aténách (ale i mnohá jiná) a ovšem také ministra zahraničních věcí Svobody, který se při stejné příležitosti do svého prezidenta veřejně pustil byla tak řečeno 'mimo mísu`.

Jednání ministra zahraničních věcí tenkrát by si bylo zasloužilo reakci předsedy vlády. Nehorázná ovšem byla i některá slova a výrazy, použité na adresu českého prezidenta jistými představiteli Evropského parlamentu o čem svědčí i jakási, velmi dodatečná 'poloomluva` jeho předsedy. Ti čeští politici, kteří to nepochopili, nebo pochopit nechtěli neprospěli ani své zemi, ani své politické straně. Přes všechny tyto a budoucí přešlapy je ovšem český stát členem Evropské unie a věřím, že jím také zůstane. Také chci věřit, že se unie pomalu a postupně bude dál vyvíjet -- k lepšímu - tak jako dosud.