Nenáviděl kočky a miloval volný prostor na neposekaných lukách, ty v něm vyvolávaly skutečnou euforii; vždycky se zastavil, rozhlédl, štěkl a pak vyrazil vpřed jako raketa. Pohyboval se takřka nadzvukovou rychlostí, opisoval v trávě stále širší kruhy a občas vydal zpěvavé radostné zavytí. Běhal, dokud mu nedošel dech a pak stál v trávě, vyplazil jazyk a smál se na mne. Muselo to být úžasné.

Když nám zabil dvě kočky, přikročili jsme k razantnímu výchovnému opatření. Přinesl jsem od sousedů koťata, přinutil Dona, aby v klidu ležel a koťátka po něm lezla. Jakmile se pokusil i jen pohnout hlavou nebo jinak na počínání koťat reagovat, zařval jsem a pleskl ho složenými novinami, kterých se bál. Tortura trvala tři hodiny, koťata na Donovi i spala. Když potom pes směl konečně vstát a odejít, našli jsme pod každou jeho packou loužičku potu.

Protože se každý ve škole učil, že se pes nepotí, zpravidla mi to posluchači odmítají věřit -- ale bylo to tak a je to svědectvím, jak strašlivým duchovním utrpením pes prošel.

Od té doby se v něm cosi zlomilo a kočky, aspoň ty v domě, už nepronásledoval a časem to došlo tak daleko, že si na něj některé chodily za chladných večerů lehnout. Pořád to bylo lepší, než jak s ním zacházela krotká kavka, jež s námi asi dva roky bydlela, dokud ji kamenem nezabily pitomé děti o tři domy dál bydlícího betonáře, jistě jen shodou okolností zrovna předsedy uliční organizace KSČ.

Kavce se velmi líbila jeho lesklá varlata (Donova, nikoli betonářova) a chodila ho do nich klovat. Betonářovi bych to přál více.

Pak jsem jednou, kdy už bylo Donovi skoro čtrnáct let, přijel domů z vojny. Byl začátek léta a tak jsem vzal starého psa na procházku; boxer trochu kulhal, před časem ho odhodilo auto, které neslyšel, protože -- inu, protože stárl. Došli jsme na oblíbenou louku nedaleko hospody u jezu, Don zvedl hlavu, zastavil se, rozhlédl, štěkl a vyrazil vpřed jako raketa...

Ne.

Chtěl vyrazit, ale po třech skocích zakňučel, klopýtl a zůstal stát, jaksi nakřivo, schlíple, rychle oddechoval s vyplazeným jazykem. Ohlédl se po mně, zatvářil se tak pitomě, až jsem se skoro rozesmál a skoro jsem slyšel, jak si myslí: Proč to je? Co to je? Uvnitř starého, nemocného psa byla stále ta stejná štěněcí dušička, která chtěla letět, štěkat, brázdit vysokou trávu... Nu, nemohla, tělo neposlechlo. A brzo to staré tělo opustila navždy.

Nedávno jsem přišel do té hospody u jezu, kam jsem tehdy vzal starého Dona aspoň na tatranku, aby si to tak nebral. Moc se ta hospoda nezměnila, jen byla čistší. Objednal jsem si vinný střik a posadil se zády k televizoru.

"Hele, vole, že jseš to ty, vole," zahřmělo z kouta. Pak jsem si uvědomil, že se to týká mne.

V  rohu seděla partička a popíjela pivo, tři starší muži a s nimi nějací kluci kolem dvaceti, ti kluci většinou dohola nebo nagelovanými frizúrami, s náušnicemi a s kroužky v nose, jakož i s tetováním na viditelných částech těla. Starší muži měli na šedivých hlavách emany z konce padesátých let, v džínách vzadu v kapsách hřebeny, vpředu pivní oblouk... Jako kdyby se od té doby ani nepřevlékali... měl jsem pocit jakéhosi obludného déjà vu.

Pak jsem si uvědomil, že dva z nich asi znám ze základní školy, chodili do osmičky, když já byl v šesté třídě. Už tehdy měli emany a hřebeny. Ovšem, duše nezestárla, zhrozil jsem se.

"Hele, vole," zadíval se na mně jeden z těch staříků, "že seš to ty, vole?"

"Obávám se, že ano," odpověděl jsem. Holohlavá i nagelovaná mládež se shovívavě zasmála.

"Vole," zvolal nadšeně, "je to von, jasně, vole, dyť ty jsi dycky říkal takový slova jako nýbrž, mluvil jsi, vole, jako Jirásek, vole!"

Zatvářil se tak pitomě, až jsem se skoro rozesmál s mládeží. Ovšem, i ve zbědovaném organismu tohoto anachronicky oblečeného důchodce stále seděl ten mladý blbeček z padesátých let, který se na mě zlobil, že mluvím téměř spisovně.

Paradoxně mě to naplnilo jistou radostí a něhou. Dal jsem si s nimi fernet. Ani vy už tu louku neoběhnete, někdejší chlapci - a já nejspíš taky ne -- tak proč bychom si alespoň ještě chvíli, než půjdeme za tím psem, neříkali vole?

Dokud ty nesmrtelné dušičky ještě máme...