Marxistům se přihodilo toéž, co předtím vyčítali Hegelovým nástupcům -- rozpadli se na ty, kteří jednostranně navazovali na systém (tj. sociální teorii přechodu k beztřídní komunistické společnosti) a ty, kteří vycházeli z kritické dialekticko-materialistické metody. Podobně jako tzv. starohegelovci se stoupenci pojetí marxismu jako systému omezovali na dokazování správnosti a oprávněnosti zvolené revoluční strategie a taktiky, kterou vydávali za jedině možné a zákonité naplnění původních myšlenek klasiků. Jako oni také postupně opouštěli dialektickou metodu myšlení a zkoumání jevů, protože překážela apologetickému přístupu ke skutečnosti. Evidentní rozpor mezi proklamovanými ideály a realitou řešili zamlčováním skutečností, které odporovaly poučkám a posouvaly je na úroveň dobově omezených relativních pravd či pouhých iluzí.

Sociální teorie marxismu se utvářela postupně a do dogmatické podoby tzv. "vědeckého komunismu" ji přetvořil J. V. Stalin. Ač sám nebyl teoretik (jeho propagandistické spisky Otázky leninismu a Ekonomické problémy socialismu v SSSR se teorií ani s  přimhouřením oka nazvat nedají), dokázal za přispění plejády mladých propagandistů vytvořit z Marxova a Leninova odkazu ucelený soubor nedotknutelných dogmat, ne nepodobných církevní věrouce, ze které původně vyšel. Právě svoji teoretickou impotenci přitom velmi obratně využil ve svůj prospěch, díky ní totiž neměl -- na rozdíl od svých souputníků Trockého, Bucharina, Zinověva atd. -- s Leninem žádný podstatný ideologický spor a mohl se tudíž vyhlásit za jeho nejdůslednějšího pokračovatele a dědice.

Byla to především Stalinova "zásluha", že se do oficiální ideologie a vědy včlenily nejen nesporné přínosy Marxovy, Engelsovy a zejména Leninovy (nicméně i zde bylo hlavním cílem potvrzení správnosti tehdejší politické praxe v konfrontaci s "revizionisty, renegáty a zrádci"), ale i mimořádnými a neopakovatelnými podmínkami ruské revoluce diktovaná stanoviska a opatření stejně jako vyložené naivity a omyly. Odkaz klasiků přestal být v rámci hnutí předmětem kritického zkoumání, přeměnil se v analogii bible a stejně jako ona sloužil jako zásobárna citátů a "důkazů" potvrzujících neomylnost strany a jejího vůdce. Došlo to dokonce tak daleko, že se i v závěrech stranických sjezdů objevovala nesmělá kritika "scholastického teoretizování".

Kdo se v tehdejším Sovětském svazu a dalších komunistickými stranami ovládaných zemích vzepřel tomuto pojetí marxismu, byť s odkazem na dialektický materialismus, byl nemilosrdně pronásledován, zbavován možnosti veřejně publikovat své názory, svobody a v mnoha případech i života. Rozvoj kritického levicového myšlení byl omezen na západní demokratický svět a na vystoupení "revizionistů" v krátkých obdobích politického "oteplení". Nelze říci, že po smrti Stalina byl oficiální marxismus prost neotřelých, progresivních myšlenek, avšak ty byly spíše trpěny jako vedlejší proud či doplněk nedotknutelné kostry vládnoucího ideologického systému. Hlavní slovo měli nadále "strážcové čistoty marxismu-leninismu" neustále peskující "ideologické pomatence" a "heretiky".

K této minulosti se již dnes téměř nikdo otevřeně nehlásí. Podle údajů samotné KSČM jde pouze o cca 3 -- 4 % její členské základny. Mnohem silnější a životaschopnější jsou však dlouholetou praxí vštípené myšlenkové stereotypy. Drtivá většina členské základny nikdy z Marxe či Lenina nepřečetla ani řádku a ideologický základ vnímá spíše jako zjevenou pravdu prostřednictvím propagandistických brožurek nebo usnesení vrcholných orgánů. O její přízeň zápasí skrytě či otevřeně vícero myšlenkových proudů a skupinek nejvyšších funkcionářů.

V této chvíli se zdá být nejsilnější a nejvlivnější centristický proud pragmatických parlamentních veteránů v čele s Vojtěchem Filipem, který usiluje co nejefektivnější posilování pozice strany v pluralitní demokracii. Nepotrpí si na okázalé demonstrace síly, ale sází spíše na trpělivé vyjednávání a politické obchody. Paradoxně se tak nejvíce přibližuje praxi ostatních stran a hnutí.

O co více intenzivně pracuje Filip a spol. v tichém parlamentním zákulisí, o to halasněji znějí projevy verbálního militantního antikapitalismu skupiny publicistů okolo stranických médií a komunistické mládeže. Stejně jako jejich neodlučitelný protějšek -- militantní antikomunismus - jsou neúčinné a jalové, ale vytvářejí dojem (pro část členské základny zjevně nezbytný, protože mobilizačních masových protestních akcí není strana schopna v důsledku stáří většiny svých členů) zásadovosti a kontinuity s původními principy. Jenže Václav Věrtelář, Václav Jumr a Josef Skála svými literárními schopnostmi evidentně zaostávají za úrovní Fučíkovou, Šmeralovou či Václavkovou a jejich jednostranný, emotivně podbarvený akcent na reálné problémy a stinné stránky současného kapitalismu nemá v současných podmínkách příliš šanci na úspěch u nekomunistické veřejnosti.

Tito i jiní publicisté vycházejí z přesvědčení, že stavějí na teoretickém odkazu Karla Marxe. To je a současně i není pravda. Marx se na rozdíl od jmenovaných současných kritiků snažil při rozboru tehdejšího kapitalismu o maximální objektivitu a nebál se mu přiznat řadu kladných rysů a vlastností (tzv. "civilizační poslání"). Pozdější společenská praxe však zpochybnila jeho závěr, že kapitalismus vyčerpal své pokrokové poslání revolucemi v roce 1848 a od té doby se stává převážně retardačním prvkem vývoje lidstva. Na tento Marxův omyl vyúsťující v očekávání rychlého zániku kapitalismu navázala teorie i praxe radikálně socialistického hnutí. Lenin považoval monopolní kapitalismus z období před první světovou válkou za poslední stádium, po němž již zcela nutně nastupuje období světových socialistických revolucí a nastolení první fáze komunismu. Chruščov v počátku šedesátých let minulého století dokonce vytýčil heslo, že ještě tehdejší generace bude žít v komunismu.

Namísto naplnění těchto voluntaristických iluzí přišel kolaps a kruté vystřízlivění. Ale ani ten nepřiměl stranické teoretiky a propagandisty k důslednému použití kritické dialektickomaterialistické metody a konkrétně historického přístupu ke zkoumání věcí a jevů na samotný vývoj marxismu a komunistického hnutí pod heslem "padni komu padni". Jedině očištěním teoretického odkazu klasiků od praxí překonaných dobových omylů a pozdějších dogmatických pokřivenin (nejen stalinistických) však můžeme vytvořit předpoklady pro další přeměnu socialismu z utopie ve vědu. To ale zatím neudělali ani představitelé tzv. "reformního křídla" komunistů a stávají se tak snadným terčem pro útoky stranických konzervativců.

I Miloslav Ransdorf odpovídá na otázky o poučení z minulosti vyhýbavě a nejednoznačně, nechce zjevně dále dráždit na staré víře lpící členskou základnu, která mu zajišťuje hlasy pro zvolení do českého či evropského parlamentu. Ani on se neodváží přiznat společenskému převratu roku 1989 jednoznačně pokrokový charakter, i když o nezbytnosti změn je na rozdíl od konzervativních "dinosaurů" dodnes přesvědčen přes kritizované odchylky od původně proklamovaných cílů (pojetí "ukradené revoluce"). V každém případě však jemu i dalším musíme být vděčni za odmítnutí představy, že v Marxově a Leninově odkazu stačí číst jako v bibli a hned budeme mít k dispozici veškeré potřebné moudro.

Bohužel ve sporu mezi systémem a metodou zatím vítězí systém (tj. nekritické "biblické" pojímání odkazu klasiků) a stoupenci kritické metody poznávání působí i ve vlastní straně spíše jako trpění disidenti. Teoretické pracoviště sice vydává čas od času zajímavé diskusní materiály, publikovat je veřejně alespoň na půdě stranického tisku se však jeho pracovníci zatím příliš neodvažují. Asi dobře vědí, jakého ohlasu by se jim dostalo od konzervativní většiny čtenářů, o funkcionářích okresů a krajů ani nemluvě.

Ani od nového předsedy Filipa v tomto směru nelze očekávat zásadní obrat, ale spíše pragmatické vyvažování jednotlivých myšlenkových proudů v zájmu co nejlepšího volebního výsledku. Takovou politiku dělal i odstupující šéf Grebeníček. Filip se možná bude snažit více než on "umravnit" radikály, potřeba vstřícnějšího a komunikativnějšího přístupu k veřejnosti i generační blízkost s Dolejšem a Ransdorfem mu v tomto směru nahrává více než předchůdci.

Rozvoj levicového a radikálně socialistického teoretického myšlení se však asi bude muset ubírat nadále především mimo naši nejpočetnější levicovou stranu. To neznamená, že se na něm nebudou podílet jednotliví její členové, budou ale spíše působit v roli solitérů bez oficiální stranické podpory. Pokud ale kritická metoda poznání nezkoriguje Stalinem vytvořený a od té doby jen kosmeticky reformovaný teoreticko-ideologický systém, konzervativní charakter dnešní komunistické strany se dále prohloubí ke škodě celé levice. Na pouhé slepé víře totiž program vytvoření sociálně spravedlivé společnosti stavět nelze.