Jenomže jak šel čas, ukazovala se anarchistická aktivita stále více jako nepraktická -- nehledě na to, že vztahy v samotném anarchistickém hnutí byly vzdáleny tomu, aby byť i jen vzdáleně připomínaly ideál, který si anarchisté vysnili o anarchistické společnosti, jíž mělo být anarchistické hnutí alespoň zčásti předobrazem. A tak se část anarchistické kontrakultury vzdálila anarchistickým myšlenkám, a velká část hnutí se přeorientovala. Už ne tolik odpor proti jakémukoli státu a proti samotné ideji státu (v takovém případě byl navrhovaný český stát stejným, nebo ještě větším zlem než rakouský stát, neboť odváděl politické aktivity zase jen ke státu). Už spíše konkrétní kritika existujícího státu -- tedy Rakouska-Uherska. Když tento stát vehnal miliony lidí do jatek první světové války, bylo anarchistickým antimilitaristům jasné: cokoli, jen tohle ne. Klidně a rádi se zapojili i do úsilí o samostatný česk(oslovensk)ý stát.

Ale ouha... nová samostatnost, kterou anarchisté vítali jako počátek lepších poměrů a které se postavili do služeb, nakonec jejich nároky zklamala. Není divu. Sociální podmínky v první republice rozhodně nebyly procházkou růžovou zahradou, existovaly drahota, nezaměstnanost i hlad. Navzdory řečem o svobodě byly skutečností zakázané knihy a existovala cenzura nebo i zastavování časopisů. Bolševici později sice do omrzení omílali řeči o "střílení do dělníků", to ovšem nic nemění na tom, že se do demonstrací za první republiky opravdu střílelo. Do toho nechutné a zkorumpované divadlo parlamentní politiky, v němž byly české strany tlačeny existencí silných národnostních menšin (do jisté míry skutečně utlačovaných panující ideologií čechoslovakismu) ke kompromisům, které zklamávaly. "Příliš brzy vystřízlivěl jsem z krásného snu o kvetoucí zahradě..." napsal Neumann -- a začal volat do zbraně. Ne už ale ve jménu anarchistického ideálu. Ten se mu po zkušenosti předválečných anarchistických kroužků, bezbrannosti vůči první světové válce a v posledku příliš snadné smířlivosti se státem zdál být pouhým nerealizovatelným ideálem, a i ten pozvolna opouštěl. Ve jménu čeho? "Přijď, přijď, přijď, ó, Moskvo!" - napsal tehdy mimo jiné. Proč?

I když ruská revoluce nebyla ztělesněným ideálem, přece jen pro něj byla radikálním činem. A měla tedy pro Neumanna i další bývalé anarchisty mnohem větší hodnotu než radikální a kritická slova, kterých už během předchozích desetiletí přečetli i napsali bezpočet.

A tak bojovnost, která původně šla ruku v ruce se svobodomyslností, tuto svobodomyslnost postupně vytlačila. I mladí autoři, svým smýšlením svobodomyslní a slovy Jaroslava Seiferta "srdcem... u... žalostných zbytků anarchistické hnutí", se postupně přidali k tomu, co vypadalo jako ne sice bezchybný, ale zato velmi silný a nadějný úsvit nového světa. "Komunistická" strana postupně podchytila takřka veškerou radikálnější levicově orientovanou alternativu.

Česká avantgarda dvacátých a třicátých let se sice ve většině hlásila k sovětské politice, sotva pro ni ale mohla být příliš inspirativní tehdejší sovětská kultura. Ve skutečnosti pro svou tvorbu těžila především z francouzské kultury, z novátorské atmosféry dobové Paříže. Její dílo bylo revoluční i svobodomyslné, bolševická revoluce měla být prostředkem k uskutečnění nového, krásného a svobodného života. Jenže to byl rozpor, a ten rozpor nešlo dlouho udržet. Bolševická revoluce nebyla branou k novému světu svobody a rovnosti, ale ke staronovému světu. Ten drasticky omezil svobody, podstatně rozšířil seznam zakázaných knih (a přímo autorů), tvrdě perzekuoval tisíce lidí jen pro jejich politické názory a někdy dokonce ani pro ně ne, a snažil se to vyvážit jistou mírou sociálního zajištění (ovšem rozhodně ne sociální spravedlnosti), navíc represivního (spojeného s pracovní povinností). Z bývalých revolucionářů se stali utlačovatelé.

Všechna čest výjimkám, které dokázaly prokouknout tento systém, ještě když existoval v zárodečné podobě "strany" -- většinou to ovšem beztak byli lidé, kteří se s mocí strany střetli. A tak celoživotní antiklerikál a dlouholetý anarchista Jan Opletal, existenčně zlikvidovaný za podporu opozice proti vedení "komunistické" strany, napsal, že "násilnická rudá církev moskevská není o nic lepší než černá církev římská." Z jiných bývalých anarchistů se stali stalinističtí dogmatici. Právě Neumann je toho smutným příkladem, neboť měl problém jen s tím, že občas nedokázal své názory dostatečně rychle přizpůsobit nové stranické linii a novému vedení. Svobodomyslná alternativa se začala rekrutovat z jiných zdrojů -- především z řad tvůrců orientovaných na surrealismus a politických aktivistů blízkých trockismu. Mnozí trockisté ovšem zůstali autoritáři a někteří surrealisté dali nakonec přednost věrnosti straně před nespoutaným rozvojem své imaginace. Zářným příkladem toho byl jeden z největších českých básníků a v mládí rovněž sympatizant anarchismu Vítězslav Nezval. Se surrealismem se rozešel a napsal později celou knihu nazvanou Stalin. O to větší jsou pak zásluhy lidí jako Karel Teige a Záviš Kalandra, kteří se již ve třicátých letech postavili "proti proudu" a kritizovali stalinismus. Když se pak na roku 1948 dostala "komunistická" strana k moci, zaplatili za to štvanicí, která u Kalandry skončila popravou a u Teiga "přirozenou" smrtí na srdeční selhání.

Někteří autoři zpochybňovali minulý režim s odkazem na levicové hodnoty. To byl případ Egona Bondyho a později dalších. Bolševický režim si nicméně velice surově levicovou rétoriku a dědictví levicové kultury přivlastnil. To, co bylo produktem boje proti moci a útlaku, se náhle stalo jejich rétorickou výbavou, nástrojem a jeho kulturou. Naopak, punc zakázaného ovoce získaly myšlenky, které režim potlačoval, tedy i myšlenky pravice nebo křesťanství. Vzpourou už nebylo starodávné gesto odmítnutí náboženství a kněze poskytujícího poslední útěchu umírajícímu -- aktem odporu najednou bylo, když Karel Kryl vložil do úst neznámému vojínovi slova "kašlu vám na fangle, já jsem chtěl kněze" nebo když Charlie Soukup spojil kritiku konzumentství s přihlášením se k náboženské víře, o němž lze stěží říct, kde začíná autorova ironie a končí jeho upřímné vyznání: "Bože stvořiteli všech lidí, kéž by všichni byli spaseni, v nebi na tě navždy hleděli..." Český kulturní underground, který v nepředstavitelně těžkých podmínkách zachraňoval kontinuitu alternativní kultury, tak z velké části nasákl myšlenkami, které by kupříkladu na Západě s alternativní kulturou sotvakdo spojoval. Nelze se divit -- vždyť přece proti němu stáli "komunisti", "levičáci". Těžko pak vysvětlovat, že underground žijící pospolitým životem a různá "společenství otřesených" (termín filozofa Jana Patočky původně odkazující ke zkušenosti z válek dvacátého století; přeneseně byl používán na disidentské a další alternativní komunity) měly s ideálem komunismu mnohem více společného než "komunistická" strana.

Dědictví toho si neseme dodnes. I v kampani proti policejnímu zákroku na Czechteku se angažovalo mnoho lidí, pro něž byl zákrok "komunistický". Vždyť přece u moci je "levice" -- "socani", kteří by rádi koalici s "komanči"... A opět jsme u stejného problému -- jak vysvětlit, že CzechTek jako nekomerční akce, že freetekno jako alternativní kontrakultura jsou mnohem komunističtější (ve skutečném smyslu tohoto slova) než všichni členové a členky KSČM dohromady?

Jako anarchisté můžeme jen doufat, že se alternativní kultura aspoň zčásti vrátí, poučena o nabyté zkušenosti, tam odkud vzešla -- ke kritičnosti a odporu vůči jakékoli moci...

Vyšlo v novém čísle časopisu A-kontra 03/2005, jehož tématem jsou subkultury