PRAHA/PAŘÍŽ -- Pouze den zbývá do chvíle, kdy jeden ze zakladatelských národů Evropského společenství, nyní Evropské unie, rozhodne o politické a ekonomické budoucnosti kontinentu, který se stal za 50 let modelem, o němž snily předchozí generace. Málokteré spojenectví má ale v sobě zároveň tak silně zakódovány základy rozpadu, jako právě evropské společenství, pro nějž se po celou dobu jeho existence stala integrace synonymem budoucnosti. Jaký typ společenství si vůbec může dovolit ten luxus pochybovat o vlastních základech?

Zodpovědně a svědomitě

Závěr kampaně, která nyní ve Francii vrcholí, svým způsobem rozhodne o povaze kontinentu, v němž hlasy euroskeptiků připomínají, že vůbec nic není samozřejmé. V neděli 29. května 2005 se Evropa díky Francouzům rozhodne, kudy půjde dál... "29. května každá a každý z nás bude muset volit zodpovědně a svědomitě," řekl ve čtvrtek večer francouzský prezident Jacques Chirac. "Je to historická zodpovědnost, která se týká každého z nás. Zvolme důvěru v nás samotné. Zvolme silnou Francii. V neděli bude mít každý ve svých rukou osud Francie," dodal ten večer ve svém třetím a posledním, tentokrát osmiminutovém, vystoupení.

Bylo to vystoupení nejdidaktičtější ze všech. Zatímco jedni ho ostře odmítli ("patetické", "pohroma"), jiní se snažili mírnit jeho dopady ("slavnostní", nikoliv ovšem "přehnaně dramatické"). Novinář Jean Michel Thenard v levicovém listu Libération ohlásil již v případě francouzského "no", Chirakův odchod ze scény, "odchod, který již nesnese odvolání". "Povolat Francouze k referendu o Evropské ústavě byla jeho volba. Bylo tedy logické, že se prezident i přes nactiutrhačnou nevůli svých odpůrců, obrátí k občanů ještě před volbou, aby podtrhl naposledy její význam a řekl jim, že přijme její výsledek," napsal Yves Thréard v pátečním konzervativním listu Le Figaro. A vzápětí odmítl symetricky to, co vyžaduje opozice: "Ještě připomínka institučního řádu v zemi, kde praxe referenda byla dlouho zaměňována s plebiscitem. Zkrátka, v případě vítězství 'ne', Jacques Chirac neopustí Elysejský palác."

Nejistá budoucnost

Prezident Chirac, zdá se, spojil s referendem svou politickou budoucnost. Jeho pozice je ale o poznání silnější, než ta, do níž se dostal jeho věrný premiér Jean-Pierre Raffarin. Věřejně se již mluví o jeho nástupcích: Nicolasi Sarkozym, Dominique de Villepinovi, Jean-Louis Borloovi, Michèle Alliot-Marieové či Philippu Douste-Blazym. I když to Chirac odmítá, porážka Evropské ústavy v referendu bude i jeho porážkou. "Rozhodnutí, které stojí před námi je vzdáleno tradičním politickým štěpením," připomněl prezident. "Není ani pravice, ani levice. Nejedná se o to říci 'ano'nebo 'ne' vládě. Jde o naši budoucnost a budoucnost vašich dětí, o budoucnost Francie a Evropy," doplnil. Poslední z řady výzkumů veřejného mínění dává již tradičně negativní volbě náskok. Poslední výzkum agentury dává hlasům pro 'ne' celkem 53 či 54%, stoupencům 'ano' povětšinou 47%.

O tom, zda Francie řekne 'ano' Evropské ústavě, rozhodnout tedy nejspíše hlasy těch, kteří dosud nejsou rozhodnuti. Analytici připomínají, že ve srovnání s předchozím referendem o Maastrichtské smlouvě v roce 1992, rozhodlo z celkového počtu k volbě zapsaných Francouzů: 69%. Nyní jich je 41,7 miliónů, kteří mohou volit. Vysoká mobilzace vbeřejnosti by mohla nahrávat právě 'ne'. V případě 'ne', by to bylo ovšem teprve druhé referendum, v němž se Francouzi vyslovili proti. Poprvé byl tím odmítnutým člověk, který v soutěži o Největšího Francouze bezkonkurenčně obsadil 1. místo: generál Charles de Gaulle. V referendu roku 1969 ho Francouzi poslali do důchodu.

Jasným Chirakovým záměrem ovšem bylo instrumentalizovat referendum ve svůj prospěch. Francouzská ústava, v němž hraje prezident hlavní roli, mu umožňuje vyhlásit referendum i předčasné volby. Prezident Chirac, který si byl vědom rozdělení levice v otázce na význam dopadu tohoto referenda, se rozhodl svůj mocenský nástroj použít. Skutečně, levice, a zejména Socialistická strana (PS), nezažila snad nikdy od pádu IV. republiky, takové různice. Generální tajemník PS François Hollande je totiž prost charismatu. Po řízeném pádu Lionela Jospina, který přišel po debaklu 21. dubna 2002 (s postupem Jean-Marie Le Pena do 2. kola prezidentských voleb), musel dokázat nahradit muže, s nímž se po zničujícím závěru Mitterrandovy éry, vrátila levice do světel ramp. Hollande to nemá opravdu snadné. V zájmu 'oui', to ale musel to být znovu Lionel Jospin, který šel v televizi přesvědčovat tu část Francie, který volí a jde doleva.

Bývalý Mitterrandův nejmladší premiér Laurent Fabius se totiž rozhodl vytáhnout s praporem 'ne', s jasným kalkulem použít odporu (zejména extrémní levice) ke svým prezidentským ambicím. Bratrovražedný zápas, který se rozpoutal uvnitř PS, může zničit ovšem základy strany, která má stále nakročeno k vládnutí. "Nebudeme jediní, ale budeme první," nechal se Fabius nedávno slyšet.

Na pravici patří k odpůrcům Evropské ústavy převážně různí populisté. Zatímco levice zvoní na poplach před anglo-saskou liberální Evropou, mluví pravicoví lídři o ztrátě suverenity (Philippe de Villiers) či rozpuštění v Evropě (Jean-Marie Le Pen).

Co dál?

Hra s referendem na ostří nože, a při patřičné dramatizace, může ale také ve Francouzích probudit to, co mají silně zakódováni Němci: historickou odpovědnost. O německém referendu nemohlo být nikdy sporu. Spolková republika, která Evropskou ústavu v pátek ratifikovala také Bundesratem, vyslala Francouzům poslední signál. Ve chvíli, kdy se Francouzi rozhodnout Evropskou ústavu nepřijmout, začne skutečně vážně platit, do jaké míry jsou reálné úvahy o různých plánech "B" k řešení krize, která začíná až příliš nepříznivě dotírat nejen na Francii. Úvahy o tom, že francouzské 'no', by mělo efekt euroskeptické kontaminace, jistě není sporu.

Jaký signál vyšle Francie v neděli Evropě?