Právě jsem si přečetl recenzi filmu Sin City od pana Simkaniče, která mne zaujala svou až dojemnou starosvětskostí, píše Ivan David Jr.: Neboť touto dobou uplyne už 150 let od chvíle, kdy jiné dílo bylo pro svou údajnou zvrácenost stejně nekompromisně zavrhováno -- ovšem tehdy z pochopitelných důvodů podstatně větším počtem jeho recipientů, konkrétně čtenářů. Mluvím o Baudelairových Květech zla, kde si jejich autor libuje i v takových básnických obrazech jakými jsou tělo mrtvé milenky požírané červy nebo slavná, v bohatých (a dostatečně nechutných) barvách vylíčená mršina u cesty. Co však šokovalo tehdejší čtenáře onoho díla patrně nejvíc, a co vlastně šokuje i dnes pana Simkaniče na filmu Sin City, je ona neschopnost odlišit "dobro" od "zla" -- a toto "zlo" zavrhnout.

Samozřejmě, že přirovnání prokletého básníka Baudelaira a známého režiséra krváků Rodrigueze pokulhává na obě nohy -- jde mi však jen o určitý princip příznačný pro jejich tvorbu, vyjádřitelný snad zjednodušeně myšlenkou, že neexistují a priori věci krásné a ošklivé, dobré a zlé -- a pokud takovýmito přívlastky předměty kolem sebe označujeme, jde jenom o konvenci, příznačnou pru tu kterou kulturu.

Každému divákovi Sin City přece musí být jasné, že jeho autoři pracují s obrovskou nadsázkou, pro komix tak příznačnou! Jen naprosto vyšinutý jedinec může zaměňovat v tomto případě dění na plátně s realitou -- a takovému jedinci pak ovšem zřejmě stačí jakýkoliv impuls pro páchání podobných činů ve skutečnosti, ve snaze hrdiny filmu napodobit. Krom toho: není snad realita nakonec mnohem drsnější, než to co ukazuje se zjevnou sebeironií Sin City

Ostatně, on to řekl před Rodriguezem a Baudelairem už Pilát Pontský: Kde jest pravda?