Byl jsem tenkrát ovšem rozhodnut vstoupit do politického života, nikoli ale do politiky. Reprezentativní demokratická politika vychází z principu existence politických stran, které reprezentují jejich členové. Občany ve volbách zvolení členové zase reprezentují voliče -- občany. Na základě společné představy o tom, jak by měl stát fungovat, aby nejlépe vyhovoval svým občanům, strany formulují svůj program, který ve volbách nabízejí voličům. Členové strany jsou, podle jejích stanov, spíš více, než méně zavázáni tento program prosazovat -- samozřejmě pokud možno v odpovědných vládních funkcích. Jestli jim to, pravda, voliči umožní. Pro politickou stranu je tudíž podstatné, aby voličům svým programem nabídla srozumitelnou alternativu správy státu a její cíle.

To je něco, co nejrůznějším těm stranám, hnutím, aliancím, klubům, uskupením "nezávislých nestraníků" téměř výlučně chybí. Chybí jim také schopnost a odpovědnost společně prosazovat program, který nejčastěji ani nemají. Jedno takové tříčlenné uskupení " nezávislých nestraníků" reprezentuje například Českou republiku v Evropském parlamentu. K příštímu případnému členství Turecka v EU říká předseda rozhodné ne, místopředsedkyně rozhodné ano -- a ten třetí člen neříká vůbec nic. Na jejich názorech nakonec nebude vůbec záležet... Jenže oni reprezentují dnes nás, občany České republiky. Členství Turecka v EU je přitom otázka nesmírně významná a i mezi nejvlivnějšími členskými státy s jinak třeba blízkými pohledy na mezinárodní vztahy krajně sporná. Několik údajně nezávislých nepolitiků vytvořilo také své kluby v Senátu ČR, většinou po zvolení senátorů, kteří se předtím nejspíš ani neznali. Mít vlastní klub znamená mít vlastní, Senátem financovanou, administrativu a provoz, nevyžaduje to ale společný program, stanoviska, či zásady.

Pokud politická strana ve volbách nezíská dostatečnou podporu, může prosazovat své programové myšlenky v opozici. Ve vládním i v opozičním postavení stranám pomáhají prosazovat program, získávat podporu a hlasy voličů také spolupracovníci, kteří nemusí být nutně členy strany. Jsou ale v politickém životě. Měli by mít vysokou odbornou kompetenci na poli, na kterém pro stranu pracují.

Věřil jsem tedy, že doma mohu být užitečný v politickém životě, ale do žádné strany jsem vstupovat nemínil. To se stalo až podstatně později, shodou okolností, které byly zcela mimo mne (a také mimo mou vůli). Tak jsem nakonec jednu "stranu" dokonce zakládal (to bylo uskupení Demokraté 92, za společný stát, které volby prohrálo a později zaniklo). O několik let nato jsem na přemlouvání a naléhání tehdejšího předsedy ČSSD Miloše Zemana znovu vstoupil do politického života, ne však do politické strany. Stal jsem se mluvčím a poradcem předsedy ČSSD. Přijal jsem pak i nabídku za tuto stranu kandidovat do Senátu, čím jsem - stále nestraník - "jaksi" vstoupil i do politiky. Skutečným členem strany jsem se ale stal, znova po přemlouvání, teprve když jsem se měl stát členem vlády.

Na základě prožité skutečnosti a mnohaletých zkušeností politického žurnalisty a politologa mohu tedy konstatovat, že být činný v politickém životě a být v politice je opravdu zásadní rozdíl. Jako mluvčí a poradce předsedy strany jsem měl otevřený přístup do všech, i těch nejvyšších grémií; se žádným z předních straníků jsem nikdy neměl nejmenší konflikty, naopak, všichni mi projevovali přátelství a vážili si vztahů se mnou. Když jsem jako nestraník dostal nabídku ucházet se ve volbách o post senátora bylo to zřejmě proto, že jsem byl dost veřejně známý abych straně, která od počátku vznik Senátu programově odmítala, zkusil pomoci mandát získat. To se nakonec podařilo. Ale hlavně: senátní volby jsou většinové a probíhají v každém volebním obvodu odděleně. Nikomu ve straně jsem tedy nekonkuroval, místo na společné kandidátce nezabíral a o kandidaturu do Senátu byl tehdy v ČSSD nepatrný zájem. Bojoval jsem pro stranu, ale sám za sebe. Když jsem pak na základě zákona přestal být mluvčím strany a poradcem jejího předsedy, ztratil jsem část postavení ve straně a část vážnosti u části straníků a také médií. Senátor (ale i poslanec, nebo dokonce i člen vlády) totiž nemá formálně vliv ve stranických grémiích, nemá členství, a tudíž ani hlasovací právo ani v ústředním, či nižších výkonných výborech -- alespoň v české sociální demokracii ne.

Tento dlouhý úvod píši proto, abych zdůvodnil, že chápu Martina Jahna a jeho nechuť vstupovat do politické strany. Chápu také, že je schopný a vzdělaný ekonom a že mu lichotí rychlá profesní kariéra, která vyvrcholila nabídkou stát se, jako nestraník, místopředsedou vlády za momentálně nejsilnější českou politickou stranu. A nemýlím-li se, pracuje za poměrně krátkou dobu již pro třetí vládu, vedenou sociální demokracií ve stejném volebním období. Chápu také, že ve své politické nezkušenosti, kombinované s mladistvým sebevědomím a vírou ve vlastní znalosti - krátce poté, co začal ve vládě "kopat" za sociální demokracii - projevil své politické sympatie prezidentu Klausovi a ODS. Včetně veřejně vysloveného stanoviska, že si po volbách dovede představit spolupráci s ODS. Tenkrát se zdálo, že ODS bude příštím volebním vítězem, teď už to s jistotou říci nelze...

Dnes tudíž říká, že sympatie k soc. dem. má v popisu práce a že tomu dokonce i věří. Tím spíše, že mu teď ČSSD nabízí lákavou pozici tzv. lídra, čili postavení na prvním místě své volební kandidátky v Praze, samozřejmě nejprestižnějším ze všech volebních krajů. Přes zmíněnou politickou nezkušenost a nesporné sebevědomí pana Jahna je mi ale zatěžko pochopit, že neví, či nechce vědět, že nejen nestraník za -, ale ani člen strany si v jedné z nejvyšších vládních funkcí nemůže dovolit veřejně vyjádřovat osobní názory, aniž to konzultoval alespoň s předsedou vlády či měl schváleno vládou. To Jahn ale už několikrát udělal. Jde přece o politicky krajně choulostivá stanoviska o potřebě budoucího vývoje ekonomiky, která přímo ovlivní sociální politiku strany a na té se nepochybně bude, mimo jiné, ve volbách "lámat chléb". Pokud to ale pan Jahn skutečně neví, je těžko pochopitelné, že si ho vedení strany a pražského kraje vybralo za svou jedničku v hlavním městě. Nemám v úmyslu polemizovat zde o tom, zda jsou lepší hospodářské představy ODS, ČSSD, či Martina Jahna, chci pouze věcně zhodnotit již existující situaci.

Obávám se, že ze strany ČSSD jde o krajně nešťastnou nabídku a že její přijetí by mohlo politickým ambicím pana Jahna, ať jsou jakékoli, uškodit. Jistě, jeho profesionální kariéra má přesto zářné perspektivy, takže lze říci, že přijetím volební šance nic moc neriskuje. Totéž ale asi neplatí pro ČSSD. Já, prostý, řadový straník, si myslím, že si to nakonec sociální demokracie rozmyslí. Důvody se mi zdají být tak zřejmé, že nechápu, co vedení strany (a jejího pražského předsednictva), k takové nabídce motivovalo. Dosavadní zkušenost z voleb v Praze naznačuje, že se zřejmě příliš nemýlil onen kdosi, kdo konstatoval, že v Praze má ODS jistotu vítězství, i kdyby ji vedl šimpanz. Neútočím na předsedu ODS, spíše naopak. Je-li to totiž skutečně tak, pak je pro šéfa ODS jen logické kandidovat v hlavním městě. Pokud zde proti němu nebude stát hlavní odpůrce -- to je vůdce ČSSD -- může ODS navíc poukazovat - pravdivě či nikoli -- že ze zbabělosti utekl z metropole, v níž jinak dlouhodobě žije.

Pokud pak jde o volební zájmy sociální demokracie, nezdá se mi, že by nestraník s "poněkud liberálními ekonomickými představami" měl šanci přesvědčit  pravicové voliče v Praze, aby místo ODS volili ČSSD. A levicoví voliči, i když jsou v Praze v menšině, by mohli být za takových okolností v pokušení utéci třeba ke KSČM.. Domnívám se tudíž, že by v Praze předseda vlády do parlamentu kandidovat měl a nemyslím, že by zde mohl prohrát volby tak katastrofálně, aby to jeho straně, nebo jemu osobně, nějak uškodilo. Kdyby z jakéhokoli důvodu -- třeba z vyšší moci -- v Praze do sněmovny kandidovat nemohl, myslím, že se v ní najde kandidát, který voličům není zcela neznámý a reprezentuje v jejich očích zásadní programová stanoviska sociální demokracie. Jistě, v ČSSD se to nehemží osobnostmi, to ovšem platí pro všechny politické strany v ČR. Ale strana, která říká, že ví, jak nejlépe řídit stát, nemá však dost schopných lidí do parlamentu, ba ani do vlády, se v očích voličů nutně sama diskredituje. V sociální demokracii se schopní lidé samozřejmě najdou -- z mladších například poslanec Koudelka, nebo třeba bývalý předseda komise pro cenné papíry, nyní jeden z viceprezidentů Citibank Jan Müller, mezi staršími poslanec Šling. A dají se jmenovat další.

Pokud to Martin Jahn myslí se svými sympatiemi k ČSSD upřímně, slouží mu to ke cti. Konec konců Winston Churchil měnil svou náklonnost k politickým stranám, a i členství v nich - ač ne stejně rychle jako pan Jahn - a stal se jednou z nejvěhlasnějších státnických osobností v moderních dějinách. Martin Jahn by mohl být ČSSD užitečný v politickém životě, aniž by, jako nestraník, do politiky, kam se mu naplno zřejmě moc nechce, vstupoval. Mohl by být třeba poradcem (placeným, či neplaceným) předsedy vlády, nebo některého z ministrů -- pokud ČSSD po volbách vládnout bude. Anebo by mohl být jedním z ministerských náměstků, to v Česku nemusí být politická funkce. A nezdá-li se mu to dost reprezentativní, odborná kariéra, kterou má před sebou, je téměř bez hranic. Chtít být v politice, ale ne v politické straně, mi připomíná situaci jedné dávné pacientky mé matky, která ji vážně vysvětlovala, že snad i "...trochu těhotná byla".

Ostatně ale soudím, že to předseda vlády Paroubek v Ústeckém kraji určitě nebude mít lehké. Vím, co říkám, v tom kraji jsem "byl v politice" a zažil jsem tam leccos.