Přinejmenším od podzimu roku 2000 ve svém oboru sleduji, jak se takové novinky u nás prosazují.

Tak mediálním tématem října-listopadu-prosince 2000 byly m.j. přestávky na odpočinek.

Šlo o to, jak naplnit literu poevropštěného Zákoníku práce, který nařizuje po 4,5 hodinách pracovní činnosti půlhodinovou přestávku. Nezapomenu na ty nekonečné, přízračné hodiny úvah a mudrování našeho představeného, a chtě nechtě i celého kolektivu biochemické laboratoře, jak vyhovět paragrafu, když bude zrovna v době nucené přestávky potřeba něco neodkladně dělat. (Podle mediálního obrazu aféry se stejná otázka řešila na železnici, na dráze, v hutích -- zkrátka ve všech nepřetržitých provozech. Zastaví se kvůli přestávce strojvedoucího vlak? Odejde chirurg od otevřeného břicha? Vyhasne vysoká pec? Atd.)

Dnes víme, že vinou přestávek v práci (§89 v Zákoníku práce z r. 2001) ke společenskému rozvratu nedošlo.

Nic překvapivého, když se oproti době před paragrafem v chodu odvětví (např. zdravotnictví) reálně nic nezměnilo. Jen čas od času obchází nemocnice přízrak kontrolora, orgánu ministerstva práce, který chce vidět přesně vyplněné výkazy pracovní doby, respektive kolonku přestávka od -- do , důvod přestávky.

Čili kratochvilný čas přestávek jsme zvládli, zbývá ještě čas práce.

Zdravotnictví se udržuje v celoroční činnosti, řečí Zákoníku práce, prací přesčas, prací ve dnech pracovního klidu, noční prací ; zkrátka stále je někdo v práci. Málokde si však nemocnice může ze svých zdrojů dovolit zaplatit tolik zdravotníků, sester, lékařů - i kdyby jich nakrásně na trhu práce bylo dost k mání, jakože není -, aby bylo vyhověno ideálnímu světu Zákoníku práce.

Jinými slovy, údajně není dost peněz na adekvátní počet sester/lékařů ke střídání ve směnách. Např. tutéž lékařku, kterou ve službě v nemocnici potkáte v pátek ráno, pak máte, všem paragrafům navzdory, vysokou šanci vidět v akci ještě v pondělí odpoledne.

Nicméně to ještě vůbec nic nevypovídá o tom, jak se její platové ohodnocení blíží, ale spíše vymyká onomu jedině mediálně rotovanému, a přece dokonale imaginárnímu průměrnému platu lékaře (obvykle 40 a více tisíc.) Jde-li o fakultní nemocnici, zmíněná lékařka může mít, coby nadějná vědkyně --postgradualistka, docela dobře zdravotnický úvazek 0.1, někde možná i 0.025 -- ano, to je také možné - čili základní plat té mladé lékařky se počítá ve stokorunách a formálně má odpracováno týdenní penzum v pondělí dopoledne.

V některých nemocnicích se mzdové náklady za služby snižují měsíc co měsíc důvtipným žonglováním v kategoriích (hodina strávená čekáním na práci, které se přece může odehrávat teoreticky třeba i mimo pracoviště, je "honorována" až o dva řády níž než práce přes čas), jinde se hodiny a dny prožité ve službě nahrazují adekvátním volnem. Daleko nejčastější hit je ovšem právě formální oddělení hodin základního úvazku a najímání téhož lékaře/lékařky "externě" k výkonu služby. "Evropské" normy na hodiny práce přesčas se neutuchajícím úsilím českých hlav daří plnit.

Zůstává otázkou, proč čeští, konkrétně zdravotníci, jsou tohle čarování s jejich časem ochotni snášet. Zvláště, když je v českých nemocnicích tradicí (poněkud již neevropskou, zřejmě ještě c.k. původu) nastupovat do práce před šestou (sestry) nebo před sedmou, v osvícenějších zařízeních před osmou (lékaři). Věřte - vy, kdo ještě tou dobou spíte, že tak brzo ráno, za tmy, je každá hodina tzv. letního času znát. Poučen vývojem za léta praxe v časové pasti českého zdravotnictví očekávám, že dříve u nás v Evropě bude zaveden další zámořský pokrok (v roce 2007 se v Severní Americe prodlouží trvání tzv. letního času o další měsíc) než bude v ČR stejně dlouhá hodina práce přesčas, nemluvě vůbec o jejím ekvivalentním hodnocení, jako před Šumavou.