Vypadá to jako vtip. Ale Jeremy Rifkin, americký sociální teoretik z Pensylvánské univerzity, nežertuje: myslí to naprosto vážně. A nejde přitom vůbec o laciný pamflet. Autor vědomě riskuje, a podobně jako se mu to stalo s jeho předchozími tituly -- namátkou za všechny The End of work (Konec práce, 2004) -- rozhodl se hned od počátku zaujmout čtenáře. The European dream (Evropský sen) aneb How Europe's vision of the future is quietly eclipsing the American dream (Jak evropská vize budoucnosti nenápadně zastínila americký sen) je ale přesto od amerického autora poněkud překvapivý titul. V létě letošního roku Evropský sen vyšel už jako paperback. Před 14 dny knihu představilo i české nakladatelství Evropský literární klub v překladu Václava Procházky. Obě americká vydání, z léta 2004 i léta 2005, se shodou okolností dostávají na pulty v okamžiku (před a po), kdy se Evropská unie odhodlala k dosud nejambicióznějšímu projektu pod názvem "Smlouva zakládající ústavu pro Evropu". Nadcházející podzim je - možná díky i českému vydání - ten správný okamžik, jak domyslet pozdní splín francouzského a nizozemského odmítnutí ústavy: A proč ne právě s profesorem Jeremy Rifkinem? Kniha totiž zakládá argumenty tentokrát k vážnému přemýšlení o Evropě.

Lekce starého světa

Ve třech oddílech a šestnácti kapitolách Jeremy Rifkin před čtenáře rozevírá vějíř témat, viděný z dvojí perspektivy: americké a evropské. V průsečíku obou vizí, dvou snů -- toho amerického, který se podle autora blíží k svému zániku, a toho evropského, který má velkou šanci ho významně nahradit -- se otevírá perspektiva západního světa, která se mnohdy jeví jako neodvratitelný antagonismus.

Jaké jsou rozdíly mezi dvěma sny? Proč právě sen evropský zvolna nahrazuje americký sen, pro nějž byly schopny celé generace jít na konec světa? Stojíme před nečekaným paradoxem: Amerika, která za poslední věk přivykla tomu, že udílela světu civilizační lekce, nyní čelí kurzu, v němž se bude muset mít sama na pozoru. Lekce totiž náhle přicházejí ze světa, který si zvykla nazývat starým. Její americký sen je mrtvý. "Nový Evropský sen je silný, protože si dovoluje sugerovat nové dějiny s ohledem na kvalitu života, jeho udržitelnost, mír a harmonii. V udržitelné civilizaci, založené mnohem více na kvalitě života, než na neomezené individuální akumulaci blahobytu, je budoucnost. Nikoliv v té materiální základně moderního pokroku, která se stává stále více věcí minulosti," píše rázně Rifkin.

Právě v oddílu s názvem New lessons from the old world (Nové lekce ze starého světa, strany 11-85), který tvoří první třetinu svazku, je Rifkin nejdůslednější. Bez dlouhého otálení zatlouká své argumenty jako kolíky do země, na nichž se chystá vystavět pilíře myšlenkového konceptu. A nejde pouze o atraktivní vymezení, Rifkin je neúprosný zejména v číslech. Úzkostlivost s jakou s nimi pracuje bere dech, najdete tu tvrdá čísla kvantitativního ekonomického srovnání: hrubého domácího produktu, produktivity, dlouhodobého růstu, stejně jako měkčí kvalitativní čísla: délku pracovní doby, podíl náboženství v jednotlivých zemích Evropy a Ameriky, ochotu angažovat se v neziskovém sektoru, srovnání sociální a zdravotní péče, vzdělání a kriminality.

Konec amerického snu

S příběhem "vyvoleného národa", který v 16. století zahájil kolonizaci kontinentu, nedávno pracoval i Samuel Huntington (Who are we?, 2004). U Rifkina to vypadá jako příběh, k němuž nemá smysl se vracet. Zatímco Huntington se domnívá, že pouze morálka tohoto národa -- sjednoceného jedním jazykem, jednou bílou kulturou (WASP) a jedním státem, je potřeba za každou cenu chránit před rozkladem zevnitř (a potažmo zvnějšku), Rifkin je téměř defétistický. Podle jednoho výzkumu, který autor cituje, celá jedna třetina Američanů "americkému snu" prostě nevěří. Mnohem více z nich věří rychlému a jednorázovému úspěchu (zvláště v loterii), než tvrdé práci.

To, co konstatoval již dříve Putnam (Bowling Alone, 2001), Rifkin opakuje: Američané už spolu nechodí na kuželky. Každý hraje své vlastní kuželky -- a sám. Vládne zájem pouze o vlastní úspěch, konzumerismus je diktátem, ignorance je modelem chování, v němž soucit nemá žádné místo. Rifkin cituje výzkum, v němž se každý čtvrtý Američan domnívá, že k prosazení toho, co chtějí je přijatelné i násilí. Mentalita "sink or swim" (potopit nebo plavat), v němž záleží pouze na "rovnosti příležitostí", nikoliv na "rovnosti výsledků", vede k tomu, že například míra chudoby je ve Spojených státech amerických na kritické hranici (24 procent černých a 8 procent bílých žije pod hranicí chudoby). Záběry světových agentur z katastrofy v New Orleansu, na nichž téměř chyběli bílí obyvatelé, kteří neměli prostředky k odjezdu, jsou hrozivým echem těchto statistik.

Mrtvá kultura

Rifkin svou hrozivou expozici vrací v druhém oddílu k samotným zdrojům, které vedly k takovému vnímání světa. Ostrým střihem se v oddílu The Making of the Modern age (Vytváření moderního věku, strany 89-178) vrací k tomu, co tak pregnantně před časem vyslovil Robert Kagan: Američané jsou z Marsu, Evropané z Venuše. Zatímco pro Kagana být z Marsu je důvodem k poněkud machiavelistickému závěru o síle a slabosti (Of Paradise and Power, 2003), v němž slabost je jen zástěrka za nedostatek síly, Rifkin míní, že chování Evropanů má prostě jenom mnohem citlivější charakter k povaze dnešního světa.

Na srovnání tisíciletého vývoje od základů křesťanství demonstruje autor vztah západní civilizace k prostoru, času a modernismu, zabývá se vyostřením individualistického myšlení, ideologií soukromého vlastnictví a nezadržitelným nástupem tržního kapitalismu v éře národních států. Na všech těchto parametrech dokazuje jemnosti v přístupu, která mají historicky stejné kořeny, ale dosti odlišné koruny stromů. Proměna božího času v metrické zefektivnění pod dohledem probudivšího se jedince, který chce nejen být, ale především čím dál tím více mít, vede Rifkina k závěru, že "americký sen" jako ta zatím poslední výspa tohoto expanzivního procesu, je ve skutečnosti slepou ulicí.

"Americký sen je založen na smrtelném instinktu. Hledáme autonomii stůj co stůj. Konzumujeme, ukájíme svůj každodenní apetit a jeho odpad na celé šířce země," píše Rifkin a zní to jako obžaloba. "Považujeme sami sebe za vyvolený lid a tím pádem i za oprávněné využívat bohatství země více než přiměřeným podílem. Je to smutné, ale naše vlastní zájmy se zvolna proměňují v čisté kořistnictví. Stali jsme se mrtvou kulturou," stojí v knize.

Skoro se chce člověku rdít, že není obviněným, neboť americký konzum přeci již dávno zapustil i kořeny v řadě evropských zemí -- včetně těch nově přistoupivších. Rifkin ale tento fakt nepopírá, pouze upozorňuje, že v Evropě to jejich obyvatele, kteří si stále najdou čas jít s přáteli do kavárny, důvodně trápí. Kjótské protokoly, zabývající se mírou emisí skleníkových plynů, jsou jednou z mnoha ilustrací v přístupu Evropy a Ameriky.

Vláda bez centra

Evropa se svými 455 milióny obyvatel a hospodářským obratem vyšším než Amerika, je pro Rifkina šancí, jak uspořádat civilizaci s vysokou mírou přitažlivosti i pro ostatní. Evropská unie není a ani nemůže být nápodobou Spojených států amerických. To je jádrem třetího oddílu s názvem The Coming global era (Nadcházející globální éra, strany 181-385). Evropa nemá centrální vládu, nejsou to Spojené státy evropské, ale uskupení, jež je organizováno na principu konsensuální dohody a diskuse národních vlád, regiónů, rozhodování na úrovni nadnárodní, které ale nechybí ani ohledy na nižší celky (subsidiarita).

Unie států a národů, občanů Evropské unie, je nejlepší odpovědí na povahu globalizace, míní Rifkin. "Staré centralizované formy řízení -- v Sovětském svazu i na Západě -- byly modelovány podle principů vědeckého managementu Fredericka Taylora," píše Rifkin. Řízení, která bere ohled na povahu síťování, tzv. multilevel governance (víceúrovňové řízení), je dobrým kompromisem mezi federalisty a konfederalisty, připomíná autor. Postmoderní političní teoretici zdůrazňují, že v novém světě je mnohem důležitější sdružování a spojitost než kontrola a specifický určený prostor, v němž se vládne, připomíná Rifkin. Politika, jak ji autor vidí, dostoupila do fáze, v níž všechno je ve společnosti politizováno, neboť politika je utvářena formálními i neformálními rozhodovacími vazbami. Evropa se liší od Ameriky právě vnímáním politiky: Amerika operuje v národním státu bipolárně mezi trhem a vládou, zatímco Evropa v trianglu obchod-vláda-občanská společnost.

Jakou má tedy Evropská unie povahu, na němž může postavit svou vizi, svůj sen? Je to zejména "jednota v mnohosti", říká Rifkin. Ohledy na odlišnosti a rozdílné tradice, nikoliv násilné spojování a vnucování jediného platného modelu pro každého. Jádrem jsou lidská práva, neodnímatelná a univerzální: tato jednota je pohybem od věku rozumu k věku empatie, která je politikou budoucnosti. To se logicky promítá i do povahy konfliktů, v němž je Unie viděna mnohými Američany jako příliš bezbranná až téměř feminní. Střet, jaký nastal v nedávné době v řešení konfliktů v Jugoslávii, Afgánistánu a Iráku dává Rifkinovi příležitost ke kritice amerického unilateralismu. Hodnota míru a války, síly a vyjednávání, se vyjevila ve velmi vyhrocené podobě téměř na úrovni střetu dvou rozdílných civilizací.

Mohlo by se zdát, že Rifkinovi chybí s Amerikou soucit. Autor ovšem netáhne do boje proti Americe -- on jí stále věří. Nikoliv ovšem zaslepeně, bez schopnosti podívat se v detailu na celek, ale ve snaze tu část tkáně, které dosud neodumřela, použít k transplantaci, zvláště ve smyslu tzv. amerického ducha: ducha odhodlání a odvahy, sounáležitosti a rozhodnosti. Ve spojení s "evropským snem" má Amerika šanci na přežití.

Jeremy Rifkin zůstává v tradici nejlepších esejistů. Jeho kniha není zprávou z dovolené na pláži, je to závažný a místy velmi zničující záznam o zániku jednoho amerického snu. Na jeho troskách má ale stále šanci sen evropský. Evropanům někdy chybí schopnost své sny uskutečnit, Američanům se jindy nedostává právě pokory. Rifkin se pokouší vidět tak trochu i ve tmě.

Recenze vyšla v upravené podobě také pod názvem Nové lekce starého světa v posledním vydání týdeníku Ekonom č. 38/2005.