Inteligentním a schopným mladým lidem z těchto zemí jsem opravdu záviděl. Všem se jim dostalo vzdělání, a tedy vynikajících možností realizace, v důsledku rozsáhlých školských investic od velmocí, které ve strategicky významných zemích spolu soupeří. Ano, je to imperialismus, je však prováděn otevřeným a vstřícným způsobem.

Velké výhody z toho mají občané zemí, v nichž se navzájem sváří zájem všech hlavních světových mocností. Tam, kde Sovětský svaz kdysi prosazoval svou vládu prostřednictvím ideologického, vojenského či etnického útlaku, dělají to Spojené státy dnes zcela jinak: umožňují mladým lidem ze zemí, v nichž chtějí mít vliv, aby v USA studovali na střední i vysoké škole. Jakmile nadaný kyrgyzský či uzbecký středoškolák stráví rok nebo dva na škole ve Státech, už ho mají Američané navždycky. USA budují v zemích, kde chtějí mít vliv, nejen vojenské základny, ale i univerzity. Z těchto škol vychází vzdělaná, sebevědomá a ambiciozní, poameričtěná generace lidí, kteří mají -oprávněný - pocit, že budou patřit k vládnoucím elitám světa. A také budou. Tam, kde sovětská moc vedla k ožebračení, vede americké vzdělání, otevřenost a profesionalita k prosperitě - i když zřejmě jen relativně úzkých vrstev.

V zemích, jako je Kyrgyzstán, spolu investicemi do vzdělání soupeří hned tři supervelmoci. Američané v městě Biškek provozují svou Univerzitu střední Asie (a je opravdu otevřená: navzdory tomu, že jde o peníze z amerického ministerstva zahraničí, kyrgyzští studenti na půdě univerzity demonstrují proti politice prezidenta Bushe v Iráku), Rusové tam mají Slovanskoruskou univerzitu a třetí vysokou školu v témže městě nyní zakládá i Čína.

V jak nesmírně výhodné pozici jsou mladí intelektuálové ve strategicky významných zemích, o jejichž schopnosti a přízeň se ucházejí světové velmoci, jsem pocítil na semináři v Olympii především proto, že jsem si vědom ostrého kontrastu se situací v západní Evropě a v Americe. Tam dochází v poslední době k výraznému poklesu zájmu o kultury středoevropských států.

Povědomí o středoevropských zemích není v Evropě ani v Americe vůbec silné: většina lidí ve světě koneckonců ani nedokáže určit, kde je vlastně Česká republika. V jednom svém mezinárodním semináři na Glasgow University dělám na začátku několikatýdenního bloku o české kultuře a politice takovou malou společenskou hru: Nakreslím na tabuli kruh, řeknu: "Toto je Česká republika," a vyzvu přítomnou stovku studentů, aby určili, s jakými zeměmi ČR sousedí na čtyřech světových stranách. Nikdy to nedají dohromady.

Nedávno mi řekla jedna má bývalá studentka bohemistiky, která v rámci studia na Glasgow University pobývala rok v Brně a pak rok v Berlíně: "Je to velmi zajímavé. Když spolu hovoří němečtí studenti, je to součástí mezinárodního diskursu. Češi však mluví jen mezi sebou." Myslím, že je to chyba, především vzhledem k tomu, že domácí české poměry byly vždycky určovány ze zahraničí. Je strategicky nesmírně významné, aby měla Česká republika ve vlivných západoevropských zemích a v Americe na klíčových místech v establishmentu své sympatizanty. ČR samozřejmě nemůže zakládat a financovat v západoevropských zemích, tak jako Amerika v Kyrgyzstánu či v Egyptě, univerzity, jimiž by se pokusila čelit silnému imperiálnímu vlivu ze Západu a jimiž by protitlakem prosazovala vlastní kulturu. Může však dělat aspoň něco. Měla by zajistit, aby v západní Evropě přežila alespoň nejdůležitější univerzitní střediska pro studium české kultury, literatury, historie a politiky.

Vyučuji už deset let bohemistice na slavistickém středisku Glasgow University ve Skotsku. Každoročně seznamujeme s českou literaturou, kinematografií, historií a politikou kolem 300 studentů. Slovanská a bohemistická studia si studenti na Glasgow University mnohdy volí jako doplňující obor na dva nebo tři roky, ke svému hlavnímu studiu. Protože se v Glasgow dá studovat jakýkoliv obor v kombinaci s čímkoliv jiným, z univerzity vycházejí právníci, lékaři, inženýři, absolventi nejrůznějších humanitních oborů, s povědomím, například, co to byla česká filmová vlna šedesátých let, kdo je Petr Zelenka anebo co pro evropskou kulturu znamenal Hašek, Čapek, Kundera či Hrabal.

Bohemistickým vysokoškolským střediskům, jako je Glasgow, však hrozí zánik. Existují jen proto, že vznikla v době, kdy země jako Británie ještě uznávaly renesanční ideu univerzity jako střediska mnohostranného - čistého - výzkumu a vzdělávání, jako ohniska nejobsáhlejšího množství znalostí o současném i minulém světě, bez ohledu na jeho okamžité, pragmatické využívání. (Nikdy totiž nevíte, k čemu vám "čistý výzkum" nakonec může být dobrý, neboť předem nelze určit, jaký objev vede k čemu.) Tento koncept vysoké školy však v západní Evropě postupně přestal platit. Poslední britské vlády proměnily britské vysoké školství v čistě komerční podniky, v nichž dlouhodobě přežijí jen obory, které si na sebe vydělají, a to především vysokým počtem platících studentů, zejména ze zahraničí. "Malé" obory, jakými navždy nutně zůstanou katedry, informující o životě a o kultuře ve středovýchodní Evropě, jsou znevýhodňovány a jsou postupně likvidovány.

Česká republika potřebuje, aby její poslanci v Evropském parlamentu v budoucnosti při prosazování našich zájmů potkali mezi kolegy z jiných zemí lidi, kteří na své britské či francouzské vysoké škole kdysi studovali třeba jen doplňující obor bohemistických či slavistických studií a kteří tedy budou při rozhodování o důležitých otázkách schopni porozumět českým zájmům. Chceme-li se stát pány vlastního osudu, musíme být schopni účastnit se mezinárodního diskursu a vychovávat lidi v zahraničí, aby získali vztah k České republice. Dnešní studenti budou jednou rozhodovat o celé Evropě.

Čím víc se nám jich podaří získat, čím víc z nich si začne této země vážit, pro čím víc z nich přestaneme být anonymním státečkem, tím výrazněji bude ČR v Evropě schopna prosazovat své zájmy. Vím však, že v české politice, která zná jen krátkodobou perspektivu "do nejbližších voleb", tato strategie najde asi jen těžko zastánce, natož programové nositele.

Všechny západoevropské země si jsou vědomy strategického významu podpory studia své vlastní politiky a kultury v zahraničí. Investují do toho značné finanční prostředky. Česká republika by to ve svém vlastním dlouhodobém zájmu měla dělat taky tak. Když jsem sledoval mezinárodní studenty v řecké Olympii, bylo mi líto, že o České republice nevědí nic.