Sedmiletý Tony z dělnického East Endu v Londýně se v roce 1964 chtěl stát džokejem. Stal se taxíkářem. Před sedmi lety se mu tak trochu rozpadalo manželství, teď už je to v pořádku. Londýnský East End se mu už nelíbí - žije tam dnes příliš mnoho cizinců. Odstěhoval se do Španělska, kde žije v britské komunitě.

Když bylo Brucovi sedm, chtěl se stát učitelem v Africe. Učil místo toho v Bangladéši. Nyní je učitelem matematiky na jedné luxusní soukromé anglické škole.

"Byla to pozoruhodná cesta," napsal v pátek deník Guardian: "Sledovali jsme, jak tyto děti vyrůstají, stávají se dospělými, zamilují se, začnou pracovat v zaměstnání, uzavřou sňatek, mají děti, manželský vztah se jim rozpadne, rozvedou se, mají úspěchy, mají neúspěchy, selhávají, začínají znovu, zoufají si, jsou šťastní, podvádějí, zlepší se jim společenské postavení, zhorší se jim společenské postavení, mají vnoučata. Je to pozoruhodná sociální historie - vidíme, jak se postoje - k třídnímu rozrůznění, k práci i k rodině - změnily, stejně jako účesy a způsob řeči. Ale hlavně jsou to filmy o těchto dvanácti jednotlivých lidech - je to jedno velké svědectví o životě. Samozřejmě, ještě to neskončilo, ale už teď je to velmi důležité. Snad nejlepší práce, jakou televize dokáže dělat."

Filmy jsou to opravdu výjimečné. Zřejmě právě proto mají na britskou veřejnost podstatný vliv. Televizní diváci si dodneška na tyto postavy pamatují, přestože se o nich naposledy vysílal film v roce 1998. Lidé přemýšlejí o tom, co se asi stalo dál s Tonym taxíkářem, anebo s Neilem, v roce 1964 nesmírně sympatickým sedmiletým chlapcem, který se tehdy chtěl stát astronautem, ale v osmadvaceti byl bezdomovcem ve skotských horách, sám, bez rodiny a na hranici šílenství.

Citace ze starších pokračování tohoto projektu okamžitě potvrzují, jak radikálně se Británie změněnila od šedesátých let. V roce 1964 začínal první pořad slovy z dnešního hlediska naprosto nadřazeně a arogantně znějícího komentátora: "Ředitelům podniků i šéfům odborů roku 2000 je nyní sedm let." Jak dalekou cestu učinila Británie od doby, kdy mohl člověk udělat kariéru údajně jenom buď jako ředitel podniku anebo jako odborový boss.

Úmyslem britské komerční televize v roce 1964 bylo natočit polemiku o třídním rozdělení Británie. Tvůrci chtěli ukázat, že život britských občanů nezměnitelně určuje jejich třídní původ. A tak se zaměřili na děti z bohatých rodin v soukromých internátních školách, kteří už v sedmi letech dokázali sebevědomě jmenovat kolej v Oxfordu, kde budou studovat, a děti z dělnických rodin, které se bavily o tom, co by dělaly, kdyby měly množství peněz "jako například dvě libry". Jeden sedmiletý chlapec z dělnické rodiny se ptá v roce 1964 na kameru: "Co to je, univerzita?" Jeho dcera má však dnes už univerzitní vzdělání.

Británie televizní tvůrce překvapila. Začali natáčet film o dětech z dělnických rodin a z bohatých, vysoce privilegovaných rodin. Zapomněli však na střední třídu. A to, k čemu v Británii i v celé západní Evropě za posledních čtyřicet let došlo, je obrovská expanze střední třídy. Tony z londýnského East Endu vlastní teď druhou residenci ve Španělsku.

Třídní rozdělení však v Británii úplně nezmizelo. Divák si povšimne, že dětem, které pocházely z chudých dělnických rodin, brzo zemřeli rodiče, a samy mají v dospělosti zdravotní problémy.

Claire Lewisová, která pracuje dlouhodobě jako produkční na tomto projektu, poukázala na to, jak pozoruhodné je, že děti, které chodily do soukromých škol, udělaly pak bez výjimky v životě velkou kariéru - zastávají nejvyšší místa v právnické sféře, v podnikatelské sféře a v médiích.

Avšak pořad vycházel z premis, které už dnes dávno neplatí. Jen jedno z 12 sledovaných dětí je černošské - jen čtyři osoby jsou dívky. Autor projektu Apted přiznal, že je v roce 1964 vůbec nenapadlo, že by na výběru dětí pro projekt mohlo být něco nesprávného. Británie byla tehdy prostě považována za převážně bělošskou zemi, v níž mají hlavní slovo muži.

Film zaznamenává i proměnu sociálních hodnot. Když se narodil Simon jako nemanželské dítě, "bylo to něco, o čem se ve společnosti jen šeptalo". V dnešní době žijí v Británii četné děti a četná vnoučata, narozená nemanželsky, a nikomu to nevadí.

Avšak, jak poznamenává jiný britský novinář, sociální historie je sice zajímavá, zdrojem výjimečnosti tohoto pořadu je něco jiného. Je to způsob, jak tyto filmy vypovídají o univerzálním lidském osudu. Vidět, jak nám lidé před očima stárnou, jak se proměňují z dětí v adolescenty, pak v dospělé lidi, v rodiče a nyní v prarodiče, znamená být svědkem archetypálního příběhu lidského života. Každý skok od dětských tváří z roku 1964 k vrásčitým obličejům v roce 2005 je neuvěřitelně dojemný. Uvědomujeme si, že drama, které oživuje většinu lidských životů, se netýká vlády ani politiky, ale manželství, která jsou buď úspěchem nebo selháním, dětí, které se narodí, dospějí, odejdou z domu a rodičům se po nich stýská, anebo povolání, která jsou buď úspěšná anebo neúspěšná. Vidíme, že lidé vstupují do věku po čtyřicítce jako mladí a k padesátce vypadají a cítí se staří.

Vidíme, jak se děti snaží napravovat chyby, které poškodily jejich vlastní dětství: jak ti, kteří neznali své rodiče, se rozhodli být dobrými rodiči vlastním dětem. A hlavně vidíme, jak se lidé postupně naučí vzdát se snů svého dětství. Kdysi hovořili o tom, že chtějí být slavní a mocní, že se chtějí stát filmovými hvězdami anebo letět na měsíc. Teď už přijímají, čím ve skutečnosti jsou - a nepřejí si nic jiného, než aby byli zdraví a aby je jejich rodinní příslušníci milovali.

Na závěr osobní poznámku: Jsem o necelé čtyři roky starší než hrdinové pořadu 49 Up. Svými návraty do předchozích ér vytvořil film přestavu, jako by od roku 1964 uplynula neuvěřitelně dlouhá doba. Osobně takový pocit vůbec nemám. Cítím se v podstatě stejný jako kdykoliv předtím ve svém životě, hlavně proto, že všechna ta léta uběhla neuvěřitelně rychle - jako by to bylo pět minut. Je tento postoj taky bojem proti smrtelnosti?