Pamatuji se, že když v Řecku skončila diktatura, mladá řecká demokracie vydala výzvu všem řeckým vysokoškolákům, aby se do Řecka vrátili, byl na to v parlamentě schválen program, který těmto repatriantům zajišťoval přiměřené pozice. Tak se stal jeden z mých kolegů profesorem na Krétě.

Svého času jsem si nechal na své škole, kde jsem promoval roce 1966, nostrifikovat svůj zahraniční diplom. Samozřejmě jsem k té žádosti připojil i několik separátů mých publikací, které se zabývají velmi aktuálními experimenty v oboru kvantové fyziky. Tu nostrifikaci jsem bez problémů dostal, ale setkal jsem se s naprostým nezájmem o člověka, který navštívil svoji školu po téměř 40 letech, jehož práce vyšly v nejrenomovanějších časopisech a jehož bývalý svěřenec se stal nositelem Nobelovy ceny. Pro srovnání, když jsem navštívil Bhabha-Institut v Indii, byl jsem velmi mile požádán o přednášku o našich experimentech. Nic nebylo sjednáno předem, musel jsem trochu improvizovat, ale ta atmosféra byla vemi srdečná.

U nás v Mnichově zůstává každý absolvent v kontaktu s námi, s mnoha velkými firmami a ústavy nás spojují osobní vztahy k "našim" lidem. Čas od času se uskuteční akce, na které se sjedou absolventi z celé Evropy, USA a Kanady, žili jsme spolu desetiletí, to nelze tak rychle zapomenout.

Před asi 20 lety jsem potkal náhodně v Mnichově svého bývalého kolegu z pražského ústavu, jeho typickou rádiovku nebylo možné přehlédnout. Když jsem ho oslovil, jeho reakce byla velmi rozpačitá, mám dojem, že by se býval raději někam ztratil. Pozval jsem ho na večeři, vyhýbali jsme se jakýmkoliv politickým tématům, vzpomínám jenom, že prý zrovna obhájil CSc. Při odchodu z něho vyhrklo, že bude muset napsat o tomto setkání zprávu, že by ho to jinak ohrozilo v postupu.

Zcela jinak tomu bylo s profesory z Polska, ti se jednoznačně postavili proti komunismu, podporovali Solidarność a sháněli pro své politické přátele exilovou a samizdatovou literaturu. Nepochybně tím riskovali, špiclové byli i u nás, jednu polskou "studentku" přistihli, když vybírala kopírák z odpadkových košů .

Češi jsou zřejmě vychováni jinak, patolízalství a prospěchářství u velké části Čechů vedlo k syndromu okupovaného národa, doma se říká něco jiného než na veřejnosti, opatrnost je matkou moudrosti.

Jedním z možných vysvětlení pro opatrnost i v nynějších poměrech je současné složení českého parlamentu a vlády. K poměrně silné komunistické opozici lze přičíst velkou část bývalých členů KSČ, kteří infikovali téměř všechny ostatní strany. Tato pátá kolona bude v případě, že se převzetí moci stane reálným, reagovat stejně jako Zdeněk Fierlinger.

Dále je nepochybně nepříjemné zjistit, že doma v teploučku se toho moc nestalo, zaplaťpámbu alespoň tradiční dost konzervativní, leč kvalitní výuka studentů je zajištěna, ale díry do světa dělali především krajané, kteří k tomu našli v cizině lepší podmínky. V Čechách se každý nadějný vědec dočká téměř důchodu, než bude připuštěn k rozhodování, v tom má ČR s Indií mnoho společného. Počet služebních let, násobený počtem vlivných známých je zárukou uplatnění ve vysokoškolské hierarchii - a nejenom tam. Zde je otevření hranic sledováno s obavami.

Podobně, jako v poválečném Německu a Jugoslávii roste i u nás počet údajných "partyzánů", kteří už za totality měli kritický postoj ke své vlastní politice. I ti nejvyšší pohlaváři byli prý vždy proti totalitě.

Čteme-li životopisy významných Čechů, neubráníme se úsměvu. Tak prostý student Václav Klaus absolvoval roce 1963 VŠE, obor zahraničního obchodu, aniž by se stal členem KSČ nebo ČSM, dokonce "využil příležitosti" aby studoval v Itálii (1966) a USA (1969). Kolik takových "příležitostí" měli obyčejní, sice nadaní studenti, ale bez "tlačenky"? Dále byl v rámci čistek z ČSAV vyhozen a dlouhá léta pracoval na "podřadných" místech ve Státní bance. Snad jako topič?

Evropa je Klausovi dnes skutečně nebezpečná, vzniká zde nová česká politická generace, čeští lidé s konkurenceschopnou kvalifikací na odpovědných místech v celé Evropě . Klaus se také netají svým antiamerikanismem, je to pojítko mezi ním, Kavanem a KSČ. Je prostě těžké přeskočit vlastní stín, kolik je v tom xenofobie, kolik reminiscence na vlastní minulost, kolik zášti proti úspěšnějším, je těžko posoudit. Jisté je, že ho jeho partneři v EU neberou tak zcela za rovnocenného, jeho poněkud zvláštní vystupování a projevy ho staví do pozice podivína. Na tom nemění nic i jeho podpora obdobně kvalifikovanými českými politiky. S Českou republikou to nemá ale mnoho společného, naštěstí je celá řada Čechů, kteří jsou uznáváni, bohužel ale málo v politice.

Polákům se početní čeští politikové vysmívají, že jsou tak spřátelení s USA. Na druhé straně Poláci udělali s Rusy a Němci stejnou zkušenost jako Češi. Neškodí mít dobré přátele, zejména jsou li tak vlivní a mocní, sázet ale jenom na jednoho se ukázalo jako zrádné, to ukázala naše zkušenost s Francií v Mnichově 1938. Polská emigrace v USA stojí ve své většině nepochybně na straně vlastního národa. To samozřejmě pomáhá příznivému postoji polské veřejnosti ke krajanům. Jak tomu je v Čechách, nelze tak jednoznačně tvrdit. Spíše by zkušenost, že peníze našich krajanů jsou vítány, krajané nikoliv, mohla být popisem současného stavu. Alespoň takový dojem jsem získal návštěvou českého střediska na Prinzregentenstrasse v Mnichově.

Naše naděje se upínají k Evropské unii - prosíme, nenechávejte nás o samotě s našimi politiky!