Benedikt XVI., jak se nyní jmenuje, má proti Wojtylovi za sebou jinou minulost -- nebyl totiž nikdy farářem, je vysokoškolský pedagog, je teoretik. Dokud byl učitelem, patřil k liberálnímu křídlu, ale jako vysoký funkcionář se posunul ke straně, kterou máme ve zvyku nazývat fundamentalistickou. "Samozřejmě nemohu jako šéf Kongregace hovořit tak, jak jsme směli jako profesoři na vysoké škole," řekl. Říká se tomu někdy beckettovský syndrom -- funkce člověka změní, nejprve člověk jen pravidla úřadu, do něhož nastoupí, respektuje, později přijme za vlastní a nakonec se stane jejich představitelem, jako se to stalo Tomáši Beckettovi. Král Jindřich, který nebyl do své funkce jmenován, ale jako člověk se do ní narodil, byl v ní přirozený a svobodný, nemohl proměnu svého přítele pochopit a nikdy mu ji neodpustil -- a víme, jak to dopadlo.

2.

Benedikt nemluví o fundamentalismu. Mluví o "pevné víře". Co je to?

V souvislosti s úvahami o "fundamentalismu" a pevné víře jsem si na něco vzpomněl. Kdysi, ještě před svatbou, k níž jsme se rozhodli, za hlubokého reálného socialismu v období tvrdé normalizace, jsme s manželkou in spe jezdili po českých vlastech a občas přemýšleli, jak by ten sňatek měl vypadat. Věděl jsem, že například mé matce by církevní obřad udělal radost -- a také to byla mnohem romantičtější a pompéznější ceremonie, daleko zábavnější, než setkání s oddávajícím úředníkem na ONV; na rozdíl od ženy jsem nebyl nikde zaměstnán a tak mi na nějakých dalších obstrukcích moc nezáleželo, ona na tom byla hůře, pracovala za mizerný plat v akademii věd, ale v oboru, který ji zajímal a bavil, v dějinách české filozofie 19.století a církevní sňatek ji ohrozit mohl -- ten ústav byl sledován velice bedlivě. Ne plánovitě jsme se na cestě dostali také do blízkosti městečka na severu Moravy, kde byl farářem můj přítel z dětství F.L., a tak jsme se u něho zastavili.

Nebyl právě přítomen, museli jsme na něho počkat, a tak jsme si prohlédli jeho kostel. V předsálí nebo předsíni (nechci používat logický termín foyer) kostela byla informační nástěnka a na ní kromě běžných věcí visel také ručně zhotovený plakátek, na kterém byly nalepeny vystřižené dopravní značky a k nim připojen na stroji psaný komentář. Vysvětloval, k jakému zamyšlení vedou či mohou dopravní značky vést mladého věřícího. Dej přednost jízdě na hlavní silnici -- dej vždy přednost víře před pochybností. Slepá ulice -- slepá ulice je každá cesta ke hříchu -- atd. Zákaz vjezdu -- vyhýbej se hříchu. Přechod pro chodce -- Ježíš Kristus tě převede i přes tu nejrušnější ulici... Značek je mnoho a při troše fantazie si je takto budete umět také komentovat.

Zaujaly mne také mnohé brožury, nejvíc jedna, která byla určena mladým lidem a vysvětlovala jim, že největší hvězdou nejen popmusic, ale superstar čehokoliv je právě Ježíš Kristus. Na obálce vyjížděl Kristus s veselou tváří po pojízdných schodech metra.

Pak přijel v zeleném žiguli F.L. -- byl si zahrát volejbal se skupinou středoškoláků -- měl radost, že nás vidí, a pozval nás na čaj. Vedli jsme s ním několik delších rozhovorů, nejen o církevním sňatku. Netajil jsem se s tím, že respektuji jeho víru, ale nejsem jí příliš schopen. Tehdy právě vyšlo nové vydání Huxleyho Brave New World, česky nedobře nazvaného Konec civilizace a dělení lidí v této knize na Alfy, Bety, Gammy a podobně se objevilo i v našem dialogu -- přítel se mě zeptal, zda mi mé nevěrectví nepřipadá jaksi gammovské, příliš plebejské. Argumentoval tím, že v tehdejším režimu jaksi lepší, inteligentní a noblesní lidé přiklánějí se k náboženství jako společenském statusu. Oponoval jsem, že pro mě není ta věc otázkou společenského statusu, ale názoru, i když můj mezitím zemřelý přítel básník Barborka využil uvolnění koncem let šedesátých a vstoupil do strany lidové, takže už mu nemohli nabízet členství u komunistů.

Nabízel jsem obvyklý argument: mohu akceptovat nějakou vyšší vůli, existenci nějaké demiurgity, ne však instituci (mnozí tvrdí, že kdo vůbec zapřemýšlí, zda nějaký bůh je, je v podstatě už věřícím) -- ale přítel to odmítl. Katolická víra je tisíciletími vypracovaný pevný systém, který dává odpověď na každou tvou otázku. Musíš jej ale přijmout jako celek, jako komplex, protože jinak vlastně nepřijímáš nic.

Mluvili jsme samozřejmě o moderním světě, darwinismu, problémech žen a homosexuálů, i o tom upalování čarodějnic. Přístupu k sexuální menšině není těžké porozumět (což neznamená souhlasit) -- není hříchem být homosexuálně, pedofilně nebo jinak --filně založen; hříchem je tomu podlehnout a tento sex realizovat.

Chcete věřit, věřte. Ale chcete-li být katolíkem, musíte věřit správně, je třeba přijmout učení kompletně, ne si vybírat jako hrozinky z vánočky. Ten systém byl vypracován k určitému účelu, je přesný a hierarchický a Tomáš H. nemá pravdu, když lehce naznačuje, že náboženství má dvě podoby, jednu pro volk, lidovou, se svatými na mostě a pánembohem s fousama, druhou pro intelektuály, kde je ta první shovívavě nahlížena jako zjednodušená, jelikož se nechvěje. Nemá, tuto po-dobu mu vkládají ti, kdo správně věřit neumí a chtějí víru přizpůsobit sobě. Jenže, jak říkal F.L., je to opačně, my se musíme přizpůsobit víře. Pak je pevná.

Buď, anebo. Musíme věřit, že Marie sedí po pravici Hospodinově (na čem sedí?) a svatá Anežka se u něj přimluvila a tak padl v osmdesátém devátém roce komunismus, anebo nejsme pořádní katolíci. Fotbalisté taky nesmějí hrát rukou, i když by to kolikrát bylo daleko úspěšnější.

Podobně, ale jinak je tomu však s antikoncepcí, potraty a upalováním čarodějnic a heretiků. Ve většině diskusí o fundamentalismu či liberalismu totiž zapomínáme na to nejpodstatnější, právě na to, co je nejvyšší hodnotou a objektem i subjektem křesťanské víry (no, islámské taky) -- totiž, že nejvíc ze všeho jde o nesmrtelnou duši. Všechno ostatní je méně důležité -- jistěže zjednodušuji, ale z tohoto hlediska pomře-li stotisíc lidí na AIDS, aniž se prohřešili proti božím přikázáním, je to sice blbé, ale jejich duše dojdou spasení na věčnosti - a to je dobré; a proto bylo kdysi nutno sice upálit tělesnou schránku nevěřící velkolosinské kořenářky za jejího velikého křiku, což nedělalo krom pár sadistů nikomu potěšení a jistě to bylo pro mnohé obtížné rozhodnutí, avšak naděje, že její duši takto Hospodin spíše promine, naplňovala věřící radostnou nadějí.

Bez připomínky priority nesmrtelné duše pevné víře neporozumíte. Ani ošidné dvojlomnosti v ní -- je možno milovat člověka bez jeho tělesné schránky?

3.

Někteří (jsem jim velmi nakloněn) říkají, že náboženství je jedním z pokusů vyřešit nějak otázku, jaký to všechno má smysl (a vyrovnat se s tím, že zemřeme). Opice, která se stala člověkem, si uvědomovala jak sebe, což činí víc vyšších tvorů (náš kocour Tutti ví, že Tutti je on a ne jeho bratr Frutti, - že zemře, to ale neví a neví také, že to jméno jsem mu dal já), ale navíc také skutečnost, že umře a ptala se, jak je to možné. Dokázala se tudíž podívat jaksi zvenčí na svůj způsob života, jinak než jen instinkty. Všechna náboženství se v tom podobají -- více či mé-ně poskytují nějaký návod, jak zvládat svůj organismus a soužití ve skupině -- dietní předpisy, normy "slušného" chování, cviky k sebeovládání, autosugesce jakou je třeba zklidnění a usebrání pomocí modlitby, užívání určitých drog a z toho plynoucí zážitky atp., a určují nám nějaké postavení v okolním kosmu. Odlišení vznikla především, logicky, díky okolnostem -- jiná dieta a tělocvik platí v poušti, jiná v tajze a jiná v horské vesnici.

Příběh mnoha nejprve zcela sekularizovaných židovských intelektuálů, kteří se považovali za asimilované Čechy a teprve v emigraci u nich došlo k návratu "sama k sobě", k objevu židovské identity, dokazuje -- podle toho, jak jsou si okolnosti jejich návratu podobné -- že i ta vnitřní "potřeba nějaké víry" je na těch okolnostech hodně závislá. Milan Kundera s takovou situací počítal a emigroval nikoli do ciziny, ale do románu, kde byl a je dosud doma.

Lidé brzy zjistili, že tato víra, zhierarchizovaná a institucionalizovaná, umožňuje se pevně zmocnit jiných lidí. Věřící se musel dovídat, kdo je, zkoumat své touhy, pokušení a myšlenky, rozlišovat "správné" a "hříšné", uznávat své chyby (zejména vůči instituci víry) a stal se -- jsa organizován -- krmičem a objektem moci, na níž se za odměnu také maličko, docela maličko podílel. Odměnou mu byl také klid -- jistota, že odměnou mu bude klid v nebi či jinde, podle toho. Mír naší duši -- může snad existovat něco vytouženějšího?

Smíme mít mír v duši za cenu cizího tělesného utrpení? Na to mi dostatečně neodpověděl ani tehdy F.L. K církevnímu sňatku jsme posléze nepřistoupili, jelikož příslušný nám farář trval na tom, že musí proběhnout včetně hlášení příslušnému ONV, jenž by zase jistě podával hlášení někde jinde. A tak jsme si podali jen tak sami ruku v malebném kostele ve Strašíně, aniž bychom tím chtěli chlácholit své svědo-mí.

4.

Pak nastala inaugurace, první mše či jak to teatrum magnum nazvat. Na náměstí vlály národní vlajky, ponejvíce bavorské a sem tam se objevil i transparent, jako na Prvního máje. Po každém úkonu příslušného preláta či po kastrátově krásném zpěvu se ozýval řev a potlesk, podobně, jako když na fotbale padne gól. Bravo, bravo, papa, volali tifosi, objímali se a dávali si napít.

Rituál se konal na nádherném náměstí v krásném městě, před chrámem pojmenovaným podle prvního faráře v Římě Petrovi. I když nevěříme v boha, díky spiritualismu vznikla celá naše kultura. Díky spiritualismu, ne díky bohu.

5.

Je to slavný výrok a nenapadl prvního mne, jen cituji. Písmo praví: "...a první budou poslední a poslední budou první..." . Kdosi zkroušeně dodal: A co my ostatní? Chápu to tak, že my, kteří nejsme ani věřící, ani proti víře, kteří se -- klidní ve své skepsi -- jen díváme, zůstaneme holt furt na svých místech.

Ten tak často citovaný "dar víry" je dar vnitřního klidu. Kdo umí být klidný bez víry, víru má. Může pak obdivovat Grünewaldův isenheimský oltář, aniž by ho nutně spojoval s hranicí Giordana Bruna.