Pan Petr Sláma ve svém článku "Ano, i oni jsou špatní" výstižně popisuje postoj,jakým se mnoho lidí vyrovnává se situací, kdy jsou konfrontováni s vlastními poklesky prostřednictvím někoho, kdo je morálně převyšuje. Problém vidím v tom, že v jeho podání by tímto "morálně nadřazeným" měla být katolická církev. Paradoxně právě způsob, jakým se tato organizace vyrovnává s poklesky svých členů, jí znemožňuje věrohodně vystupovat z pozice morální autority, míní Robert Freiwilig.

Racionálně uvažující člověk těžko uvěří tomu, že dosáhne spojení s Bohem prostřednictvím katolické církve, která k tak ohavným popřením vlastních morálních východisek, jako je zneužívání dětí svými kněžími, přistupuje s tím, že místní samosprávu obviňuje z korupce. Místo snahy o nápravu, upřímného přiznání vlastních chyb, jež jí musí předcházet, pouze trapné zatloukání, dehonestace obětí, zatajování kompromitujících informací. Pokud se něco přizná, pak jen to,co už stejně nelze tajit, pokud se jedná, pak jen proto, že nečinnost by mne poškodila.

To je postoj,který je vpravdě univerzální, vlastní většině mocenských organizací a neměnný v čase i prostoru.

Je-li toto poselství katolické církve, pak ho lze číst jedině takto:"Nejsme o nic lepší než vy, jsme úplně stejní."