Dlouhý byl život jednoho ze čtyř nejvýznamnějších japonských spisovatelů 20. věku. Ibuse Masudži se narodil v roce 1898, rok jeho úmrtí autor -- pravděpodobně záměrně --v knize neuvádí, snad jako by si přál naznačit, že jeho přítel je dosud mezi námi; já jej zde však prozradím: Ibusi zemřel v roce 1993 v požehnaných 95 letech.

Vůdčí myšlenkou Límanovy třísetstránkové studie je -- podle mého názoru -- sledovat, jak všeobecná proměna, kterou Japonsko v uplynulém století prošlo, působila na myšlení a tvorbu umělce, který nikdy nebyl plakátově ideový, natož politický. Jako bohemistku mne samozřejmě napadlo, kdo z našich prozaiků by se mohl stát podobným pilířem literárně vědného zkoumání. Snad Karel Čapek (narozený 1890) nebo Vladislav Vančura (narozený 1891), kdyby jim byl osud dopřál dalších padesát klidných let? A jaké knihy by asi byly vznikly?

Měli-li s Ibusem Masudžim něco společného, pak to byl jejich prostý životopis. Žádný soupis rozličných profesí, dobrovolně či nuceně vykonávaných, jak tomu bývá u soudobých autorů. Od počátku až do své smrti byli spisovateli, třeba s původně jinou odbornou kvalifikací, nanejvýš ještě publicisty nebo novináři. Dotýkaly se jich všechny události, nálady, krize, obavy, jež však ve svých dílech nepopisovali prvoplánově, nýbrž je skryli pod zvolenou fabuli. U obou zmíněných Čechů lze však vysledovat podobné "sebeproměňování", jako je objevuje Líman u Ibuseho. Je to důkaz celosvětové podobnosti vývoje umění, odrážející pocity tvůrců geograficky, jazykově, a hlavně tradicemi vzdálených, tvůrců, kteří o sobě vzájemně nemají vůbec potuchy.

Také v Ibuseho prózách vystupují tzv. obyčejní venkované a významnou roli hraje jeho koníček -- rybaření. Také on nenásilně, metaforicky zachycuje domácí atmosféru před druhou světovou válkou, kdy jeho země stála na rozhodující dějinné křižovatce. Avšak pro mne emocionálně nejúčinnější je jeho neuvěřitelné "proroctví" mohutné exploze. Viz str. 268 -- 269: "Už v roce 1941 Ibuse vydal sbírku esejů a črt s názvem Horská chata, která obsahovala pětistránkovou skicu Den výbuchu na ostrově Mijake", v níž "najdeme malý náčrt datovaný 1940, který znázorňuje topografii ostrova, místo erupce a čtyři předchozí vyhaslé krátery. V roce 1943 vydal další povídku Bůh ohně, kde pojímá sopečný výbuch na ostrově Mijake mnohem obraznějším způsobem než v původní črtě..." -- a v poválečném románu Černý déšť se znovu objevuje fenomén modrobílého záblesku a ohlušivý, širokodaleko se rozléhající úder smrtícího zahřmění...

Antonín Líman se ve své knize průběžně dělí s českým čtenářem o zážitky vnímavého a pečlivého překladatele nad textem, v jedné osobě filologa-orientalisty s duší básníka, jenž nevolí výrazy slovníkově mechanicky, nýbrž pro vystižení hlubšího smyslu (viz například zdůvodnění náhrady slova dub za lípu). Barvité ukázky z celé řady Ibuseho próz starších i poválečných (připomínají poněkud někdejší recenze s ukázkami, publikované v revui Světová literatura) dodávají jeho knize zajímavost a probouzejí v českém čtenáři touhu nespokojit se jen -- snad místo epilogu -- s otištěnými Límanovými překlady povídek Bílé vlasy a Květina kotaca (z roku 1963), ale vyhledat v Městské knihovně obě zatím přeložená Ibusiho díla, vrcholný Černý déšť, pojednávající o následcích svržení atomové bomby na Hirošimu, a výbor z povídkové sbírky Kosatec.