3. 5. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 5. 2005

Úloha myčky nádobí v dějinách

Ve skutečnosti jde v tomto případě o velice, až strašlivě filozofický fejeton, zabývající se nejen rovností obou pohlaví, ale také vztahem mezi člověkem a technikou, strojem a citem, krátce má velmi hluboké a náročné téma. Na první pohled to tak možná ale nevypadá.

Nedávno jsem se po delší době setkal s jednou někdejší, snad se dá říci bývalou feministkou. Jistě se ihned najdou polemici, kteří se mnou nebudou souhlasit a budou tvrdit, že bývalé feministky neexistují, podobně, jako bývalí komunisté a bývalí černoši.

Tato přirovnání jsou jen zdánlivě logická a jsou tudíž zavádějící. Že může existovat bývalý černoch, dokazuje podivná postava popového zpěváka Michaela Jacksona (obávám se ale, že ten je ještě lecčím jiným bývalým, než jen černochem); nevím, jak je to s opravdovými, přesvědčenými komunisty, jichž jsem mnoho nepoznal -- vlastně jen jednoho - ale s těmi, které jsem mohl potkat, je tomu vesměs dle slov Zdenka Podskalského z jeho deníku z prosince 1989: "Komunistům je možná socialismusu líto, ale většině členů strany, kteří žádní komunisti nejsou, nikoliv." Možná je nutno rozlišovat mezi bývalými komunisty a bývalými členy strany.

No a tak je to se vším, obávám se.

Tato bývalá feministka kdysi protestovala proti řadě pověr, například proti obecně dodnes panujícímu názoru, že feministky jsou jen šeredné a tlusté a odmítají být ponižujícím způsobem objektem sexistických tužeb jen proto, že tyto v nikom nevzbuzují anebo jsou lesby. Proti tomu protestovala právem a zejména už svým zjevem. Je to vždy elegantní štíhlá dáma, intelektuálka par excellence. Její feminismus měl ale zřejmě trochu jiná ideová východiska, než mnoho jiných feminismů, s nimiž jsem se během času seznámil.

Setkali jsme se, ba utkali v několika časopisových polemikách a na rozdíl od slavných amerických ur-feministek, jež jaksi zavrhovaly muže en bloc a těšily se, až bude možné klonování, aby se těch primitivních reliktů vývoje mohly zbavit, vyčítala ona našim mužům hlavně neochotu vypomáhat v domácnosti s úklidem a nádobím. Namítal jsem tehdy, že potom by muže v domácnosti mohla prostě nahradit myčka nádobí či automatický vysavač a tak jednoduché že to nejspíše nebude.

Žádný rozumný tvor asi nemůže mít něco proti rovnoprávnosti pohlaví, i já bych byl rád s ženami rovnoprávný, trvám jen na svém právu nerodit a nekojit, protože k tomu nejsem disponován, dále si přeju nebýt zpohlavkován, dám-li ženě přednost ve dveřích, chci, podržím-li jí kabát, aby si nemyslela, že ho chci ukrást a dále jsem přesvědčen, že žena má být vzrušující, sexy a trochu frivolní. Také bych chtěl zdůraznit, že se mi vůbec nelíbí ženský box ani vzpírání. Připouštím zároveň, že je to nejspíše populistický, vulgární, primitivní, zkreslující a zavrženíhodný machistický přístup.

Mám trochu podezření, že podstatou toho nejvíc zmedializovaného, protimuž-ského feminismu je nesouhlas s přírodou, jakási revolta vůči stvořiteli, vlastně nechuť být žena, cosi jako idealistický sen o jednom jediném pohlaví. Zkrátka, že ty ur-feministky chtějí být něco jako šneci.

Hledal jsem v té věci poučení. Kdysi jsme proto s přítelem P.D. navštívili femi-nistické debatní fórum, myslím, že se to jmenovalo "Žena jako proletář dějin" nebo nějak podobně. Bylo to v počátcích nové posametové doby, ještě jsme na to všechno nebyli tak zvyklí.

Už od počátku bylo nám ovšem jasné, že jsme tam chodit neměli. Kromě nás se-dělo v sále už jen pět mužů, z toho tři kolem osmdesáti a dva se drželi za ruku a měli stejné růžové košile. Jinak bylo publikum složeno většinou ze starších, roz-vedených žen výhružného vzhledu. Na jevišti seděly tři rakouské feministky, všechny v černém, jen jedna měla bílý límeček - a tři české spisovatelky.

České spisovatelky působily tehdy ještě rozpačitě. Nejhezčí z českých spisovatelek hned na počátku prohlásila, že žádná feministka není a že má chlapy ráda; tak, mimochodem, jak jsem později zjistil, začíná své příspěvky většina našich spisovatelek-bojovnic za práva žen. Ostatní účastnice debaty tím ale evidentně zklamala. Jedna z Rakušanek ji proto označila za typickou defétistku a vysvětli-la, jak právě tento alibismus vede k proletarizování ženy. Také už potom česká autorka nebyla vyvolána a ostatní se k ní chovaly chladně. Kromě ní neměla ani jedna z dam podprsenku, asi že odmítaly být "ein Lustobjekt" (objekt chtíče, česky), jak asi osmkrát zdůraznily. Dvěma to v žádném případě nehrozilo. Třetí, ta rakouská feministka s límečkem, by docela dobře bývala byla mohla být lus-tobjektem, kdyby si to připustila a například si holila nohy, jako cyklističtí zá-vodníci.

Přemýšlel jsem chvíli o lustobjektech -- nu, já například bych byl velmi rád lustobjektem, velmi rád! Chtěl bych, aby mě dívky oslovovaly na ulici, zvaly mě na deci, vozily mě svými vozy domů a kupovaly mi hezké věci a nežádaly po mně za to nic, než chvíli něhy. Myslím, že by mi ani nevadilo, kdyby mě tu a tam pleskly po zadku.

Také bych asi na veřejné diskusi "Muž jako proletář dějin" prohlásil, že mám ženy rád a nemám nic ani proti lesbičkám, i když je mi to, jsou-li pohledné, líto, jelikož jsou tím pro mne ztraceny, podobně jako je mi líto, že nemohu jen tak létat nebo nedosáhnu na příliš vysoko umístěný hrozen.

Kdysi jsme s jedním známým slovenským hercem vstoupili do lobby hotelu v Bratislavě -- herec se právě vrátil z emigrace -- a nájemné děvy, proletářky dějin, které tam hřadovaly na barpultu, byly jeho spatřením velice vzrušeny. Bylo patrno, že by s ním velmi rády provozovaly ponižující, nehumánní a lidsky bezcenný sex za úplatu. Jedna k nám přišla, přesněji přicupitala, uvítala ho a chtěla vědět, jaké dívky se mu líbí.

"To je těžké," odpověděl herec.

"Blondýnky či brunety?" vyzvídala proletářka dějin.

"To je těžké," odpověděl herec.

"Nu, já jsem bruneta a kamarádka je blondýnka," naléhala příslušnice proskribovaného pohlaví, "která se vám líbí víc?"

"To je těžké," pravil herec.

"A proč???," ptala se dáma.

"Já jsem totiž příšerně drahý," odpověděl.

Ačkoliv tím vlastně demonstroval svou rovnoprávnost s nimi, nevzbudil v dámách žádné nadšení. Nevím, není-li to symbolické.

Zpět k té veřejné debatě. Debata byla vášnivá a vůbec se netýkala domácích přístrojů, ba ani opravdu křiklavé nespravedlnosti, proti níž brojím i já a to jsou rozdílné platy za tutéž práci. I když, znám poměrně mnoho samostatných žen ve vedoucích postaveních, které by odešly, kdyby měly míň než jejich kolega - a taky se jim, jako mně, nelíbí ženský box a vzpírání a nejen to, holí si nohy. Hlavním problémem, kterým se dámy zabývaly, byla ponižující úloha samičky, jež musí lákat samečka vzhledem a ne inteligencí a tragická okolnost, že se s tím nedá nic dělat, protože muži jsou už takoví. Když rakouská spisovatelka položila otázku, zda "Je muž vůbec reformovatelný?", neudržel jsem se a rozesmál. Vy-hodily mne a kolegu budoucího ministra rovněž.

O jedné z těch českých sufražetek jsem se později dověděl, že se nakonec provdala za nějakého kazachstánského boxera, který ji občas bije a jejich manželství je prý velmi šťastné...

A nyní zpět k domácím pracím a úloze myčky nádobí v dějinách. Mimochodem, je ne snad pozoruhodné, ale typické, že v socialistických zemích nebyl nikdy vynalezen ani jediný domácí přístroj. Všechny jsme tenkrát přebírali z kapitalistické ciziny a ještě ke všemu málo.

Kdysi, když ještě některé nebyly ani známy, zaujalo mne jednoho dne, že kamarádka Irena G. hovořila o svém novém příteli Myčákovi, kvůli němuž by byla ochotná opustit i manžela. Protože jsem věděl, že svého chotě velmi miluje, byl jsem zvědavý i na pana Myčáka. Irena mne pak zavedla do kuchyně, kde bzučel mně neznámý předmět podobný ledničce. Když dobzučel a otevřela ho a já spatřil lesknoucí se skleničky, zamiloval jsem se do něj rovněž. Věděl jsem hned, že to je moje osudová vteřina věčnosti a jakmile jsem dostal nejbližší honorář za nějakou práci pod cizím jménem pro německého producenta, odešel jsem do někdejšího Tuzexu, kde měla Irena ochočeného vedoucího a ten lotr mi tajně -- za úplatek padesát bonů - jednu z dvou dostupných myček prodal. Od té doby už bez ní nemohu žít.

Na značnou dobu se tehdy myčka stala hlavním námětem debat, které jsme na večírcích a setkáních vedli. Těch pár kousků vždycky opláchnu, říkaly mnohé ženy. Dnes mají myčku. Některé tvrdily, že myčka bude rozbíjet sklenice. Dnes mají myčku také.

Někteří muži byli toho názoru, že myčka stejně neumí vydrhnout pořádně připálené kastroly, připálené pokrmy jsou nejlepší a tak je nesmysl si ji pořizovat. Dnes mají myčku i oni. Jeden budoucí politik nás přestal navštěvovat, protože dámy se na debatních setkáních zabývaly jen myčkou a odmítaly s ním přemýšlet o naší kolektivní vině na odsunu sudetských Němců. Pak jsem přišel k nim domů a našel jej, jak drhne kastroly pískem. Prý se mu právě při tom o jeho oblíbených tématech dobře přemýšlí. No dobře... Pokud jde o jeho přemýšlení, je asi lépe, když při tom ještě něco užitečného dělá. Protože nemá myčku, může více přemýšlet. Možná, kdyby byli měli myčku od samého počátku, by se byl nikdy politikem nestal. Jenže stal. A protože díky tomu není skoro nikdy doma, jeho manželka nevaří -- nikdy to ostatně neuměla -- a žádné nádobí neušpiní, může se plně věnovat svým koníčkům a charitativním večírkům.

Takto pozitivně se může projevit i negativní fenomén, jako skutečnost, že v domácnosti něco chybí.

Ano, je nutno připustit, že každý má právo myčku mít nebo nemít. Ale je to rozdíl. No a tak je to se vším, obávám se. Moje žena je myslím s myčkou (už třetí) velmi šťastná.

A ta bývalá feministka... Její názorová konstrukce, nebo řekněme hereze, se posléze ukázala být nebezpečná a dvojsečná. Zůstala totiž nadále štíhlou a elegantní dámou a intelektuálkou par excellence, o ideji feminismu však dnes hovoří jako o příšeře, kterou kdysi omylem probudila ze spánku. V podstatě jí jde o totéž, oč mně -- aby lidé měli stejná práva. Ale všichni, bez diskriminace - i bez té pozitivní.

Zeptal jsem se, jak se jí vede a ona odpověděla, že nikoliv dobře.

"Tak dlouho jsem se zabývala jen osvobozením ženy, " povzdechla si teskně. "až si můj muž -- obklopen stroji, kterými se mi snažil ulehčit můj ženský úděl, myčkou, pračkou, sušičkou, mandlem, mixery, šlehači, mikrovlnkami, digitálně řízenými troubami, programovatelnými kávovary a vysavači -- uvědomil, že jediné, co už k ničemu nepotřebuje, jsem já, vystěhoval mě z domu a teď tam osvobozen bydlí s těmi mašinkami sám."

Ukázalo se, že myčka nahradí nejen muže-machistu, ale i ženu-feministku. No a tak je to se vším, obávám se.

Neuměl jsem jí pomoci. Toto nebezpečí nečekaného výkladu hrozí všem do konce dotaženým ideologiím, jediným štěstím však asi je, že do konce dotahují ideologie jen ti, kteří umí věřit ideologiím doslova, totiž hlupáci a těch -- jsem optimista -- přece jen není tolik... A patří jim to.

Dnes v noci se mi zdálo, že jsem černošská modelka... Nebylo to špatné.

                 
Obsah vydání       3. 5. 2005
3. 5. 2005 New York Times: "Letadlo CIA , které převáží vězně k mučení do Taškentu, startovalo z ČR"
3. 5. 2005 Holocaust jako erotický stimul Štefan  Švec
3. 5. 2005 Zvítězí moc soudní, nebo demokratické rozhodování? Stanislav  Křeček
3. 5. 2005 Úloha myčky nádobí v dějinách Alex  Koenigsmark
3. 5. 2005 Je Vatikán jen středem Obce věřících, anebo panovnickým dvorem? Miloš  Dokulil
3. 5. 2005 Aby se špinavé od čistých peněz rozeznaly Štěpán  Kotrba
3. 5. 2005 Zprávy o vybavení euro bankovek čipy-špiony
3. 5. 2005 Je nepřípustné publikovat články od "morálně pochybných osob"
3. 5. 2005 Bleskově na pravou míru
3. 5. 2005 Logika myšlení u některých lidí...
2. 5. 2005 Usekali jim prsty. Bratra upálili v koupelně. V Británii nemají nárok na azyl
2. 5. 2005 O chybách v myšlení prezidenta Klause Petr  Dvořák, Václav  Legner
2. 5. 2005 Česká televize zahajuje experimentální digitální vysílání
2. 5. 2005 Babylonské zmatení kolem katarského "prince" Zdeněk  Jemelík
2. 5. 2005 Blairovo globalizační úsilí o modernizaci Británie
1. 5. 2005 Sunday Times: "Blair plánoval útok na Irák už v roce 2002"
2. 5. 2005 Hitler jako "sociální revolucionář" Richard  Seemann
2. 5. 2005 Hodnoty - zda a proč? Přemysl  Janýr
2. 5. 2005 Má je! František  Schilla
9. 4. 2005 Hospodaření OSBL za únor a březen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce