Otázka paměti

"Byli jste tady někdy?" ptá se Andrej Bán ve své reportáži z Osvětimi v Reflexu č. 6/2005, "Pokud ne, tak vězte, že místo největších hrůz dvacátého století vám tyto hrůzy zprostředkovat věrně ... nemůže. Jak může host muzea pochopit něco, co nepochopili vrahové ani oběti? ... Musíme se ptát, co se stane, až bude mrtvá poslední oběť holocaustu, až bude po smrti jeho poslední pachatel ... Nakolik nás formuje něco silně traumatického, co není naší osobní zkušeností?"

Kolikrát jsme to už slyšeli? Je šedesát let po válce. Pamětníci nezodpovědně vymírají. Zuřivě se snažíme zachytiti jejich paměť na všechny možné nosiče symbolů, ale nestačí to. Otázka, kterou sami znovu a znovu pokládají a která bude zvlášť letos létat ze všech stran, zní: Co zbude z varování války, až čas zlikviduje osobní svědectví? Postačí neživé obrazy k tomu přenést hrůzu holocaustu? Zajistí, aby se tato hrůza (v neodvolatelně technicky dokonalejším provedení) neopakovala? Dokáže se Evropa bez osobní, živé paměti ubránit svodům, jimž už tolikrát v historii podlehla? Bude holocaust věčným mementem, jak doufali ti, kdo ho zažili, nebo zůstane pro děti a jejich děti jen historickou epizodou, částečně bez významu a částečně lákavou pro jasnou polaritu světla a temnoty?

Politici, většinou už také bez zkušenosti, budou při výročích donekonečna mlít svá "navždy" a "nikdy", na která zapomenou při dalším bliknutí kamer. Otázka leží na nás všech, kteří jsme válku nezažili. Zkusme si odpovědět sami.

Tma

Výlohy knihkupectví pro intelektuály se radostně chlubí životopisy Hitlerovými, Göringovými, Heydrichovými a Goebbelsovými. Výlohy knihkupectví pro neintelektuály svítí barevnými obálkami knih o letadlech Göringovy Luftwaffe, o německých tancích, ponorkách, o svěže krutých (dnešek je přeci tak nudný!) jednotkách SS a wehrmachtu, o německých generálech a admirálech. Knihy o štukách se prodá o mnoho víc než knihy o spitfirech, natož knihy o lavočkinech.

Tma láká. Vzrušuje. Pokud ji sami neprožijete. A možná i potom. Jaromír Štětina má v knize Vykradači hrobů povídku o muži z Čečny, kterému ruští vojáci před očima znásilní a zabijí ženu. Tentýž muž se o pár měsíců později s hrůzou probouzí z erotického snu -- záznamu skutečnosti. Od té chvíle se bojí usnout.

V naší klidné, nažrané a zastřešené každodennosti je snadné podlehnout vlastní tmě. Jan Stern o tom ve studii nazvané lyricky "O hovně" napsal:

Web je ve své svobodě zrcadlem lidského podvědomí. Díky němu a slídivé profesionalitě policie, podněcované neukojitelnou zvědavostí veřejnosti, se soudci, sbormistři a další "slušní lidé" čas od času vynořují v médiích coby pedofilní či jiní uslintanci s haldou nepřípustných obrázků na harddisku. Veřejnost si o jejich pádu ráda počte s co nejdetailnějšími podrobnostmi. Sama je úchylná. Na vrcholku pyramidy nevinných onanistů obětuje Marc Dutroux děti krvavému bohu perverze.

Vraťme se k holocaustu. Víme, kupodivu i my, co jsme ho nezažili, že šíře jeho hrůzy je nezměrná. Neuvěřitelná. Nepopsatelná. Nedá se pochopit. Je nekonečná, bez rozměru. Fráze.

Zbyla nám slova a pár obrazů. Neživá těla shrnovaná bagrem. Muzeum v Osvětimi, koňská dávka turistické hrůzy. Sál plný lidských bot, sál s tunami lidských vlasů. Stejných vlasů, jaké mají ti, co se na ně za sklem dívají.

Spousta slov o dokonale organizované aseptické hrůze, o neuvěřitelných lidských příbězích, hromady "nepatetických, ale o to působivějších svědectví". Kertész, Lustig, Améry, Remarque. O skutečnosti netušíme nic.

Slova nicméně čteme. Na dokumenty se díváme. Díváme se na ně hromadně, se stejnou motivací, pro niž se v Japonsku před pár lety tak skvěle prodávaly videokazety se sestříhanými záběry poprav. Pro puzení k thanatu.

A k erótu. Servery s erotickými povídkami mají živé sadomasochistické sekce, plné vyfabulovaných příběhů mimo jiné z války. Na stránkách www.zenskavexxxxx.cz je bohatá sekce ukázek z filmů pod zastřešujícím názvem Nahé ve spárech nacistů. Nevěděli jste, že takový filmový žánr existuje? Samozřejmě, musí existovat. Kdo z vás si na ty stránky klikne?

Stephen King to zachytil v novele Nadaný žák. Zdravý, červenolící, inteligentní americký chlapec náhodou objeví ve svém starém sousedovi nacistického zločince, velitele koncentračního tábora. Nejdřív ho donutí pod hrozbou prozrazení jen vyprávět, chce to všechno jenom slyšet, a poslouchá proti starcově vůli tak dlouho, až se sám změní ve zrůdu.

Dalších příkladů je bezpočet a nejenom o holocaustu. Všichni četli Solženicyna. V knize Byl jsem agentem NKVD Anatolie Granovského (která je zřejmě výmyslem jiné tajné služby a nechtěnou solženicynskou parodií) nesmějí co chvíli chybět řádky jako: "Jak dlouho ji drželi, než ji oběsili?" zeptal jsem se. "Pět dní." "Svině!" Bylo dost jasné, co s ní dělali, než ji oběsili. Taková krásná dívka. Bylo to úplně jasné. Moje Šura!" Jak dobře se to čte v semišovém křesle po večeři!

Pier Paolo Passolini sice nenatočil svou Saló aneb 120 dní Sodomy o holocaustu, ale ve fašistické Itálii se jeho film odehrává, a je to tak hluboká výpověď o temnotě lidského podvědomí, že byla dlouho nepřijatelná pro jakoukoli společnost. Je jedním z nejotřesnějších zobrazení zvrácené přitažlivosti Zla. Tato přitažlivost způsobuje, že se ztrátou těsné zkušenosti s holocaustem můžou podobných významů nabýt i díla svědecká. Kromě muzea v Osvětimi jakákoliv.

Odpověď bez paměti

Nepřiznaná přitažlivost holocaustu je dokladem lidského sklonu ke zlu, který je stejně působivý jako vztahování se člověka k dobru. Jestliže (jak nám tvrdí špatní historici) celá Evropa před první světovou válkou po válce toužila, nebylo to kvůli nedostatku informací o hrůzách válčení, ale pro děsivou lákavost takových hrůz.

Otázka varovnosti holocaustu nevychladne ani poté, co živí svědkové vymřou a my na ně zapomeneme. Holocaust jako živý historický fakt zmizí, ale zůstane metaforou, ztělesněním pekla v jednotlivcích, v národech i v lidstvu jako takovém. Je (v tomhle kontextu) úplně jedno, jestli se stal židům nebo komukoliv jinému. Jeho přitažlivost, zjevená v černém zrcadle internetu i mimo něj, dokazuje existenci sil, jež se dají bez ironie nazvat dědičným hříchem a které provázejí celé lidstvo celou jeho krvavou historií. Holocaust není za námi, je stále před námi, nejsou to oni, jsme to my.

Otázka z úvodu není a nebude vyřešena vymřením poslední oběti, posledního viníka, ani posledního pamětníka. Holocaust se nestane bezhodnotovou součástí historie, protože pro svou sílu dodnes ztělesňuje to nejhrůznější (a díky tomu nejlákavější), k čemu lidstvo dospělo. Jako soubor fakt a obrazů je a zůstane symbolem zla v člověku. Boj s jeho viníky nebyl dobojován osvobozením Osvětimi, pádem Berlína, procesem v Norimberku ani v Jeruzalémě. Odehrává a bude se odehrávat dál. Bojištěm je a bude každý člověk jednotlivě. Nedělejme si iluze o poměru výsledků takového boje. Existence holocaustu nezabrání (a už se dá říci, že nezabránila) vzniku holocaustů dalších. Aťsi třeba holocaustíčků. Holocaust tu pro svou temnou sílu zůstane navždy -- jako varování před námi samými, dnes a tady.

Z časopisu Dobrá adresa