Hume - život a dílo

Skotský filosof a historik David Hume, žijící v letech 1711 -- 1776, především kriticky dovršil britský empirismus, reprezentovaný Angličanem Johnem Lockem (1632 -- 1704) a Irem Georgem Berkeleyem (1685 -- 1753). Hume byl synem statkáře v jižním Skotsku a už záhy jevil zálibu a vlohy k přemýšlení a učení. David Hume studoval na univerzitě v Edinburghu, kde zdokonalil svou latinu a naučil se řecky. Seznámil se zde také s názory Johna Locka a Isaaca Newtona (1643 -- 1727), které na něj učinily hluboký dojem a do značné míry zůstaly myšlenkovým pozadím jeho vlastní filosofie.

Po nezdařeném pokusu se uchytil v praktickém životě, se Hume uchýlil do ústraní a za svého víceletého pobytu ve Francii napsal své později nejznámější dílo "Pojednání o lidské přirozenosti" (ang. A Treatise of Human Nature). Toto dílo, vydané v letech 1739 -- 1740 ve třech knihách, však přineslo autorovi nepřízeň recenzentů. Zranění z ohlasů na "Pojednání o lidské přirozenosti" si Hume hojí psaním řady kratších esejů na vážná i lehčí témata politická, filosofická i kulturně-historicko-společenská (např. Essays, Moral and Political). Jejich úspěch ho přesvědčí, že problémy s jeho prvním velkým dílem spočívaly v nevhodném způsobu podání a ve špatném autorském zvládnutí rozsáhlého filosofického textu.

Nicméně trvalo řadu let, než byl Hume připraven znovu předložit veřejnosti soustavnější výklad svých filosofických názorů. V mezidobí pobýval nějaký čas na rodinné usedlosti v Ninewells, neúspěšně usiloval o místo profesora etiky a pneumatické filosofie v Edinburghu, pečoval o šíleného markýze z Annandale, účastnil se válečné výpravy proti Francii a byl členem diplomatické mise ve Vídni. Konečně v roce 1748 vycházejí jeho "Filosofické eseje o lidském rozumu" (ang. Philosophical Essays concerning Human Understanding), které z velké části byly odlehčeným, pročištěným a vytříbeným přepracováním první části původního "Pojednání o lidské přirozenosti". "Filosofické eseje o lidském rozumu" byly ve svém čtvrtém vydání v roce 1758 přejmenovány na "Zkoumání o lidském rozumu" (ang. An Enquiry concerning Human Understanding) a se staly se jedním z klasických děl světové filosofické literatury.

Podobně přepracováním původního "Pojednání o lidské přirozenosti" byly rovněž další Humovy publikace. Šlo především o jeho "Zkoumání o zásadách mravnosti" (ang. An Enquiry concerning the Principles of Morals) z roku 1751, které byly přepracováním třetí knihy "Pojednání o lidské přirozenosti". Přepracování druhé knihy "Pojednání o lidské přirozenosti", věnované vášním, vydal Hume ve svazku s několika dalšími statěmi v roce 1757. Počátkem padesátých let 18. století vzniklo i čtvrté z velkých filosofických Humových děl "Rozmluvy o přirozeném náboženství" (ang. Dialogues concerning Natural Religion), které však byly z opatrnosti vydány až posmrtně v roce 1779.

V následujícím období už se Hume věnoval filosofii jen příležitostně. Jako knihovník v Edinburghu pracoval především na svých rozsáhlých a dlouho čtených šestisvazkových "Dějinách Anglie", které vycházely v letech 1754 -- 1762. Toto dílo ho proslavilo a přineslo mu i hmotný úspěch. I jeho další život byl bohatý na úspěchy a vnější pocty. Jako vyslanecký sekretář pobýval ve Francii, kde navázal kontakty s předními francouzskými mysliteli, především s Jeanem Jacquesem Rousseauem (1712 -- 1778) a jeden rok zastával místo státního podsekretáře pro zahraniční politiku v anglické vládě. V roce 1768 pak odešel se služnou penzí na odpočinek. Poslední léta svého života strávil Hume jako bohatý a nezávislý muž v ústraní v kruhu svých přátel. Prakticky všechny významné postavy tzv. skotského osvícenství patřily do okruhu jeho přátel nebo známých. K přátelům nejbližším a nejslavnějším náleželi zejména filosof a ekonom Adam Smith (1723 -- 1790) a filosof a historik Adam Ferguson (1724 -- 1816).

Ačkoli je David Hume znám hlavně jako filosof a historik, nemohu jako teoretický ekonom nepřipomenout skutečnost, že nemalou měrou ovlivnil rovněž vývoj ekonomického myšlení (obdobně jako John Locke). Jednak jako přítel měl značný vliv na Adama Smithe a ten, jak je obecně známo, učinil z ekonomie samostatnou vědu. Jednak sám David Hume formuloval řadu zajímavých ekonomických hypotéz, a to zejména ve svém spise "Politické rozpravy" z roku 1752. Tento spis je vlastně souborem esejí, z nichž nejdůležitější jsou eseje "O penězích" a "O žárlivosti obchodu". A tak je David Hume např. považován za hlavního autora tzv. kvantitativní teorie peněz, podle níž růst množství peněz v ekonomice vyvolává zvýšení celkové cenové hladiny. Na základě tzv. kvantitativní teorie peněz potom Hume popsal mechanismus drahých kovů, který představuje variantu cenového mechanismu vyrovnávání obchodní (platební) bilance. Ekonomie zná i tzv. Humův zákon, podle něhož rozdělení světové zásoby zlata mezi jednotlivé země je proporcionální jejich podílu na světovém produktu. David Hume je dále řazen k filosofům přirozených zákonů, podle niž je společnost řízena věčnými zákony, které jsou zakořeněny v přirozenosti člověka a které ve společnosti automaticky (nezávisle na vůli panovníka) obnovují narušenou rovnováhu. A právě filosofie přirozených zákonů vytvořila filosofický rámec pro konstituování první velké ekonomické školy -- klasické politické ekonomie. I z tohoto důvodu je David Hume právem řazen (spolu s Johnem Lockem) k velkým předchůdcům klasické ekonomie.

Hume a teorie poznání

U Davida Huma nalezneme radikální řešení problematiky substancí, kterou z hlediska pravdivého poznání nastolil René Descartes (1596 -- 1650). Podle Huma vše, co o světě víme a čím si můžeme být jisti, jsou jen naše imprese a naše ideje (myšlenky). Imprese představují původní vjemy, původní prožitky skutečnosti. Ideje vznikají pak pozdějším znovuvybavením impresí a ve své podstatě to jsou složené imprese. Imprese jsou podle Huma silnější než ideje. Jednoduché ideje jsou totiž přímo odvozeny z impresí, odpovídají jim, jsou jejich reprezentací. Paměť nám prostě umožňuje vybavení impresí v podobě jednoduchých idejí. Na základě jednoduchých idejí vznikají potom složité ideje. Ty se sice mohou, ale již nemusí podobat impresím. Vedle paměti velkou roli při jejich vybavování hraje rovněž imaginace (představivost).

Podle Huma má tak veškeré naše poznání svůj prapůvod v impresích a jejich uchovávání v mysli. Mysl však může jednotlivé imprese (prožitky) skládat, přemisťovat, zmenšovat a zvětšovat. Proto je důležité znát metody, jimiž jsou jednoduché ideje spojovány. Podle Huma existují tři spojení (asociace) mezi idejemi, jmenovitě podobnost či odlišnost, souvislost (sousednost) v čase nebo místě a příčina nebo účinek. Všechny tyto operace skládání idejí jsou odvozeny ze zkušenosti a zvyk jakožto mnohokrát opakovaná zkušenost je pak principem, který dělá naši zkušenost užitečnou pro nás a na jehož základě očekáváme, že budoucí události budou podobné těm, s nimiž jsme se setkali v minulosti. Proto zvyk mysli očekávat nějaké události, jež nadcházejí po jiných proto, že jsme tuto následnost už v minulosti zaznamenali, je podle Huma jediným základem usuzování a z toho plynoucího předvídání následných událostí. Kdyby příčinnost v realitě existovala, umožnila by nám vyvozovat následnost s logickou nutností, nic však takového jako nutné spojení podle Huma neexistuje. Neznalost mechanismu, jimž se následnost jevů uskutečňuje, neumožňuje předpokládat, že tato následnost existuje s nutností nejen v naši mysli, ale také ve skutečnosti. Nic takového jako příčinná souvislost jednoduše není, příčinná souvislost je pouze produkt mysli. Obdobně nutno přistupovat rovněž k metafyzickému pojmu substance, který vznikl na základě pozorování dvou nebo více jevů, vyskytujících se prostorově v těsném sousedství.

Kauzalitu či substanci nemůžeme tedy bezprostředně vnímat, idea nutného spojení nebo představa substance proto vznikají v mysli na základě něčeho, co vnímáme, tedy z impresí. Takto vnímáme všechny naše vztahy a my věříme, že existují. Víra ve skutečnost tak stojí v základu našeho poznání vztahů mezi jevy. Nejde o víru v usuzování, ve schopnost rozumu, ale o víru, která je aktem smyslové části naší povahy, neboť jejím základem jsou imprese. Hume tak tvrdí, že něco takového, jako je racionální víra, neexistuje. Toto jeho tvrzení se stalo základem pozdějších tezí ekonomie myšlení empiriokritiků a pragmatiků, kteří postulují, že jako lidé nemůžeme si přikázat nevěřit, ale žádná víra není založená racionálně. Víra je součástí naší přirozenosti a z přirozenosti jsou rovněž odvozeny veškeré jistoty o světě.

Humovy závěry nás tak vedou k názoru, že jakékoliv teoretické poznání nemůže být dostatečně fundované, protože nemůžeme poznat kauzalitu. A také ani induktivní přístup nemůže být plně jistým principem našeho usuzování. Pro tyto své postoje se Hume stal klasickým představitelem novověkého skepticismu a agnosticismu. Z procesu poznání Hume vyloučil substance a tím i objektivní určení věcí. Subjektivita jakožto aktivní princip poznání tak byla u něj výrazně založena. Subjektivní základ poznání sice nedává možnost hovořit o pravdivém poznání, ale zároveň nám umožňuje dostatečné poznání pro život. Hume totiž soudil, že pro naše praktické jednání jsme přírodou dostatečně vybaveni, o čemž nás dostatečně přesvědčuje skutečnost, že žijeme. Svým skeptickým přístupem k možnostem lidského poznání Hume podnítil Immanuela Kanta (1724 -- 1804) ke kritickému výzkumu činnosti teoretického a praktického rozumu. Humovy názory se staly také zdrojem inspirace pro positivismus 19. století a pro asociační psychologii (asocianismus).

Hume o etice, politice a náboženství

Rovněž Humova etika má empirické základy. Zdrojem lidského jednání jsou podle Huma afekty neboli city a dále vášně. O mravní hodnotě lidského jednání nerozhoduje potom rozum, nýbrž to, zda výsledky takového jednání vyhovují lidské přirozené touze po blaženosti. Mravní je tedy to, co je z tohoto hlediska užitečné, aniž by to nějak omezovalo zájmy a tužby druhých. Touto svou etikou Hume silně ovlivnil utilitarismus a liberalismus. Liberalismus ovlivnil i v oblasti politické, neboť jeho empirismus aplikovaný na ekonomii a politiku vede k odmítání jakéhokoliv dogmatismu. Podle Huma se každý politický režim vyvíjí přirozeně tak, že se přizpůsobuje ekonomickým změnám a není nutné stanovovat lepší režim, který by ho nahradil. Politická stabilita je pro Huma podmínkou ekonomického rozkvětu země, ovšem jde o stabilitu pevné moci vyvážené ekonomickou svobodou.

Náboženství Hume nahlíží jako rys lidské přirozenosti. Náboženství považuje za projev lidských tužeb a úzkostí. Náboženství podle něj nevzniká z motivů čistě intelektuálních, nýbrž z bázně, naděje a ze sklonu představovat si všechny ostatní bytosti jako podobné lidem. Bytosti, k nimž se člověk utíká v úzkostech života, si zprvu představuje v podobě velmi nedokonalé. Ale časem zde zapracuje expanzivní a idealizující tendence, takže postupně člověk uzná, že jeho Bůh je jistě bytost nekonečná, povznesená nade všechno lidské a velmi vzdálená tomuto světu. Člověk konečně také uzná, že může být jenom jediný Bůh. Vedle této idealizační tendence působí ještě tendence opačná, která by si ráda představovala Boha jakožto bytost blízkou, přítomnou a viditelnou. V náboženstvích pak logicky stále nalézáme kolísání mezi těmito oběma tendencemi.

Hume dále popírá, že bychom měli právo, abychom na Boha usuzovali z řádu a účelnosti světa (popírá tedy kosmologický důkaz Boží existence). Účelnost, pokud vůbec existuje, může totiž klidně vzniknout z přirozených příčin a pomalým přizpůsobováním. V duchu osvícenství Hume odmítá víru v zázraky a dogmatickou věrouku. O křesťanském náboženství soudí, že není založeno na rozumu, ale na víře, a ten, kdo věří by si měl být vědom ve své vlastní osobě trvajícího zázraku, který podvrací všechny principy jejího rozumu a vede k uvěření něčemu, co je v naprostém protikladu ke zvyku a zkušenosti. Nejen křesťanství, ale všem tradičním lidovým náboženstvím Hume nepřikládá valnou hodnotu. Samostatně myslící člověk nepotřebuje žádné zvláštní náboženské motivy k tomu, aby jednal mravně správně. Jen lidé nesamostatně myslící potřebují, aby jejich podněty k mravnímu jednání byly posilovány náboženstvím. Pro Huma se jako velmi důležitá jeví pouze prakticko-etická stránka náboženství. Žel u prostých a nesamostatně myslících lidí se náboženství misí s fanatismem a pověrou, čímž se etické působení náboženství stává dosti problematické. Do popředí se pak dostává pokrytecká a vnějšková zbožnost, pachtění za nicotnými zásluhami, pronásledování jinověrců a jiné zvrácenosti. To vše má pak mnohem horší následky, než kdyby náboženství vůbec nebylo. V těchto Humových myšlenkách se do určité míry ovšem zrcadlí zmatky náboženských válek, které v 17. a 18. století pustošily Anglii.

Literatura:

Hőffding, Harald; Král, Josef: Přehledné dějiny filosofie. Druhé, přehledné a doplněné vydání, Praha: Nakladatelství ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S., 1947, 338 s.

Holman, Robert a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. 2. vydání, Beckovy ekonomické učebnice, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2001, 541 s., ISBN 80-7179-631-X

Hume, David: Zkoumání o lidském rozumu. Vydaní v tomto překladu první, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1996, 236 s., ISBN 80-205-0521-0

Kolektiv autorů: Filosofický slovník. 1. vydání, Olomouc: Nakladatelství FIN, 1995, 479 s., 80-7182-014-8

Pstružina, Karel: Svět poznání: K filozofický základům kognitivní vědy. 1. autorské vydání, Olomouc: Nakladatelství OLOMOUC, 1998, 182 s., ISBN 80-7182-074-1

Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filozofie. Dotisk 5. vydání, Praha: ZVON, české katolické nakladatelství a vydavatelství, spol s r. o.,1996, 559 s., ISBN 80-7113-175-X