Do Litvy jsem jel tři dny. Kousek za českou hranicí jsem přespal u Martyny a dál jsme pokračovali spolu k její kamarádce blízko litevských hranic, kde na nás už čekal Jarek odněkud od Varšavy. Ano, varovali mě, Ela opravdu byla praštěná. "Cože, kde že jste? Wronki? Jak jste se tam dostali?" [smích] "Počkejte, jdu vzbudit souseda."

Znáte to, cesta je z každého výletu polovina zážitku. HospitalityClub není ubytování zdarma, jak by se mohlo zdát, ale především způsob cestování a potkávání neobyčejných lidí. Takových jako ti, kteří teď jeli se mnou a se kterými jsme měli již příští den dorazit do klubu Intro ve Vilniusu, abychom se setkali s mnoha dalšími členy -- z Polska, z Litvy, z Lotyšska, z Německa a Holandska, ale i z Malajsie, Japonska a dalších států.

"Viděli jste nástěnku?'', povídám Aije a jejímu příteli, "Veit píše!'' Veit založil internetový projekt HospitalityClub.Org před čtyřmi lety s myšlenkou vytvořit databázi přátelských lidí po celém světě, kteří si budou navzájem pomáhat na svých cestách a snad i nechají příchozího pár dní u sebe přespat. Veit je idealista. Vytyčil si za cíl sehnat pro takový projekt milion lidí a vydal se na cestu, ze které se nechtěl vrátit dříve, než bude tento cíl splněn. Brzy si to rozmyslel, jak už to tak bývá, ale projekt stále žije a Veit se ze všech sil snaží pomoct mu růst.

Ačkoliv celý projekt spočívá spíš v individuálním kontaktu mezi hosty a hostiteli, pár členů napadlo zorganizovat společné zimní setkání a silvestrovskou party ve Vilniusu. Za symbolickou cenu na týden zarezervovali jeden klub poblíž centra města, sepsali oznámení a postarali se o registraci i organizaci během celého setkání. A tak jsem tu měl šanci mluvit se všemi těmi úžasnými lidmi, u kterých je na každém něco zajímavého. Jeden je třeba vášnivý cyklista, před několika lety se vydal na výlet a vrátil se, až když se mu v Indii definitivně rozpadlo kolo, druhý zase v létě bez mapy přešel Pyreneje. Ronald, nějaký Holanďan, kdysi pracoval na projektu pomoci mentálně postiženým dětem v České Republice. Kristina sní o tom, že si pořídí pejska a bude vždycky o prázdninách stopovat i s roztomilým chlupáčem. A tamhleten člověk má plnovous od té doby, co strávil půl roku jako dobrovolník v Mindanao...

Samotný přelom Nového roku jsme strávili velmi všedně. Prostě jsme všichni vyběhli na náměstí, připili si a sledovali skromný ohňostroj. Ale určitě nejen já jsem si v tu chvíli přál, aby bylo stále více takových lidí, kteří zadarmo pozvou ostatní cestovatele k sobě domů -- aby si s nimi mohli popovídat, zasmát se a sdílet své zážitky.

Tu noc, vlastně spíš ráno, jsem strávil v bytě Jone a dočasně i Salva, dvou hlavních organizátorů celé party. Spalo nás tam asi patnáct ve spacácích porůznu na koberci a Salvo pořád dokolečka pouštěl z kazeťáku The Wall. Vzpomněl jsem si, jak mi předchozí večer Edita říkala: ,,Ale o tom přeci HospitalityClub je!''.

Kinga nám pak další den všem nad diapozitivy povídala, jak objela celý svět. Její knížka, kterou mám doma i s věnováním a rád zapůjčím, začíná poděkováním všem řidičům aut, kamionů, strojů na sklízení obilí, lodí a letadel, kteří ji svezli. Povídala, jak jednou s kamarádem stáli dva dny na molu v nějakém přístavu a mávali na projíždějící lodě. Třetí den jim nějaká jachta zastavila a měsíc se pak společně plavili. "Neexistuje žádná cesta ke štěstí'', pronesla nakonec, "štěstí je ta cesta.''

Za chvíli už se zase promítal krátký dokument ,"Přelet nad Litvou'', po jehož skončení jsem se jakousi hříčkou osudu ocitl vedle jedné nádherné studentky matematiky. Povídali jsme si o HospitalityClubu a vyprávěl jsem jí, jak jednou u nás byl indický šachista z Keraly a jak se mě snažil přesvědčit, že hrát simultánní partie proti čtyřiceti hráčům není vůbec těžké, jen chodit kolem všech těch šachovnic je velmi fyzicky namáhavé. Dívka se širokým úsměvem na tváři odpověděla: ,,Vážně to není těžké, já to umím taky!'' Musím příště být opatrnější.

Vedle v místnosti už mezitím někdo sehnal kytaru, bůh ví odkud se objevilo nějaké trsátko, kdosi přitáhl tác na skleničky jako buben a Rarom hrál všechno možné od Beatles a Pink Floyd až po ruské lidové písničky. Kamarád Jarek, kterému se dosud setkání příliš nelíbilo, protože neuměl dobře anglicky, byl úplně unesen: "thiz jam session iz so vonderful!''.

Než jsem odjížděl, s jednou dívkou jsme si povídali HospitalityClubu, o jeho vyhlídkách a směřování. Říkala mi, že tohle setkání je velmi hezké, ale na druhou stranu také trošku povrchní. Lidé se jen zeptají, odkud jste, prohodí pár slov a už zas mluví s někým jiným. Musím souhlasit a v tomto smyslu i můj článek je velmi povrchní. Přesto si celého setkání velmi cením. Je totiž báječné vědět, že v tom dnešním světě plném násilí, špinavostí a lidí hystericky vystrašených z terorismu, jsou i přátelští lidé se srdcem na správném místě.

Když jsme se pak vrátili s Martynou do Jaworu a já měl pokračovat přes polské hranice do Prahy, prohodila, že teď si asi dá od cestování na nějaký ten čas oddech -- je zima, stopování není nejjednodušší a tak. "Jak dlouho?'', ptám se. "Ještě asi tak týden,'' směje se Martyna.

Konkrétnější informace o HospitalityClub.Org naleznete v mém článku Vytáhněte paty z domu nebo si pozvěte svět k sobě