Jestliže by má svoboda začínala i končila jen u mne, bylo by to opravdu tragické. Nechci se přít o to, kde svoboda začíná. Ale přes všechny vnější tlaky určitě nemusí nutně končit jen u mne. Ještě jsme pořád společností lidí, a v ohradě, která nás na první pohled tak tísnivě obklopuje, nechal tesař plno děr. Kam se se svou svobodou obrátím, je pak otázkou rozeznávání těch děr a mé osobní volby. Zde je prostor pro svobodnou vůli, o kterou jde Janu Paulovi.

Jedním z problémů, který vidím v textu Jana Paula, je, že na jedné straně přeceňuje možnosti "velké politiky" a na druhé straně nedoceňuje možnosti nepřímého politického působení. Představa, že si demokraticky zvolíme vůdce na základě jeho, její nebo jejich humanitní rétoriky a že nám pak vůdce nebo vůdcové nějak zařídí lepší svět, je ošidná, v Česku dvojnásob.

Volby u nás mají na "politickou elitu světa" prakticky nulový vliv, naopak tato elita má značný vliv na to, z jaké nabídky můžeme volit my a kdo má jaké šance se u nás dostat k politické moci. Naše domácí "velká politika" není autonomní už po staletí a v dohledné době se autonomní nestane, spíš naopak. Zadruhé je politika jako taková jen zčásti a jen v lepším případě uskutečňováním idejí (člověk by spíš řekl, že je tím málokdy, ba výjimečně). Vždy je ale uskutečňováním možného, hledáním kompromisů mezi různými zájmy a smiřováním rozporů; v horším případě (dnes velmi častém) je prosazováním velmi dílčích zájmů, často nevybíravými prostředky v rozporu se zákony, které tatáž politika oficiálně hlásá, a to na úkor většiny společnosti. To je ostatně pramen naší společné frustrace.

Mohou se proti tomu lidé bránit, když je ovlivňování "velké politiky" zablokováno jinými zájmy? Jan Paul shrnuje tyto zájmy slovem "prachy" a nemá v dnešní naší situaci nepravdu, ale uvažujme obecněji. Lidé se nesporně mohou bránit, a dělají to napořád.

U nás za starého režimu to disidenti dělali např. vytvářením paralelní kultury. Bylo to budování vlastního kulturního prostoru bez ohledu na oficiální tlaky, zčásti sebeobrana, zčásti přímá výzva oficiální kultuře a ideologii. Přes všechny rozdíly v celosvětové situaci a místních podmínkách se dnes u nás děje něco podobného.

Britské listy jsou důležitou součástí odporu proti dnešnímu glajchšaltování a na tomto odporu se podílí i Jan Paul, když do nich píše. Tlak takového odporu bývá nepřímý a pozvolný, neprosazuje se v každých parlamentních nebo jiných volbách, ale v klíčových situacích může mít velký vliv.

Takový odpor je prostředkem lidí nevlastnících moc, kterým se lze snažit o udržení "velké politiky" v určitých mezích. A co je možná ještě důležitější: je způsobem, jak si vytvářet vlastní prostor, v němž lze žít a nejen přežívat. Veřejný prostor není jen to, co vytváří televize a jiná mainstreamová média, přes jejich sílu. Je zde internet a další možnosti.

Mimochodem, česká společnost se uměla a dodnes umí opírat o takovou drobnou práci. Z historie připomeňme jen Václava Matěje Krameria roznášejícího české knížky v šose svého kabátu. To není nacionalismus, ale společenská predispozice.

Musí být splněny určité předpoklady, aby se takový odpor vytvořil a udržel jako síla vyvažující škodlivé působení špatné "velké politiky"? Podle mého soudu lze formulovat tři takové evidentní předpoklady. Lze je mimo jiné vyvodit ze zkušeností našich disidentů za starého režimu, ale do této analýzy se zde nebudu pouštět.

Zaprvé je nutná určitá tolerance "velké politiky", zejména státu, vůči tomuto odporu. Dnes je zárukou této tolerance dodržování základních občanských práv, respektování svobody mínění, jeho veřejného vyjadřování, práva shromažďovacího atd. Na těchto právech je třeba trvat a bránit se pokusům a jejich omezování, ke kterým dnes dochází zejména pod záminkou "boje proti terorismu".

Zadruhé musí mít odpor tušení ideje nebo idejí (Jan Paul používá k označení téhož také slovo vize), musí mít hledat takové ideje, vést o nich spor, musí je potřebovat ke svému životu. Když ovšem Jan Paul v titulu svého textu říká, že "volná soutěž idejí v boji o moc končí, rozhodovat budou napříště peníze", obávám se, že nechápe správně, jak soutěž idejí probíhá a jaký je jejich vztah k moci.

Nebudu zde obtěžovat pokusem o interpretaci Hegela, který k tomu řekl a napsal mnoho důležitého. Z jeho analýzy ale podle mne vyplývají pro dnešní situaci tři závěry: (1) Peníze nevyhrály proti idejím jen tak samy od sebe, ale pomocí jiné ideje, která porazila (doufám že jen dočasně) soupeřící ideje, totiž pomocí ideje neoliberalismu. Tuto ideu neoliberalismu rozpracovával s velkým úsilím a za značné podpory oněch "peněz" od čtyřicátých let dvacátého století např. August von Hayek. (2) Ideje, jejichž porážky Jan Paul želí (zhruba řečeno ideje disentu) prohrály proto, že byly neduživé a slabší než ideje neoliberalismu v tom, čím se od neoliberalismu odlišovaly, a že se naopak rády ztotožnily s neoliberalismem v tom, čím k němu měly blízko. Výsledkem bylo, že se z praktické politiky lidí, kteří z disentu vyšli, postupně zcela vytratil původní humanistický obsah idejí disentu.

Řečeno podle Hegela, "ideje disentu" byly příliš slabé na to, aby se mohly stát skutečnými idejemi, které hory přenášejí. (Pomíjím diskusi o tom, za jakých podmínek se ideje stávají "materiální silou", abych čtenáře kromě Hegela neobtěžoval navíc ještě Marxem, i když se podle mě této otázce nelze vyhnout). V každém případě je třeba konstatovat, že otázka humanistické ideje (ideje tak silné, aby se stala idejí pravém slova smyslu) je otevřená. Pro nás v Česku je tato otázka výzvou už proto, že takovou ideu ve své době úspěšně formuloval - pro nás a patrně nejen pro nás - Tomáš G. Masaryk.

(3) Zatřetí je třeba si ujasnit, na koho se mají obracet iniciátoři odporu se svými idejemi, kde mají hledat spojence a jaký má být vztah "kreativních intelektuálů" (výraz Jana Paula) k těmto spojencům. V tom spočívá podle mne největší snad slabina textu J. Paula, který staví na protikladu mezi intelektuály a plebejci (např. "Havel intelektuály zklamal, plebejce nenadchl"). Takové rozčlenění neobstojí z historického ani současného hlediska.

Když v lidských dějinách poprvé vystoupili plebejové (v antickém Římě před 2 500 lety), stáli v boji o svá občanská práva proti privilegovaným občanům, patricijům. Tehdejší intelektuály (jmenujme historiky Publia Cornelia Tacita a Tita Livia) ani nenapadlo, že by mohli být hlavními protivníky plebejců. Popisovali prostě situaci a většinou jako patricijové stranili svým lidem, přičemž ale někdy litovali ztráty republikánských svobod (Tacitus).

Pokud jde o české dějiny, snad stačí připomenout, že naše moderní společnost má plebejské kořeny. České národní obrození, ve kterém dnešní česká společnost vznikla, bylo také vytvářením paralelního kulturního, pak ekonomického a posléze politického prostoru v odporu proti monarchii ovládané rakouskou šlechtou a katolickou církví. Působilo postupně stále více jako výzva tomuto establishmentu, která vyvrcholila v době první světové války politikou Masaryka. Jsme dědicové tohoto procesu a naše kultura je ním hluboce poznamenána, ať se nám to líbí či ne.

Proto dnes může v Česku může bez hrubého vnějšího nátlaku uspět pouze taková politika, která se obrací k "obyčejným lidem". Jsem přesvědčen, že i dnes je to zdroj síly a ne nějaké prokletí. Pokud chtějí frustrovaní intelektuálové hledat díru v plotě, který je obklopuje, jediná možnost je obracet se také k obyčejným lidem, k plebejcům. Jde ale o to, jak to kdo dělá.

Mám pocit, že si určitý rozdíl uvědomuje i pan Čulík, když v pasáži citované Janem Paulem píše, že veřejný prostor "ovládlo demonstrativně deklarované plebejství". Plebejství má víc rozměrů. Obyčejní lidé se dívají hodně na televizi, modlí se po neděli v hypermarketech, berou si u bank půjčky a někdy berou útokem falešné výprodeje. Na tuto stránku jejich bytí hrají politikové, když předvádějí své panem Čulíkem zmiňované demonstrativní plebejství.

Obyčejní lidé mají ale také jiné vlastnosti. V konkrétních situacích projevují často pro intelektuála velmi překvapivý smysl pro to, co je dobro a zlo, smysl pro solidaritu, ochotu pomoci bližnímu, zájem o "vyšší" intelektuální věci. Na tuto potřebu kdysi odpověděl a tuto potřebu rozvíjel Kramerius svými knížkami, díky tomu se uplatnil Masaryk se svou politikou. V nějaké podobě platí totéž i dnes, jen tu podobu lépe vyhmátnout.

Kdyby zmíněná potřeba neexistovala, naši politikové by se ji nesnažili s takovou falešnou křečovitostí podchytit. A opět - vůbec to není jen věc českého národa. Také v Orwellově románu "1984" hlavní hrdina, zle tísněný totalitním režimem, říká při pohledu na špinavý dvorek, na němž dělnická rodina věší prádlo a přitom si zpívá: "Jediná záchrana je v těchto lidech." (Cituji zpaměti, ale podle mne věrně).

I když vztah mezi intelektuály a obyčejnými může být obtížný, není důvod, proč by se intelektuálové neměli snažit tyto obtíže překonat. Je to jejich úkol. Hlavní překážkou je falešná masová spotřební kultura, ale hlavním protivníkem jsou ony Janem Paulem zmiňované "prachy".

V této úvaze jsem se zatím záměrně vyhýbal otázce politických stran. Jakou úlohu by mohly sehrát v organizování a vyjadřování odporu? Předběžná odpověď zní, že ve své současné podobě sotva nějakou. Podle všeho nelze počítat se žádnou ze současných větších politických stran, které v Česku existují (a nejen v Česku, stejně tak v Evropě). To ale nic nemění na tom, že si odpor, až nadejde čas, bude muset najít svůj politický výraz. Opět jedna otevřená otázka.

Ještě jeden problém: může odpor v dnešních podmínkách existovat bez "prachů"? Naráží na něj také Jan Paul, když píše "nemám kapitál, nemám kontakty, jsem osamocený kreativní intelektuál." Myslím, že už jsem naznačil odpověď. Kreativní intelektuál vůbec nemusí být osamělý a bez kontaktů. Nabízejí se mu kontakty s lidmi, pro které tvoří. Tvořiví lidé, kteří kladou odpor, jsou vesměs společensky schopní (ve smyslu Platónovy "areté", společenské zdatnosti). Pokud budou existovat občanské svobody, dokáží uplatnit svou nezávislost, i když budou do určité míry existenčně záviset na kapitálu. Občanské svobody jsou rozhodující.