Brutální a "nesmyslný" začátek

Existuje mnoho různých verzí pohádky, přesto několik základních rysů se pokusím shrnout: Otec a matka se dostanou do jakýchsi existenčních problémů, které se rozhodnou vyřešit tím, že otec odvede obě děti - Jeníčka a Mařenku - do hlubokého lesa a tam je nechá napospas svému osudu. Předstírá, že kácí strom, a dětem se ztratí. Ty se ocitnou v bezvýchodné situaci. Marně hledají cestu domů, až Jeníček vyleze na strom a objeví "světýlko". Výsledkem hledání obou dětí je nalezení chaloupky, která je celá z perníku. Vyhladovělé děti si perník uloupnou. Následuje velmi záhadná scéna, kdy se Jeníček snaží zmást čarodějnici bydlící v chaloupce, ale nakonec čarodějnice děti stejně polapí, uvězní a vykrmuje, aby je mohla sežrat. V rozhodující chvíli Jeníček vymyslí fintu, nechá čarodějnici nasednout na lopatu a strčí ji do pece. Po tomto dramatu již děti kupodivu najdou snadno cestu domů a jaksi proměnění rodiče je s radostí uvítají.

V pohádce vidíme mnoho nelogických až komických míst, které nás - jak už víme od Karkulky - upozorňují na koncentraci smyslu celé pohádky. Tak předně to neúnosně brutální řešení sociálních problémů rodiny - rodiče se rozhodnou obětovat své děti, aby sami měli více jídla. Celkem drsné, ale prosím. Proč je však rovnou nezabijí? Všichni cítíme, že celý úvod pohádky je jaksi "nesmyslný". Ano, jistě, celé expozé je pochopitelně dalekosáhlou metaforou, ale nesmyslnost má v tomto případě ještě jeden důvod.

Vina a trest

Prapodivná nepochopitelná a neuchopitelná role rodičů v celém dramatu naznačuje, že celá pohádka je vyprávěna z pozice Jeníčka a Mařenky. Ano, jim se zdá, že je rodiče zradili, vyhnali, opustili a oni sami přitom byli tak nevinní. Vidíme zde čisté freudovské popření a přesun. Důraz na to, že hrdinové jsou děti se snaží popřít, že vůbec dětmi nebyli, že naopak dospěli. Cosi spáchali, za co byli potrestáni. Trest je zcela vytěsněn a proto tolik bije do očí ta nezměrná brutalita rodičovského řešení. V tomto smyslu je edenské vyprávění pravdivější. Ano, i v pohádce O perníkové chaloupce jsou Otec a Matka bytosti transcendentní. Nazvěme je poslušni vnucujícím se konotacím Bůh a Příroda.

Jeníček s Mařenkou spáchali jakýsi hřích. Proč ono popření hříchu? Je to logická lidová reakce na archetyp edenského hříchu. Člověk ve skutečnosti nechápe, čím vlastně zhřešil. Svou vyspělostí? Revoltou? Tělesností? Přes mnoho hlubokých výkladů v tomto není jasno. Přesto však existuje pocit viny.

Ano, od chvíle, kdy člověk začal tvořit, cítí pocit viny - proč musel být Prométheus potrestán za to, že přinesl lidem oheň? Přinesl jim nástroj k tvorbě, k vytrhnutí se z přírodního řádu a vytvoření řádu svého. I ti dva lidoví hrdinové mají pocit viny, jenže si ho nechtějí připustit, neboť nechápou, za co by vinu měli cítit. Možná, zde zapůsobila nepřímá intervence ideologie křesťanství, která do duše lidu vkládala konejšivou šlehačku: Bůh tě má rád, Bůh tě miluje, všechno ti odpustí...Jenže to je velmi nízké vyprávění o Bohu. Popírá vlastně největší tajemství křesťanství: proč musel být boží synek obětován pro vykoupení viny celého lidstva?

Co to bylo za vinu? A když už tedy synek vykoupil, proč dějiny neskončily? Proč je všechno jako předtím? Jsme snad stále něčím vinni? Ale čím sakra?! Ano, tento hněvivý, až agresivní lidový vztah k mystériu viny je základem vytěsnění, které rozmazává úvodní kontury pohádky O perníkové chaloupce. Samozřejmě, že pohádka má - jako každé opravdu veliké vyprávění - i svou mikroúroveň. I to už nám prozradila Červená Karkulka. Drama viny Jeníčka a Mařenky je jistěže i ryze masturbačním - kastračním - dramatem. Ano, infantilní vina je vždycky vinou sexuální. Makro a mikrodrama jsou v každé pohádce propletena a činí z každé její interpretace divoký tanec.

Existuje vůbec Mařenka?

Jakýmsi důkazem podivného vytěsnění v pohádce je zvláštní aspekt: některé verze pohádky hovoří o tom, že Jeníček sypal po cestě drobečky, aby našli cestu zpátky. Proč to dělal? Copak nevěřil otci, že zná neomylně cestu? Nebo už tušil, že přijde zrada? Nejenže tušil, věděl velmi dobře, že se odehrává trest, ale protože odmítal přijmout legitimitu trestu (mám právo tvořit, respektive masturbovat!), vytěsnil faktor trestu z vyprávění. Je snad náhoda, že drobečky, jakási pojistka Jeníčkovy politiky vůči Bohu a Otci, jsou sezobány ptáky? Není to snad symbolizace prozrazující, že právě pták nějak vyvolal trest? Možná, že se trest dokonce vtělil do postavy Mařenky. Možná, že na počátku byl jen Jeníček zabývající se svým genitálem / mocí. Aby toto bylo zastřeno, stvořil vypravěč Mařenku, aby naznačil: kvůli pohlavní polaritě, kvůli sexuálnímu napětí (resp. kvůli energii, kterou člověk disponuje) se tohle všechno stalo. To, že hlavním hrdinou pohádky je Jeníček je ostatně jasné: Mařenka je naprosto pasivní. To Jeníček sypal drobečky, to Jeníček vylezl na strom a spatřil světélko, to Jeníček loupal perníček a komunikoval s čarodějnicí, to Jeníček vymyslel trik s lopatou. K čemu tam ta Mařenka vlastně je?! K něčemu jistě. Zastupuje Evu, hřích, trest, zamlčenou tělesnost.

Světélko naděje

Ano, Bůh a Příroda se rozhodli člověka potrestat. Vyhnali ho z domu. Cosi se stalo, co člověka zbavilo jeho rajského stavu a uvrhlo ho do dějinnosti, časovosti, tělesnosti. To známe již od Adama a Evy. Jeníček s Mařenkou však vyprávění trochu rozvíjejí. To, do čeho jsou uvrhnuti Otcem, je hluboký a temný les. Les je pradávným symbolem chaosu. Člověk v chaosu hledá ztracený domov, ztracený řád, anebo alespoň světélko naděje. Jeníček ho zahlédne. Udělá to tím, že vyleze na strom. To zřejmě není bez významu, ten strom bude nejspíše cosi jako Jákobův žebřík či sefirotický strom kabaly - jakýsi systém duchovního růstu, po němž se stoupá k nebesům. Ale to pro nás není tak podstatné. Možná je to i příliš přitažené za vlasy, vždyť Jeníčkovo řešení rozhlédnout se z výšky (z jistého nadhledu?) je v chaosu lesa celkem logické. Opravdové tajemství začíná, když naše sourozenecká dvojice dorazí ke světélku. Objeví se chaloupka celá z perníku. Rozluštit tajemství perníku je samozřejmě naším zásadním úkolem. Nese perník nějaký význam? Možná je jen prostředníkem, jak dostat čarodějnici a sourozence do kontaktu. Ale vypravěči pohádek nepsali absurdní jednoaktovku. Je pravděpodobnější, že perník význam nese. Jaký?

Eschatologie dějin a svatý Jeníček

Tak si to zrekapitulujme: člověk hledá v chaosu a nehostinnosti světa nějakou naději. Chce se nějak zahřát, nějak zasytit své potřeby. Proč vlastně Jeníček nerozdělá oheň? Nemůže, to by připomnělo prométheovskou vinu. Proč něco neuloví? Nemůže, vždyť je ještě dítě (alespoň se nás o tom snaží přesvědčit). Bylo by mnoho způsobů, jak by se sourozenecká dvojice mohla zmocnit světa a porazit chaos, ale specifické pokřivení, které nám kvůli svému obhájení Jeníček do příběhu vnutil (nevinná infantilita, zapření příčiny trestu), nutí toto zmocnění se světa nějak transformovat.

Onou transformací je dům - to je logický symbol řádu, kultury, civilizace. Ale Jeníček tvrdí, že to není dům vypálený z cihel, dům vybudovaný na úkor lesa ze dřeva. Tvrdí, že je to dům, který není výsledkem exploatace přírodních zdrojů. Jeníček tvrdí, že řešením, nadějí v bezútěšné lidské situaci je sice dům, ale z perníku! Z čehosi sladkého, měkkého, zázračného. Jeníček si zkonstruoval na základě svého traumatického vztahu s Bohem eschatologii svého příběhu - dějinnosti. Báječné řešení: zázračná chaloupka - Boží království! Jistě utopie, ale nikoli ledajaká. Utopie zkonstruovaná z vykoupené, vypečené a přesladké hmoty.

Ano, i království boží z Apokalypsy sv. Jana (!) má být městem, civilizací, typem kultury, ale toto město bude prý zcela očištěno od brutality a hříchu exploatace. Nebude to Nebe, ale lidská kultura vykoupená ze hříchu, který ji ustavil. Touto svou vidinou se nám Jeníček (i ten svatý) mimochodem definitivně přiznává ke svému hříchu.

Gaia: Kdo mi to tu loupe perníček?

Jeníček, zřejmě odehrávající mocné psychodrama a opakující svůj původní hřích chtivosti, se také okamžitě vydá loupat perníček na střechu. On exploatuje i svou eschatologii! Naděje, záchrana, ideály? Na to je čas, nejdříve je třeba se pořádně nažrat. (Láska? Jistě, ale nejdříve je třeba jí napumpovat do světa ohněm a mečem. Volnost, rovnost, bratrství? Jistě, ale nejdříve je třeba procvičit gilotinu. Komunismus? Jistě, ale nejdříve je třeba doprodat embéčka. Lidská práva? Jistě, ale nejdříve je třeba ovládnout zdroje ropy...) Jeníček prostě zase blbne. Doslova provokuje, vynucuje si, aby se něco stalo. A stane. Ta krásná eschatologická chaloupka má totiž zvláštního obyvatele...Popravdě, Jeníček si možná myslí, že by v chaloupce měl žít nejspíše nějaký táta s mámou. Možná náhradní rodiče, lepší než ti podivní z počátku (světa). Nejspíše nějaký nekonečně milostivý Bůh-Otec. Když však Jeníček zneužívá ideál, ozve se kupodivu ženský hlas. Ozývá se druhá, zamlčovaná postava úvodního dramatu: Příroda, Matka, Planeta, Ekologie. Jeníček má ale jistou potřebu si s předpokládanou maminkou pohrávat (na konci si prozradíme i freudovskou odpověď na to, proč vlastně). Chytrolín volá do komína (symbol falické industriální kultury): to je jen větříček. Jenže kdosi vystoupí ze dveří chaloupky. A my jsme v naprosto klíčové situaci celé pohádky: na prahu se objevuje ČARODĚJNICE.

Postmoderní myšlenky ve výkrmně

Žádná náhradní maminka to od prvního pohledu není. Je to zlá babizna, to je okamžitě jasné. A uvězní Jeníčka s Mařenkou v chaloupce. Možná se v tomto vězení Jeníčkovi začali honit hlavou různé myšlenky. Například ta, že celá chaloupka je od počátku pastí. Že celá naděje v dějinný happy-end byla nebezpečným omylem. Že od počátku si perníkovou představu konstruoval pro to, aby si konečně řekl o potrestání! (svatý Jeníček to přeci dobře věděl: před příchodem božího království musí proběhnout pořádná apokalypsa - kataklyzma a odhalení pravdy zároveň) Možná si Jeníček v tom vězení prožil svou postmodernu. Možná vzpomenul Junga, který vnímal přeceňování archetypu hrdiny zvláště v americké kultuře jako nevědomou prosbu o ztrestání Nebesy. Všelijaká vytěsnění a chyby zkrátka Jeníčka s Mařenkou přivedly do pořádné bryndy. V tomto momentě Jeníčkovi s Mařenkou dobře rozumíme, v tomto momentě se stále nacházíme i my jako civilizace.

Už víme, že celá vidina happy-endu byl podvod či spíše náš nešikovný omyl. Už víme, že něco je špatně. Ale zatím jsme stále ještě vykrmováni. Zatím ještě rostou křivky Růstu, jak ten vykrmovací plán babizny nazývá Václav Bělohradský. Jak z něho ven? Pohádka leccos napoví. Ale předtím je třeba se zamyslet, kdo je to vlastně čarodějnice.

Žraní a oheň: cesta i trest

Baba jaga jistě souvisí s ženstvím. Nejspíše je to jakási apokalyptická, temná tvář Přírody, Země. Ale není od věci si všimnout, že je to bytost, jejímž domovem je naše představa o dějinném ideálu. Je to jistá velepodstatná podoba Stínu, Ďábla. Co o ní víme? Chce člověka pohltit, sežrat. Ale to by mohla čarodějnice udělat ve velké zkratce jako vlk s Karkulkou - ham a je hotovo. Vypravěč nám však prozrazuje, že to čarodějnice chce udělat za dvou zvláštních podmínek: vykrmení a upečení. Vykrmení dobře rozumíme. To je konzum, nesmyslná spotřeba, přežrání se, jehož vyvrcholením je totální apatie. Jeníčka hnal do chaloupky hlad, žádostivost a teď mu Stín ukazuje, kam vede. Tím se otevírá tajemství upečení.

Proč musí být Jeníček s Mařenkou sežehnuti ohněm? Jistě, je to ten původní oheň prométheovský. Jeníčka hnal do chaloupky on, proto mu chce čarodějnice ukázat, jaké to je být spalován ohněm, jak chutná žár tavby "těla" v "ducha", přírody v kulturu, jaké je to být pěkně globálně oteplen. Ano, čarodějnice je Země, temná tvář Přírody, ale to nás nesmí zmást při závěrečném řešení. Jeníček se nevysmekne tím, že zničí pro jistotu celou přírodu. Ale co tedy znamená Jeníčkovo řešení? Klíč je v čarodějnici, v tom, že v čarodějnici nalézáme mocné freudovské zhuštění.

Trojjedinost babizny

Je totiž zjevné, že čarodějnice není jen Příroda. Příroda je v ní přítomna její ženskostí. Proto v chaloupce nečíhal zlý černokněžník, ale musela to být baba. Čarodějnice je však zároveň Jeníčkův personální stín, který mu připomíná všechny jeho hříchy, tak jako vlk Karkulce. Jenže tahle čarodějnice má ještě jednu identitu. Je to vládkyně perníkového světa. Světa barev a dusící sladkosti. Je to síla v pozadí plánu růstu Růstu. Vládne produkcí. Všimněme si, že nenutí Jeníčka s Mařenkou jíst! Nenacpe jim do jícnu trychtýře.

Oni jedí sami! Musí přeci něco jíst. Každý má hlad. Ale jak to, že tak tloustnou? Kdepak, to lidé sami se vykrmují. Lidé sami potřebují stále více konzumovat. Copak jim to totiž čarodějnice dává? Jen to jediné, co opravdu umí: perník, drogu, nikoli to, co člověk musí jíst, ale po čem touží.

Čarodějnice je bytost, jejíž jméno ještě my sami neznáme. Je to Kapitál? Vojensko-ekonomicko-politický komplex? Globalizace? Tyhle pojmy použili velcí duchové v dějinách, když se pokoušeli čarodějnici z perníkové chaloupky pojmenovat. Ale možná důležitější než její jméno je vědět, jak na ní.

Švejkové, Špidlové a Jeníčkové

Drama vrcholí. Jeníčkovi přes napěchovaný pupek zbyla ještě trocha rozumu. Už nemá sílu s čarodějnicí bojovat. Ale už o ní a jejich úmyslech ví všechno. V této naprosto krizové situaci se rozhodne k velmi riskantní hře. Dělá hloupého. Je to tragická hloupost, v níž nechybí propast. Jeníček je velkou anticipací Švejka. I on předstírá, že se nevzpouzí. Švejk je však uvězněn v realitě probíhající apokalypsy. Jeníček je v abstraktnu pohádky. Má mnohem více šancí než Švejk, než my. Přesto ho pozorujme: "Já nevím, jak se na lopatě sedí, ukaž nám to," říká.

Čarodějnice tolik o Jeníčka stojí, že je ochotná mu opravdu ukázat, jak se na lopatě sedí. My ještě přesně nevíme, jaká je historická podoba lopaty. Snad válka? (Vzpomeňme na Irák, čeští špidlové si již švejkovský úhybný manévr vyzkoušeli: jsme ve válce i nejsme. Tři čeští novinářští Jeníčkové už díky tomu vyvázli...). Tak či tak, pohádka slibuje, že když zvládneme drama u pece, snad bychom se ještě někdy mohli shledat s Nebesy i Přírodou v míru. Zatím neznáme historické kontury eschatologického dramatu (byť jsou možná již na dohled). Nechejme tento konec otevřený. Zamlčme si vyvrcholení. Jako náhradu zaostřeme alespoň na závěr pohled na mikroúroveň pohádky. I ta nás hodně naučí.

Jedno oidipovské drama pro forma

Tak tedy z úcty před velkým učitelem: na mikroúrovni pohádky Jeníček stojí před pokrouceným obrazem ženství, přesněji stojí před stínem své matky. Nu ano, tím zlým, kastrací hrozícím a do lesa zavádějícím se jevil od počátku otec, ale jakto že k tomu matka svolila? Nebo snad dokonce rozhodla? To Jeníček nechtěl vidět a proto potkává tuhle zlobu a zrůdnost v ženské podobě jako svůj osobní stín. Vzpomeňme na Junga, který doplnil velkého učitele, jenž tak přehnaně zdůraznil z ryze osobních důvodů postavu otce: hrdina musí svést v životě tři hlavní zápasy - jsou to tři zápasy se svou matkou. Jeníček se snaží po celou dobu pohádky matku nevědomě hájit, a tím přiznává, že ona je hlavním problémem. Čarodějnice - to je přeci "tchýně".

Tchýně, která ničí Jeníčkovi s Mařenkou (která je teď jeho manželkou) život, ačkoli se tváří, že se o ně stará. Tahle tchýně je však stále vlastní matka. Vlastní prokletí. Proč se Jeníček vlastně nevzbouří proti tyranii té sladké chaloupky?

Protože je nepřiznaně na své matce závislý a přenáší tuto závislost na symbolickou postavu tchýně. Ta vyjevuje původní ambivalenci citů k matce: přes to, že její péče je svírající a dusivá, neumí se od matky Jeníček odpoutat. Nedrží žádnou protestní hladovku. A tak tuční. Řešení? Pec. Pec krematoria. Matčina smrt. To není cynismus, ta smrt je symbolická (anebo taky ne). Stín matky ukáže Jeníčkovi "jak se sedí na lopatě", jaká cesta je nesprávná. Když to Jeníček pochopí, má ještě šanci. Ve chvíli, kdy se od stínu matky osvobodí, nalézá najednou bez jakýchkoli problémů cestu domů. A tam - otec s matkou (nezemřela tedy, jen její stín strávila psychoanalýza). A náhle: vztah s reálným otcem a reálnou matkou je jako zázrakem pročištěn. Rodiče vítají své ztracené děti s radostí. Bloudění tedy evidentně nebylo způsobeno lesem ani zlým a svévolným plánem rodičů, ale jen Jeníčkovou terapeutickou potřebou.

(Z časopisu Dobrá adresa.)