Timing byl perfektní. V našem místním obchodu Oxfam (nevládní mezinárodní organizace, bojující s chudobou - pozn. překl.) stáli lidé frontu až ke dveřím, aby mohli přispět do fondu na škody způsobené tsunami. Hospoda na druhém konci vybrala o sobotní noci tisíc liber. V plechovce u místního novinového stánku musí být téměř sto liber. Paní, co vlastní pekárnu, mi říkala o bezdomovci, který si v bance vyprázdnil kapsy, říkaje přitom:"Chci jen přispět svým dílem.", zatímco celá fronta zadržovala pláč.

Během několika posledních měsíců, kdy jsem sledoval naprostý nedostatek veřejného zájmu o to, co se děje v Demokratické republice Kongo, a také neschopnost západu zmobilizovat efektivní protesty proti pokračujícím zvěrstvům v Iráku, začal jsem pochybovat o naší schopnosti vcítit se do osudu druhých lidí. Rázem jsem přestal pochybovat. Reakce na tsunami ukazuje, že jakkoli se můžeme snažit to v nás potlačit, nemůžeme se zbavit naší schopnosti empatie.

Naskýtá se zde však jedna samozřejmá otázka. Proč musí v tomto bezprecedentně prosperujícím světě pomoc obětem utrpení záviset na okamžitém rozmaru občanů a veřejných výzvách popstar a komiků? Proč, když extrémní chudoba může být učiněna minulostí malou změnou v přerozdělení veřejných financí, musí chudý svět stále čekat na lidi bez domova, kteří si v bohatém světě vyprazdňují kapsy?

Odpovědí, která se nabízí, je, že vlády mají své priority. A jednou, která vytane na mysli, je válka. Jestliže peníze, které byly přislíbeny, stále nedosahují potřebné úrovně, pak je to částečně proto, že fondy, z kterých je čerpáno v dobách krize, byly vyčerpány na mašírování lidí na kusy v Iráku.

Vláda Spojených států doposud přislíbila obětem tsunami 350 milionů dolarů, vláda VB 50 milionů liber. Vláda Spojených států dosud utratila na válku v Iráku 148 miliard dolarů, Velká Británie 6 miliard liber. Válka v Iráku probíhá už 656 dní. To znamená, že částka přislíbená Spojenými státy na obnovu po katastrofě způsobené tsunami je ekvivalentem částky vydané na jeden a půl dne války v Iráku. Peníze, které dala Velká Británie, se rovnají pěti a půl dne naší účasti ve válce.

Vypadá to stále hůře, srovnáme-li výdaje na válku s celkovým rozpočtem na zahraniční pomoc. Velká Británie utratila dvakrát více na způsobování utrpení v Iráku než utratí ročně na pomoc v ostatních zemích. Spojené státy vydají jen něco přes 16 miliard dolarů na zahraniční pomoc: méně než jednu devítinu částky, kterou dosud utratily v Iráku.

Částky na válku a pomoc za srovnání stojí, protože všechny ostatní důvody k invazi do Iráku neobstály. Obě vlády se nechaly slyšet, že válka je vedena pro dobro Iráčanů. Vezměme toto tvrzení na okamžik za bernou minci. Předpokládejme, že invaze do Iráku a jeho okupace neměly nic do činění s mocí, domácí politikou či naftou, ale byly ve skutečnosti součástí monumentálního programu na pomoc. A předpokládejme s lehkomyslnou velkorysostí, že jako důsledek této pomoci více lidí v Iráků získalo než ztratilo.

K ospravedlnění války, i přes tyto velmi nejisté předpoklady, by George Bush a Tony Blair museli dokázat, že peníze, které utratili, byly efektivními prostředky k zmírnění lidského utrpení. Vzhledem k tomu, že by tyto částky postačovaly k dosažení měřitelného zlepšení života 2.8 miliardy lidí žijících v absolutní chudobě, a faktu, že v Iráku žije jen 25 milionů lidí, to jednoduše není možné. I kdybyste ignorovali všechny ostatní otázky -- jako je bezvýznamná otázka masového zabíjení -- hodnota ušlého zisku války v Iráku ji řadí mezi humanitární katastrofy. Ve skutečnosti taková kalkulace ukazuje, alespoň v oblasti nákladů, že humanitární válka je protimluv.

Naši vůdci se však jeví ztrácet schopnost rozlišovat mezi pomocí lidem a jejich zabíjením. Tón Novoročního projevu Tonyho Blaira byl téměř shodný s jeho srdceryvným dožadováním se našeho pochopení pro to, že Iráčané musejí být bombardováni pro své vlastní dobro. Američtí vojáci, kteří byli nyní odesláni na Srí Lanku pomáhat při záchranných pracích, ještě před několika týdny vraždili civilisty (proto, pamatujte, je ta válka ilegální), bourali domy, vystěhovávali veškeré obyvatelstvo z Iráckého města Falúdža.

I v rámci oficiálních rozpočtů pomoci zůstávají ty dva zmíněné cíle nejasné: 8,9 miliardy dolarů z částky na pomoc, kterou Spojené státy utratí, je použito na vojenskou podporu, protidrogové a protiteroristické operace a Fond na pomoc a obnovu Iráku (jinak známý jako Dobročinný fond Halliburton). Pro Bushe a Blaira jsou operace na pomoc obětem tsunami a válka v Iráku epizodami ve stejné historce o spáse. Civilizovaný svět osvobozuje cizince z jejich temnoty.

Zatímco peníze, které od nás dostali na pomoc trpícím, utrácejí na vraždění chudých, musí svět při katastrofě spoléhat na bezdomovce, vyprazdňujícího si své kapsy. Kdyby naši vůdcové byli tak štědří při pomáhaní lidem, jako jsou při jejich zabíjení, nikdo by nikdy neměl hlad.

Kompletní text v angličtině Z MAG