Myslím, že v tomto případě nemůžeme nikdy dojít nějakého světového konsensu. Při takovém množství a vzájemné animozitě jednotlivých náboženství a jejich božstev to nebude žádná přátelská beseda.

Už jen stanovení kritérií, na jejichž základě by byl posuzován vliv určitého náboženství na celou událost, může mít charakter právnické detektivky. Bude odpovědnost posuzována podle místa činu? Nebo snad bude odpovědnost dělena podle státních nebo snad až regionálních dominancí?

Také by mohl být viněn ten Bůh, který má podle podílu na trhu největší balík světových akcií. V tom případě by byl hnán k odpovědnosti bůh křesťanský trojjediný.

A nejčastěji asi zaznívá otázka po vině právě od křesťanů. Není se co divit, křesťanství je náboženství soucitné, náboženství dobra. Bůh křesťanský navíc již byl paradoxně jednou za tento trestný čin obžalován, když Abrahámovi odňal syna, ale poškozený nakonec žalobu stáhl a došlo k nespecifikovanému mimosoudnímu vyrovnání. Proto stín pochybnosti zůstal a vynořuje se vždy, když dojde k podobným tragédiím, někdy v rovině osobní, někdy společenské.

Prozatím vyvázl ze všech sporů bez újmy, i když, přiznejme si, že s narůstajícím počtem tohoto druhu kriminality se jeho důvěryhodnost ztenčuje. U několika případů (holocaust, gulag, kulturní revoluce atd.) byl naštěstí pro Boha během procesu obviněn skutečný pachatel, neboť v případě dojednání to mohlo skončit vysokým trestem. Soud pokaždé uznal, že viníkem těchto hrůz může být jedině člověk, zároveň ho však pro nepříčetnost osvobodil. Nakonec se na to nějak zapomnělo a jednotlivé případy byly označeny a. a. Ale tam se toho stejně moc dělat nedalo.

Jenže Hitler a tsunami se nedají považovat za stejný druh katastrofy. Z hlediska odpovědnosti není u samotné příčiny neštěstí možné mluvit o nepříčetném lidském faktoru, tudíž se okruh podezřelých nebezpečně zužuje, až konkretizuje. Že by to byl Bůh?

Řekl bych, že je to velmi pravděpodobné. Vinu člověka se podařilo vyvrátit, s ním bude vedeno samostatné řízení kvůli nedbalostnímu trestnímu činu s následkem smrti. Ovšem příčiny si budou muset křesťané vzít za své. Věří-li, že Zemi stvořil a (globálně) nadále spravuje Bůh, pak posun zemských desek se musel dít leda za jeho souhlasu.

Poslední vhodná otázka by se měla ptát po zámince. Ale jaký mohl mít motiv, to je velmi nejasné. Nejsrozumitelnějším důvodem je zřejmě trestání nevěřících.

Je však těžké určit, zdali nakonec, po zralé úvaze, nebude toto (sebe)obvinění opět z řad křesťanů napadeno jako bezdůvodné. Selským rozumem vzato, křesťanský Bůh mohl být tou dobou v Jihovýchodní Asii leda na dovolené.

Navíc se nabízí řada jiných možností, které by měly jistě méně závažné dopady. Některá řešení se dají i nastínit. Tak třeba hinduisté a buddhisté, vzhledem k čilé a cyklické komunikaci se smrtí, mívají k této zatím neoddělitelné součásti života daleko vřelejší vztah a jistě by při své apatii nepociťovali existenciální problémy, které -- už zase - křesťanství hrozí.

Na druhou stranu, s ohledem na oběti bychom měli činit odpovědným jednoznačně islám. Náhradou škody by pak mohl být pořádný islámský ráj a ne ten misantropický křesťanský. Křesťanství by se tedy mělo vzpamatovat a své přiznání odvolat s odůvodněním, že bylo vysloveno pod nátlakem. Nikdo na tom nebude tratný a křesťanství zůstane celé - i když zase o trochu menší.