Česká veřejnost je díky svému převládajícímu ateismu velmi tolerantní. Podle průzkumu uskutečněného českými sociology (blíže viz ZDE) souhlasí s přijetím tohoto zákona 75% dotázaných tvořících reprezentativní vzorek české populace. Jiný průzkum, uskutečněný Evropskou sekcí Gallupova ústavu ZDE), udává 50% souhlas při 48% nesouhlasu. Je zde sice jistý rozpor ve výsledcích obou výzkumů, ale oba shodně uvádějí, že větší část Čechů a Češek je pro.

Proč tedy ještě nemáme zákon o registrovaném partnerství?

Jedno z vysvětlení se objevilo minulý týden v tisku. Údajně bylo projednávání tohoto zákona odloženo, aby se v předvánočním čase nedotklo citů poslanců z KDU-ČSL. Pak však přijde čas předvelikonoční, jak vtipně poznamenal jeden můj student.

Výše citovaný český výzkum rovněž uvádí, že většina občanů (73%) je přesvědčena, že citová orientace je vrozená. Na rozdíl od toho, co píše Fabiano Golgo, není je tedy třeba dlouhodobě přesvědčovat.

Pak se ovšem nabízí jiné vysvětlení absence tohoto zákona. Český politický systém nereprezentuje zájmy a přání občanů, ale zájmy vedení politických stran. Skutečně jen vedení. Rozpor mezi vystupováním vedení ČSSD v případě války proti Iráku a usnesením sjezdu ČSSD je známý. Obdobně však i ve stranách s tvrdým voličským jádrem, konkrétně se jedná o ODS, byl již zaznamenán souhlas pouhých 5% voličů se stanovisky vedení strany (Současná česká společnost, s.32, Sociologický ústav AV ČR, 2002). Dalším faktorem je, že český politický systém dává nejvýhodnější vyjednávací pozici do rukou strany s největším koaličním potenciálem, a tou je právě KDU-ČSL, která může uzavřít koalici jak s ČSSD, tak s ODS, historicky vzato i s KSČ-M. Přesto, že ze všech vyjmenovaných stran jsou lidovci nejslabší, mohou díky tomuto svému postavení vnucovat svá stanoviska i svým dočasným koaličním partnerům. Hrozba jejich odchodu z nynější koalice je vůči programově vyprázdněné a rozkládající se ČSSD velmi účinná.

Takže nikoliv vůči občanům, ale vůči politickému systému tzv. zastupitelské demokracie měl být zaměřen Golgův článek. Píší tzv. zastupitelské, neboť občané zastupování ve skutečnosti nejsou, jak ukazuje i tento příklad. A lze rovněž pochybovat, že se ještě jedná o demokracii a nikoliv již o její degeneraci v partokracii. V tomto systému je pak možné, aby malá menšina občanů vnucovala ostatním zákony vycházející z jejího náboženského přesvědčení, či bránila přijetí jiných zákonů tomuto přesvědčení odporujících, a tím se chovala výrazně nedemokraticky. Tato nedemokratičnost se dá snáze pochopit, když se zeptáme, proč by měl být ateista podroben vládě zákonů vycházejících z náboženského přesvědčení? Neznamená to pak, že se stává druhořadým občanem a že jsou jeho lidská a občanská práva porušena?

Řešením tohoto případu by bylo v České republice referendum vypsané z rozhodnutí občanů o této otázce. To by bylo skutečně demokratické rozhodnutí a na základě zde uvedených sociologických výzkumů se zdá, že i humánní. Čímž mám na mysli uzákonění registrovaného partnerství.

Jinou otázkou ovšem je, proč občané sami nevyvíjejí nátlak na vedení svých stran a na politiky obecně, aby i proti vůli a politickým čachrům stranických funkcionářů prosadili své oprávněné zájmy. Já však věřím ve změnu a tuto svou víru spojuji s dospívajícími generacemi, které si v sobě neponesou historická traumata svých rodičů a které již nebudou trpět oněmi komplexy méněcennosti a beznaděje, kterými trpí starší generace.

Autor je heterosexuál, který uznává právo každého, aby žil podle své přirozenosti a svého přesvědčení, pokud tím neubližuje druhým lidem. Toto přesvědčení z něj činí dlouholetého příznivce a propagátora přímé demokracie.