Ve starém Římě patřil cenzor k vysoce postaveným úředníkům. Rekrutoval se většinou z bývalých konzulů, při slavnostním shromáždění odhadoval jmění občanů a rozděloval je podle toho do majetkových tříd. Mimoto dohlížel na dodržování obecných mravů a uděloval důtky; ve zvláštních případech mohl občana dokonce zbavit jeho stavovského postavení. V cenzorově kompetenci bylo rovněž vybírání daní a zadávání veřejných prací, například staveb silnic a vodovodů.

Toto propojení morálního a finančního dozoru je pro cenzory příznačné dodnes; vyčteme je i ze současné definice, která popisuje cenzuru jako "úřední kontrolu, resp. omezení či potlačení informací, určených ke zveřejnění, se zřetelem na zájmy státní, politické a mravnostní".

Kdyby stát dovolil, aby děti dostaly do rukou kdejakou pochybnou brožurku o nedůvěryhodnosti rodičů nebo o zbytečnosti vzdělání, děti by zvlčily a nechtěly by pracovat; další peníze by musel stát později vynaložit na vyléčení jejich návyků a neduhů. Kdyby stát toleroval rasistická či fašistická hesla, podkopával by si vlastní základy a připouštěl by vznik anarchie, proti níž by pak musel vyslat zesílené a nákladné policejní oddíly.

Kdyby neomezoval činnost prostitutek, bohatli by na jeho úkor pasáci, nehledě na zvrtačení mužské populace. Toto vedlejší, fiskální poslání cenzorů vysvitne například při srovnání s proklínanou činností revizorů, které potkáváme v tramvajích a ve vlacích, nebo dopravních policistů. Všichni doplňují státní pokladnu.

Státní cenzura je ovšem jen extenzí příkazů, zákazů a trestů, s jejichž pomocí usměrňují rodiče své ratolesti. Záleží přitom na míře jejich shovívavosti či odpovědnosti. Nebezpečné knihy lze zamknout do skříně, nebo naopak nechat ležet na nočním stolku; druhý případ svědčí o tom, že rodiče věří v mravní vyspělost syna či dcery, případně že je jim mravní vyspělost zcela lhostejná.

Styk s nevhodnými kamarády lze zakázat, nebo lze potomka vyzvat, aby své přátele pozval domů, takže si zkušený rodič může míru jejich nevhodnosti ověřit na místě. Smyslem obou přístupů, benevolentního i represivního, je totéž -- ochrana dětí před zhoubnými vlivy z okolí. Přesto jsou oba stejně riskantní. Kniha, zamčená ve skříni, nabude pro zvídavého synka většího významu právě proto, že je zamčená. Souhlas s domácí návštěvou si předčasně vyzrálá dcerka vyloží jako pobídku k předčasnému zahájení sexuálního života.

Slovo cenzura v nás tedy vzbuzuje smíšené pocity. "Není-li Bůh, je vše dovoleno," prohlásil velký prozaik F.M. Dostojevskij a tento výrok často citují filozofové i sociologové, aby zdůraznili význam nadřazené autority. Kdo je však představitelem autority v zemi, která je proslulá svým ateismem a svou apriorní nedůvěrou ke všemu, co přichází "shora", z úředních míst, z tribun a z piedestalů?

O tom, jak jsme v těchto úvahách nejednotní, svědčí například diskuse o násilí, zobrazovaném v televizi a uplatňovaném v rodině, o šikaně ve škole a v zaměstnání, nebo o pravomoci učitelů. Svářejí se v nás vlastně dva protichůdné postoje: Na jedné straně soudíme, že by se zlo mělo důsledně mýtit a trestat, a na druhé straně nás popuzuje , když nás někdo shora omezuje v našem jednání, neboť nám to připadá jako útok na naši individualitu.

Celkem vzato, morální ohledy, jaké nám kdysi vnukalo křesťanství, ztrácejí na své závaznosti a díky postmodernímu stylu života se prosazuje duch někdejšího libertinství, který zasahuje především oblast umění. Je jisté, že by například současný kult sexu, zmrazených citů a ošklivosti v 19. století jen tak neobstál, a je pravděpodobné, že současná liberalizace společenských zvyklostí odbourala do značné míry tehdejší pokryteckou morálku.

Snášíme nelibě, pokouší-li se někdo zakazovat umělecký výtvor jen proto, že si autor všímá odvrácených stránek života a že je líčí s jistou dávkou sarkasmu či cynismu; prohlašujeme, že výsostný umělec může ve svém díle vykreslit cokoli -- třeba i diskriminaci, xenofobii nebo dětskou prostituci, které jsou jinak na pomezí zákona.

Někteří umělci dokonce s touto křehkou rovnováhou záměrně koketovali, jak dokládá například Nabokovova Lolita nebo Picassovy kresby satyrů; dovolovalo jim to renomé, které předtím získali.

Mezitím ovšem doba pokročila, a protože postmodernismus rozviklal hodnotový žebříček, za umělce se může pokládat kdekdo. Ve starém Římě řešil toto zmatení hodnot arbiter vkusu, konkrétně Neronův rádce Petronius; nestálo by za to tuto funkci obnovit, aby politikové, estetikové a právníci netápali nadále ve tmě relativizujících posudků?

Pro většinu Čechů je nicméně pojem cenzura těsně svázán s minulým režimem, resp. s politikou. Starší občané, kteří se živili tištěným slovem, mají dosud v živé paměti její totalitní řádění. Neuškodí, když tuto obecnou zkušenost připomeneme, i když tím riskujeme nevoli mladých čtenářů, které pohled zpátky příliš neláká.

Němečtí správci v době okupace byli přmočaří. Každému, kdo by rozšiřoval protistátní letáky nebo kdo by čerpal informace z cizího rozhlasu, vyměřili trest smrti. Komunističtí předáci zavedli rafinovanější kontrolu -- tzv. Hlavní správu tiskového dozoru. Byla to instituce vpravdě kafkovská. Její zástupci úřadovali zpravidla v pronajatých půdních kancelářích, v nepřetržitých směnách, a každý redaktor jim musel předložit signální výtisk programů, novin či knih, které měly vyjít; cenzor pak na počkání nebo do příštího dne prozkoumal ideovou vhodnost či závadnost dané tiskoviny.

V textu se nesměly objevit nejednoznačné údaje. K označení "Berlín" bylo nutno připojit, zda jde o východní nebo západní sektor, slovo "ekonomika" bylo nutno vymezit adjektivem socialistická či kapitalistická; svět byl přísně rozdělen na část pokrokovou a na část úpadkovou. Článek bylo nutno očistit od podezřelých cizích slov -- obzvlášť těch, jimž rychlokvašný dohližitel nerozuměl.

Z prózy, z poezie i z dramatu bylo nutno vypustit trudnomyslné pasáže, aby nerozvrátily povinný optimismus čtenářů, a pokud tak vyznělo celé dílo, cenzor je prostě nedoporučil k vydání (zpravidla neužíval výraz "zakázal"). Takový zákaz postihl například i naše Sebrance; když si je tehdejší ideolog nakladatelství přečetl, prohlásil, že o vydání takové prózy se může pokoušet jen šílenec.

Jiní autoři, například Jan Beneš nebo Jiří Gruša, dopadli ještě hůř: Literární dílo je přivedlo rovnou do vězení. Závadné byly i zmínky, zavánějící kosmopolitismem, tj. obdivem k životu za československými humny. V knihách se nesměli vyskytovat homosexuálové, devianti a kriminální živly; taková zvůle byla přípustná nanejvýš v detektivkách a v překladech zahraničních autorů.

O selekci informací se ostatně staraly i rozhlasové rušičky a úřední obstrukce, spojené se získáním devizového příslibu. A pokud se dala cenzura obelstít, vyžadovala si buď tzv. pokrývače, tj. vypůjčená jména, nebo veřejný projev loajality, k jakému se uchýlili například Vladimír Páral, Jiří Šotola nebo Bohumil Hrabal.

To vše by se dalo traktovat jako zábavná vyprávěnka, kdyby ovšem cenzura nezanechala na našem těle jizvy, o něž se občas otíráme spodním prádlem. Běžnou reakcí na tehdejší cenzurní zásahy byla totiž dobrovolná autocenzura. Ten, kdo chtěl publikovat nebo přednášet, zřekl se pro jistotu všech námětů, úvah a poznámek, které by mohly vzbudit nelibost stranických funkcionářů, domovních důvěrníků a půdních dozorců.

Novinář skutečnost předžvýkal a beletrista ji, řečeno s Antonínem Brouskem, amputoval, takže ulehčili cenzorům práci. Dělali to tak důsledně, že si na to zvykli -- podobně, jako si zvykáme za války na nedostatek jižních plodů, nebo po tragické havárii na nedostatek přirozeného pohybu. Je ostatně možné, že některým autorům taková redukce docela vyhovovala, neboť oživovat předepsané schéma je snazší, než objevovat a vyjadřovat jeho skryté rozpory. Povšimli jste si, že my Češi vynikáme především v reprodukčním umění, tj. jako překladatelé, hudební interpreti a animátoři kreslených filmů?

Většinou odsuzujeme komunismus proto, že byl zločinný, případně mu vytýkáme utopismus, ale podstata této ideologie spočívá především v jistém daltonismu, tj. v černobílém vidění světa. Podle něj se svět skládá jen z dialektických protikladů: Dědictví živelné, nespravedlivé minulosti stojí proti vizi organizované, beztřídní budoucnosti, idealistická filozofie bledne ve světle materialismu, svět bohatých se třese strachy před světem chudých, kteří už se řadí do ozbrojených šiků; nejdeš-li s námi, jsi náš nepřítel.

"Lékařská diagnóza by řekla, že duchovní svět komunismu je patologický negativismus," napsal Karel Čapek v roce 1924. Je tedy značně pošetilé, odbýváme-li toto černobílé, negativní nazírání mávnutím ruky, neboť není spjato jen s členstvím v komunistické partaji; je svůdné pro každého, kdo podléhá životnímu stereotypu, nebo kdo se chce ostatentativně vymanit z intelektuálského prokletí, jak to demonstrovala například francouzská levice, sdružená kolem Jeana-Paula Sartra a Louise Aragona.

Je potěšující, že atmosféra vzájemné nedůvěry, kterou šířil předchozí režim, výrazně zřídla a že tendenční romány a básně většinou zdiskreditoval čas; potlačil i ozvuky autocenzury?

Obáváme se, že ne. Cenzor už sice na půdě nevysedává, ztratil se v davu obyčejných úředníků, ale strašidlo, které se mu podobá, tam zůstalo; pouští hrůzu především na historiky, žurnalisty a literární specialisty.

Pokud jde o dějinný výklad, je až nápadné, jak pietně obcházejí někteří odborníci období mezi lety 1948 a 1968: Není jistě lehké vysvětlit, jaký čarovný proutek proměnil levicové vědce a umělce z té doby v pozdější obec disidentů, ledaže bychom s Milanem Kunderou připustili, že je obloudil volant moci, jimž mohli řídit kolo dějin.

Pokud jde o sdělovací prostředky, je třeba rozlišovat. Zahraniční zpravodajové a investigativní novináři zpravidla nesou kůži na trh; na strašidlo už nevěří. Zato vedoucí vnitropolitických a kulturních rubrik v denících se občas cenzurovat nezdráhají:

Odmítají články přispěvatelů často jen proto, že jsou kontroverzní, případně fundovanější než ty jejich. Výmluva zní, že by takové články odradily průměrné čtenáře, ale skutečným důvodem je obava, že by příspěvek mohl popudit někoho shora nebo někoho z přízně a že zkrátka není v tomto kraji zvykem takové texty publikovat.

Cenzura, jako každý zakuklenec, se může samozřejmě zjevovat v různých podobách. V politice a v kultuře někdy splývá s ostrakismem. Ve starověkých Athénách hlasoval lid pomocí střepin o tom, zda není ohrožena demokracie, případně vypověděl z obce toho, kdo by pro ni mohl být nebezpečný.

Dnes o tom rozhodují zájmové skupiny -- výbory, komise a grémia. Ten, na koho padne los, sice už nepřijde o základní práva či o majetek, ale je nadlouho vyloučen z činnosti, na níž se podílel; je nežádoucí stejně jako občané, kteří se protivili komunistickému režimu.

Ostatní členové výboru ho tak trestají za to, že nebyl dostatečně loajální, případně se tak utvrzují ve svém elitářství, což je v českém nešlechtickém prostředí obzvlášť groteskní. Samozřejmě víme, že se nedá trvale spolupracovat s člověkem, který je neschopný, nebo který rozvrací společné úsilí, ale neodvažujeme se hodnotit politické kolbiště, které je nám vzdálené.

Zato si dobře vzpomínáme, jak přijali někteří nakladatelé náš sborník Jak chutná nezávislost s výpověďmi 33 nezkompromitovaných intelektuálů: Jeho vydání podmiňovali suverénně tím, že vyřadíme z knihy přispěvatele, kteří jim nebyli po chuti, a nahradíme je těmi, které mají v osobní oblibě. Elitářstvím někdy zavánějí i posudky znalců, kteří udělují ceny; ti se ovšem mohou vymluvit na to, že kvalitou se neřídí ani výbor pro udělování Nobelovy ceny.

Důsledky ostrakismu se naštěstí dotýkají jen jednotlivců; nenápadnější a důsažnější je vliv autocenzury, která se vkrádá do encyklopedických příruček. Nejde jen o to, že v oběhu zůstávají i ty, které vznikly v normalizační éře a které tedy značně zkreslují obraz světa, dějin i osobností, ale i o to, že na inovovaných verzích spolupracují často stejní editoři, jací připravovali ty předchozí. Dá se předpokládat, že by změnili původní, tj. marxistickou koncepci?

To by bylo příliš namáhavé, a mimoto by se tím nepřímo přiznali ke své tehdejší zaprodanosti či omezenosti. Je tedy pravděpodobnější, že nanejvýš doplní do slovníku údaje, které předtím zapřeli, zatímco by se měli pokusit o celkové přehodnocení látky. Takový slovník, učebnice či příručka se nicméně stanou zdrojem informací pro studenty, takže se strašidlo cenzury může dál procházet po školní tabuli, nebo po promítacím plátně. Je absurdní, že tendenční nebo defektní příručky nikoho nepohoršují, zatímco například kauzu, která se týkala Hitlerova spisku Mein Kampf, uzavřel soud s tím, že editor musí překlad opatřit náležitým komentářem.

"Bože, který jsi stvořil tuto krásnou zemi, jak dlouho to potrvá, než bude s to přijmout tvé svaté?" ptá se Svatá Jana v závěru Shawovy hry. Dovolíme si její povzdech obměnit. Člověče, který žiješ v této demokratické zemi, jak dlouho to potrvá, než přijmeš svobodu přesvědčení a projevu za vlastní? To je totiž nejúčinnější způsob, jak se dají cenzura i její přízraky diskvalifikovat.