Tayyip Erdogan, turecký premiér, však zdůraznil, že Turecko v žádném případě nevymění své sociální a kulturní normy za členství v Evropské unii. Na to má jako konzervativní muslim právo. Jenže titíž poslanci Evropského parlamentu, kteří byli rozhořčeni názory Buttiglioniho, nyní hlasováním rozhodli, aby bylo zahájeno vyjednávání o vstupu Turecka do EU. Buď si tito poslanci tohoto rozporu vůbec nejsou vědomi, anebo si myslí, že se jim během vyjednávání Turecka o vstupu do EU podaří Turecko proměnit v zemi, která bude ráda v blízké společnosti takové Británie, která se právě chystá zrušit své starobylé zákony proti rouhání, anebo takového Španělska, které se připravuje legalizovat homosexuální manželství.

Možná k tomu dojde. Konec konců, před třiceti lety byly země jako Španělsko, Itálie a Irsko hluboce nábožensky založené a dnes už tomu tak zjevně není. Avšak v Turecku dochází za posledních 10 let k opačnému posunu. Moc přechází do rukou náboženských činitelů.

Je ironické, že ty politické síly v Evropě, které odmítají vstup Turecka do EU proto, že je to muslimská země, se v podstatě ve svém hodnotovém systému zcela shodnou s konzervativními názory, jaké zastává Erdogan a jeho strana - jsou přesvědčeny o tom, že náboženská víra stojí nade všechno. Přitom vstup Turecka do EU nejvíce podporují liberální a levicové organizace a politické strany, které takto konzervativní názory nesdílejí.

Hrozí tedy vážný problém. Je zjevné, že Turecko se bude snažit získat pro sebe od EU hospodářské a bezpečnostní výhody, ale jinak se naprosto odmítne změnit. Nejde jen o náboženské hodnoty, ale i o hluboce pociťovaný turecký nacionalismus, v jehož rámci Turecko dosud popírá, že by se Arménům stalo cokoliv horšího, než co postihlo jiné národy po rozpadu osmanské říše - snad nemůže být sporu o tom, že Turecko musí otevřeně změnit svůj postoj vůči genocidě Arménů, než bude přijato do EU.

Zdá se, že existuje ostrý kontrast mezi veřejným míněním v Evropě, které má velké pochybnosti o vstupu Turecka do EU, a tureckým veřejným míněním, které do EU silně chce. V Turecku je vstup do EU pozoruhodně jednotícím prvkem, protože tolik rozdílných, konkurujících si a někdy i navzájem nepřátelských organizací jej považuje za vyřešení vlastních problémů.

Pro etnické menšiny, jako jsou Kurdové, i pro náboženské menšiny, jako jsou ortodoxní křesťané, by Evropa mohla poskytnout záruku menšinového statutu, možná i autonomie. Vstup do EU by byl výhodný i pro turecké podnikatele a pro tureckou dělnickou třídu by ulehčil podvojnou existenci, která už je dnes pro mnoho tureckých rodin realitou. Pro turecké liberály je Evropa hrází před náboženským extremismem i před světským autoritářstvím. Pro armádu, která se obává americké politiky na Blízkém východě, je Evropa možností jak oslabit styky Turecka s USA. Turecku rychle roste počet obyvatel a pro turecké politiky je velmi důležité, aby byly pro Turky otevřeny pracovní trhy v Evropě - jinak se nevyřeší problém turecké nezaměstnanosti.

Paradoxně, cíl vstupu Turecka do EU zřejmě realizuje nynější vládnoucí konzervativní islámská strana. Prezentuje se voličům jako jediná strana, která je schopna udržovat tradiční a náboženské hodnoty a zároveň přinést zemi to, co nabízí Evropská unie.

Turecko vstupuje do Evropy nikoliv s nadšením, ale se směsicí hrdosti a zoufalství. Evropa přijímá Turecko neochotně a s pocity strachu. Není to strach z Turecka samotného, ale je to strach z vlastních, evropských obyvatel, protože znovu jde o absolutně zásadní věc, kterou udělaly evropské elity přesto, že evropští obyvatelé si to nepřejí. Je zjevné, že prostřednictvím prohraných referend i všeobecných voleb v různých evropských zemích by to mohlo vážně poškodit celý evropský projekt.

Kompletní článek v angličtině ZDE