Rozdíly vznikají tam, kde do argumentace -- často spíše nevědomky -- vstupují odlišné hodnotové rámce a ideologické vzorce, jež autoři vyznávají. Můžeme po sobě donekonečna střílet fakty a nikam se nedostaneme. Efektivnější je bavit se o principech, vzájemně si vyjasnit svůj pohled na svět jako takový.

Co lze z částečně objasňující a částečně mlžící strusky faktů vytáhnout jako podstatný Horowitzův postoj, s nímž je možné plodně polemizovat?

David Horowitz píše:

V citovaném úryvku jsou zásadní dvě věci. První je analogie mezi situací druhé světové války a situací "války proti terorismu". Jakkoliv se jinak článek tváří exaktně (ve smyslu přísné opory ve faktech), tato analogie (jako ostatně každá) je vágní a není nijak přesvědčivě dokládána. A to navzdory tomu, že požadavek z oné analogie odvozený není vágní, ale naopak zcela konkrétní: válečný stav nás opravňuje k omezování osobní svobody.

Druhou, závažnější věcí je předpoklad, že vnější nepřítel, který nás chce zničit, má uvnitř našeho vlastního světa pátou kolonu lidí, kteří -- jak vyplývá i z jiných míst článku -- zcela záměrně a se zlým úmyslem (tedy ne pro nějaké ideály či z obavy o osud demokratických práv) maří dobře míněné válečné úsilí; nejednou je dokonce nasnadě, že to dělají, jak se v Česku říká, "pro mrzký peníz": např. Michael Moore na svém protiválečném filmu nesporně zbohatl (je to důkaz, že ho natočil jen proto? a že na neprůhledných vládních zakázkách v Iráku se bohatne ještě více, to nevadí?) Takový náhled nemůže vycházet z konkrétní znalosti jednotlivých případů; už proto, že prokazovat někomu ty či ony úmysly je velmi složité. Přesvědčení o bytostné morální degeneraci politických odpůrců je výsledkem aplikace předem přijatého obrazu světa, v němž Dobro (my) zápasí se Zlem (oni) -- a je docela arbitrární, kam si koho dosadíme.

Existuje prý jakási "nesvatá aliance" mezi muslimskými džihádisty a levičáky. Jaké povahy je tato aliance, jak ji lze doložit, dokumentovat? Nebo je to jen další mlhavá analogie? Jak pak ale na ní můžeme stavět a dávat jí vysloveně morální rozměr? Její podstatou je podsunutá příbuznost mezi teroristou, vzorem zloducha, a člověkem jiné politické orientace -- něco neprokazatelného, ale také nevyvratitelného. Lidské myšlení na takové analogie ochotně slyší.

Za jediný legitimní důvod protiválečné kritiky považuje Horowitz obavy o bezpečnost státu, kterou může válka spíš ohrozit než posílit. Dále píše:

Čili: jakmile už jsme jednou ve válce, stává se tento fakt důvodem pro její nekritizovatelnost. Tedy i ten, kdo ji považuje za zlo, by ji měl podpořit, jestliže už k tomuto zlu došlo. Nechci domýšlet, kam až aplikace takového principu může vést. Nemluvě už o tom, že autor na jiném místě viní levici z demoralizace vojáků, jež prý povede k tomu, že tito se nechají snáze zabít. To je podpásovka a vydírání. A opět podsouvání špatného úmyslu.

Nejzajímavější je ale na Horowitzově přednášce to, s čím lze se setkat běžně i jinde a co trochu připomíná Jungovy postřehy o stínu, který v sobě nosíme, potlačujeme a projektujeme do druhých:

Levice je tedy -- opět za pomoci nepodložené analogie, což je mimochodem příznačné pro náboženský typ myšlení -- viněna z přesvědčení, že lidstvo je nutné přivést revoluční cestou k dobru i proti jeho vůli. To je podstata bolševismu: lid neví, oč běží, ale osvícená avantgarda se chopí moci a přivede ho k pozemskému ráji. Je-li ovšem toto podstatou levičáctví, může si Horowitz s levičáky podat ruku. Poslyšme, oč usiluje on:

Nemáme tady náhodou co do činění se stejnou revoluční touhou změnit nezměnitelné, vnést do temnoty pozemského labyrintu světlo pravdy, i proti vůli miliónů? Je to znát již z použitých výrazů: GWB "osvobodil 50 milionů lidí". Jaká jsou kritéria této svobody? Jak konkrétně se to osvobození projevuje a jak je lze empiricky testovat? Není to jen ideologické klišé, které se tu mechanicky aplikuje a s nímž se počítá už předem, bez ohledu na to, co konkrétně si myslí třeba "osvobození" v rozbombardované fallúdžské čtvrti? Ptal se jich někdo, zajímal se někdo o jejich svobodný názor na to, jak a kým chtějí být "osvobozeni"? Nehrají tito lidé jen bezvýznamné statisty ve velkolepém dramatu o amerických hrdinech?

Pozoruhodně zní i ona zmínka o právech žen. Jsou tato práva např. mezi některými americkými křesťany tak jednoznačně podporována? A zdalipak se o ně GWB zajímá i ve vztahu k Saudské Arábii? A co takhle homosexuály. Ty jste taky osvobodili? A úplně, nebo jenom v mezích slušnosti?

Některé Horowitzovy teze mne nicméně zaujaly a chci je vzít vážně -- i když možná trochu jinak, než by si on sám přál. Horowitz se snaží prokázat, že skutečným důvodem pro napadení Iráku nebyly zbraně hromadného ničení, ale Saddámovo porušování mezinárodního práva a rezolucí Rady bezpečnosti. Argumentace zakázanými zbraněmi, včetně známé hry s údajnými "důkazy", prý přišla až poté, kdy už nezbývaly jiné možnosti, jak svět, resp. levičáky, přesvědčit. (Takže za tu manipulaci vlastně můžou oni a jejich neochota souhlasit... Za zmínku také stojí, že podstatou mezinárodního práva, o nějž má Horowitz tak dojemnou starost, je multilateralismus, o němž ovšem taktně mlčí.) Není důležité, zda to tak bylo. Důležité je, že to tak mohlo být, ba že takový scénář je logický. Žádnou společnost na světě nepřesvědčíte, aby vyslala své vojáky umírat pro takové důvody jako rezoluce OSN či mezinárodní právo a spravedlnost. Není těžké přesvědčit veřejnost, že někdo jako Saddám je tyran a zaslouží svržení. Ale jak ji přimět, aby proti tomu tyranovi něco reálně udělala, pokud jí neteče do bot? Nijak -- kromě toho, že ji přesvědčíme, že ji do těch bot teče. F. D. Roosveltovi se to v roce 1941 podařilo -- možná za cenu podvodu, ale kdo mu to bude vytýkat, když tento podvod vedl k porážce Hitlera?

To, oč se tu na obecnější rovině jedná, je vztah demokracie a nutnosti efektivně jednat v principiálních otázkách, jež nelze vydat politickému kšeftování v horizontu několika let volebního období. Na jedné straně hrozí demokratický deficit, na druhé straně bezmoc a nezodpovědnost v mezinárodně závažných konfliktech. Tento problém bude třeba opakovaně řešit i v budoucnu, neboť globalizovaný svět, čelící různým nebezpečím včetně terorismu, na něj bude nutně narážet.

Ještě závažnější otázkou je mediální obraz skutečnosti, jak k němu Horowitz odkazuje a sám o něj zápasí. Hlavním bojištěm v irácké válce jsou televizní obrazovky. A to především obrazovky v arabském světě. Tuto válku Američané, zdá se, prohrávají. Jejich bolševický sen o zemi, která se revoluční cestou stane vzorem pro ostatní arabské země a tedy vlastně východiskem "světové revoluce", se musí obrátit vniveč, pokud to zároveň nebude sen samotných Arabů. O tom je Američané budou přesvědčovat čím dál hůře. Mediální manipulace, která americké válečné administrativně umožnila získat veřejnost na svou stranu, je džinem vypuštěným z lahve. Jako všichni džinové se i tento zdráhá vrátit zpět. A nevěřme pohádkám o tom, že přece původně sloužil dobrému pánu. Ve skutečném světě jsou pánové pouhými statisty. Tento svět ovládají džinové. A irácká válka jim především dodává nové a nové hrdiny.