Vše ovšem nasvědčuje tomu, že slavný švédský režisér se z dálky svého ostrova, odkud již delší čas nevychází, rozhodl pro vlastní filmový testament. Hned několik průvodních znaků nám může sloužit za diskrétní nápovědu. Film je věnován Ingrid (Bergmanové). Marianne (Liv Ullmannová) a Johan (Erland Josephson), klíčové postavy této meditace o deseti dialozích, prologu a epilogu, jsou Bergmanovi nejoblíbenější herci. Téma filmu, jejíž půdorys tvoří mezilidské vztahy - s tou bergmanovskou směsicí soucitu, dojetí, krutosti a krásy - se noří s postupujícími kapitolami do tmy, která až příliš vede k jedinému východu - smrti. Johan, za nímž jednoho dne přijede do údolí poblíž jezera bývalá žena Marianne, právě dovršil 86 let. Odstup, ta věčná ambivalence s níž režisér Bergman pracuje, je tu o poznání menší. Není jistě náhoda, že tvůrce dovršil při natáčení 86 let.

Šepoty a výkřiky

Sarabanda, dvorský (poněkud frivolní a lascivní) renesanční tanec, jež dal název filmu, lze považovat za rozhodující motiv v mnohem širší kvadratuře kruhu. Neocitli se v ní pouze dva herci - Liv Ulmannová a Erland Josephson. Bylo by to sice mnohem krutější, zato možná méně snesitelné. V kruhu jsou ještě Henrik (Börje Ahlstedt), Johanův syn a Karin (Julia Dufveniusová), Henrikova dcera. A nakonec i Marta (Gunnel Fredová). Zatím jsme ale stále v prvních minutách prologu. Marianne sedí u stolu a prohlíží si fotografie. Celý její stůl je pokrytý černobílými fotografiemi. Teatrálně zvedne jednu a upřeně se na ni zahledí. Její oči mají něhu sekundové lítosti a nostalgii dávné vzpomínky. "Ano, už je to dlouho, co jsem chtěla navštívit Johana," říká. Podívá se náhle na vás. Mluví s vámi. Ta usměvavá stárnoucí elegantní žena v červených šatech mluví s vámi - a to ještě chvíli poté, co překročila práh Johanova domu. Mluví s vámi celou první kapitolu! Tiše, už je tady - Johan leží v křesle, má spadlé brýle na břichu a evidentně podřimuje. Marianne se na vás podívá... tak trochu škodolibě. Začíná první z variací na věčné... Šepoty a výkřiky (1972).

Bergman má sklony, podobně jako se to stává i mladším tvůrcům, citovat sám sebe. To by nebylo nic neobvyklého, ani zavrženíhodného. To ale pouze tehdy, pokud milujete bergmanovské hry, máte-li slabost pro trochu vykolejené a nezřídka i silně psychedelické a traumatizující výstupy, pokud patříte k obdivovatelům té staré školy 19. století (jistě milujete také Augusta Strindberga a Henrika Ibsena!), zkrátka, jestliže na to vše máte nervy a občas i náladu. Ke každému z filmů Ingmara Bergmana je totiž opravdu zapotřebí se trochu více připravit než jindy. Sarabanda není výjimkou.

Concerto grosso

Postavy mluví, autor mlčí. Okouzlující je hudba. Marianne vstupuje do domu, v němž lidé, kteří se tu setkávají, mluví hudbou. Film můžete vnímat i čistě jako koncertní přehlídku vybraného vkusu: Bach, Brahms, Bruckner, Hindemith... Henrik je učitel hudby, Karin je studentkou hudby. Oba hrají na violoncello, a jejich vztah, napjatý jako struna, hrozí prasknutím. Jedna struna praskla před třemi lety. Zemřela Anna. Matka Karin, manželka Henrika. Marianne, které se vrací za Johanem, nachází v domě ženu, která ač nežije, mluví mnohem více, než všichni dohromady. Podobně jako na Mariannině stole v prologu, otevírá se Anninou fotografií (na nočním stolku jí má Karin i Johan) příběh, který je pretextem pro koncert lidských duší: concerto grosso pro čtyři sólisty bez orchestru. Kdo řídí tento neviditelný orchestr?

Začíná další kapitola z dekalogu, které autor literárně nadepisuje. Nejprve dobou, po kterou Marianne zůstává u Johana. Třetí kapitola se jmenuje: Na téma Anny. Jaká byla vlastně Anna? "Anna byla tichá mlčenlivá žena," říká Henrik. Muž, který nedokáže žít bez ženy, působí truchlivě. Není to ale pouze smutek, který dříme v učiteli hudby, jenž překročil šedesátku, je to také strach před vlastní samotou. Žena zemřela, dcera Karin dospívá a brzy jej rovněž opustí. Ach, tolik se podobá jeho dceři! Henrik padá před dcerou na kolena a omlouvá se za krutost, kterou jí způsobil předchozí den při nácviku Hindemitha. "Kdybys mne měla opustit, byl bych ztracený," říká zoufale.

Dcera, milující svého otce, je ovšem milována nejen Henrikem, ale také Johanem. Stárnoucí patriarcha ale nemá vůči svému synu více, než slova opovržení. Jejich vztah nejlépe ilustruje scéna v obří Johanově pracovně, kam přijde Henrik škemrat peníze na nákup unikátního violoncella pro Karin. "Proč mne musíš stále ponižovat?" ptá se Henrik. Kamera je silná v detailu. Vytřeštěné oči. Henrik se dívá upřeně na svého otce, který mu slovo od slova opakuje větu, kterou mu kdysi mladý Henrik řekl. "Nikdy jsem neměl otce a nikdy ho nebudu mít!" opakuje Johan slova, která mu vmetl jednoho dne jeho tehdy osmnáctiletý syn. Henrik je vyčerpaný, na pokraji zhroucení. Láska, jež se proměnila v nenávist. Přesto se ještě před odchodem zmůže na otázku, když dostane neurčitý příslib finanční pomoci. "Kdy dostanu odpověď?" ptá se. "Až přijde čas!" odtuší Johan. Nepomůže mu ani Marianne, jež zastihne nečekaně Henrika na kůru, kde přehrává Bacha. "Proč jsi sem přijela?" ptá se zoufalý Henrik. Na rozdíl od Johana nečeká na odpověď a pro jistotu připojí své dvě vlastní hypotézy: "Pro peníze, nebo pro šukání?"

Analfabeti srdce

Bergman natočil televizní film ve formátu digitálního videa. Jeden z technických důvodů, proč se po tolika letech vrací slavný švédský režisér zpátky? Snad aby dokázal, tak trochu ješitně, že je připraven výzvám současnosti? Nebo tím chtěl otevřít cestu mladším a ukázat možnosti nového média? Pro distribuci ve francouzských kinosálech, kde od 15. prosince 2004 běží, je ovšem zapotřebí speciálního projektoru. O důvod více, aby šlo o zvláštní projekci?

Dokáže-li autor rozehrát charaktery v ostrých dialozích, jeho práce s barvou je prostě bravurní. Snad nejlépe to dokazuje scéna závěrečné 10. kapitoly, filmová katarze, která v jednotlivých sekvencích dosahuje síly vlámských mistrů. Jde o jednu z nejsilnějších scén celého filmu, v níž dosahují oba herci - Liv Ulmannová a Erland Josephson -, skutečného mistrovství. Poté, co se Henrik neúspěšně pokusí o sebevraždu, nedává Johan zdánlivě nic najevo. "Ten se neumí ani sám zabít!" říká pohrdavě o svém synovi. V noci jej však zachvátí "krize úzkosti". S vypětím všech sil se stárnoucí muž v bílé noční košili vyplazí jako raněné zvíře na chodbu a začne štkát. Po nekonečné scéně, v níž herec vyčerpal snad celou hlasovou škálu kvílení, se náhle objeví mezi dveřmi, kde spí Marianne. V pološeru, do něhož je ponořen pokoj, vidíme jen matnou siluetu ženy.

"Proč jsi přijela?" ptá se Johan a v jeho hlase je vážnost poslední chvíle. "Myslela jsem, že jsi mne volal," říká něžně. Johan si svléká košili. Na scéně stojí pomačkané nahé tělo starce. Světlo obnažuje tělo od hlavy až k patě. "Svlékni se také," šeptá Johan. Po chvilce váhání Marianne vstává. Její silueta, světlu milosrdnější než Johanovi, je skryta v polotmě - noční bílá košile padá ve tmě na podlahu. Johan uléhá k Marianne do postele, jeho paže jí váhavě objímá, a ona se k němu pomalu přitiskne.

● ● ●

Testament Ingmara Bergmana nekončí. Vracíme se zpátky do salónu, v němž sedí Marianne, a tak trochu jako v pokojovém divadle, se ptá. "A jak to všechno skončilo?" Meditace na jediné téma, mlčení, téma, jež dalo název kdysi skandálnímu filmu režiséra. Co víme o smrti? Dekalog Sarabanda, jímž se uzavírá mnohem více, než éra jednoho režiséra, je ozvěnou předchozích slavných milníků, povinnou výbavou nejen pro snoby, ale i skutečné milovníky kvalitní kinematografie. Uzavírá se tím patrně éra, která se zdá být dnes již definitivně překonaná. V éře hluchoty, která vydává tolik hluku, že si už nelze ani zacpat uši, je ovšem Bergmanova Sarabanda pohledem do čirého jezera našich duší.

Marianne našla konečně odvahu. Šla navštívit po svém návratu dceru. Marta (Gunnel Fredová) je dlouhá léta uzavřena v léčebně, odkud se již jenom vzdaluje životu. Kamera zabírá detail její tváře, uprostřed níž za silnými brýlemi vidíme její zavřené oči. "Proč zůstáváme analfabeti srdce?" ptá se Marianne slovy zesnulé Anny. Marta otevírá oči a dlouze se dívá do očí Marianniných. Zde, v tomto krátkém mihnutí, promluvil bůh. Za stolem, po krátkém mžiku, je opět ta emancipovaná Marianna, která se na vás obrací a říká: "Poprvé jsem pochopila, že jí mohu slyšet."

Fotogalerie ZDE