Pokud někdo chce argumentovat nějakou újmou, měl by ji nejprve konkrétně vyjádřit jako úbytek užitku toho kterého jednotlivce, výsledek agregovat a teprve pak učinit závěr. Např. podle výpočtů institutu ZEW mají podniky v ČR skutečně po Maltě druhou nejvyšší (25 %) efektivní průměrnou daňovou sazbu z nových členských zemí EU, pro srovnání v SRN je to 36 %. DOPLÁCEJÍ však na to Češi?

To je velice těžká otázka, kterou žádný seriózní výzkum ještě nezodpověděl, jen se obecně předpokládá, že stát a státní investice nejsou tak efektivní jako soukromé investice a z toho se usuzuje, že v konečném výsledku na to doplácejí v PRŮMĚRU všichni.

Ale neví se, jak konkrétně, a také existuje spousta lidí, kteří využívají aktivně výhod sociálního systému, a ti na to samozřejmě nedoplácejí. Státní finance totiž jsou převážně o přerozdělování, peníze zde nemizí, nebo mizí daleko méně, než v různých vytunelovaných soukromých, a tedy "efektivních" firmách.

A téměř vždy se najde nějaký Čech, který si z těch přerozdělených peněz něco ukrojí. V tom asi nejhorším případě je to lenivý státní úředník, ale také to může být učitel (a jeho žáci a jejich rodiče, kteří by místo daní prostě platili školné), lékař (a jeho pacienti, kteří by místo pojištění platili za výkony), voják či policista, dokonce (ač se to může zdát divné) i nějaký ten podnikatel či firma (v případě státních investic a zakázek). To všechno jsou většinou Češi, a spousta z nich na vysoké daně nedoplácí. A teď po pořádku:

Investice do vzdělání

Jsou jistě důležité, ale srovnávat země podle podílu výdajů na školství na HDP, nebo dokonce na státním rozpočtu, je zavádějící. Pokud pan Rusek kritizuje že "ČR dává na vzdělání pouhých 11 % rozpočtu " a následně kritizuje, že rozpočet vlády je příliš velký, tak si vlastně protiřečí.

Ještě horší je srovnání s HDP. A důvodem je řádově neporovnatelná úroveň mezd v ČR a vyspělých evropských zemí. Je to problém, který si mnohdy neuvědomují ani "renomovaní", tím myslím mediálně známí ekonomové. Jestliže zboží (hmotné statky) v Česku je cenově srovnatelné s vyspělými zeměmi (± 20 % nehraje roli), a mzdy jsou zde 5x nižší, všechny poměry jdou do háje.

Je až komické (kdyby to ve skutečnosti nebyla tragédie) poslouchat různá prohlášení, že pokud bude pokračovat rychlý růst mezd v ČR (rozuměj třeba o 5 pb. vyšší než na Západě), Česko brzy ztratí svou konkurenceschopnost. Komické je to z toho pohledu, že mzdy na západě, kam chceme směřovat, jsou 5x vyšší (pokud má někdo problémy s matematikou, je to o 400 %).

Lze si snadno spočítat, jak dlouho ještě zůstane kvalitní česká pracovní síla konkurenceschopná, i když přijmeme ještě i předpoklad pozvolného zhodnocováni kurzu koruny.

Proč tedy nemají různé poměrové ukazatele vypovídající schopnost? Jde o to, že při obdobné struktuře produkce má ČR neporovnatelně rozdílné náklady na jednotlivé výrobní prostředky. Suroviny a stroje jsou stejně drahé (a cena kapitálu měřená úrokovými sazbami byla ještě nedávno dokonce daleko vyšší), zatímco cena práce je mnohem nižší.

To jednak samo o sobě vysvětluje, proč produktivita práce v ČR roste pomalu (protože s levnou pracovní silou není třeba tolik šetřit) a jednak dává i odpověď na to, proč na armádu "musí" jít relativně více zdrojů, než na vzdělání (pokud tedy nějakou armádu samozřejmě chceme). Tzv. "labor intensive" odvětví (náročné na práci), jako je školství a částečně zdravotnictví, lze pořídit v naší zemi při stejné kvalitě relativně levněji než např. v Německu, naopak armáda, která stále více spoléhá na pokročilé technologie a málo živé síly, je pro nás relativně drahá. Tolik tedy o jablkách. A teď k hruškám.

Poplatky za dluhy

Zejména starší generace (ke které však pan Rusek nepatří), když slyší slovo dluhy, pokřižuje se, nevěřícím naskočí vyrážka, nebo si aspoň odplivnou. V socialismu se prostě nejdříve šetřilo a pak nakupovalo. Kapitalismus má k dluhovému financování odlišný přístup a je možné postavit a rozjet prosperující továrnu na dluh.

Stejně to platí o spotřebě. Každý jednotlivec si může dnes rozmyslet, zda si nejprve našetří na novou televizi a pak si ji koupí (a mezi tím bude koukat na starou černobílou), nebo si ji koupí hned a bude splácet dluhy.

Zrovna tak si voliči prostřednictvím vlády mohou vybrat, zda budeme jezdit již dnes po dálnici a zadlužíme sebe (a tzv. příští generace), nebo budeme umírat na přecpaných a rozmlácených silnicích a při tom šetřit, abychom si my, nebo spíše až ona příští generace postavili tu dálnici bez dluhů.

Takže když si koupím na úvěr televizi nebo postavím dům na hypotéku, tak nevnímám splátky a s tím související úroky jako "poplatky za dluhy", ale poplatek za to, že již dnes mohu sledovat televizi nebo jezdit bezpečně po dálnici. A co se týče té budoucí generace, té nezbudou jen oči pro pláč a dluhy, ale také ty dálnice a železniční koridory, takže oni nebudou takoví chudáci, jaké z nich děláme.

Co je vlastně státní dluh?

Z toho, jak se o něm ve sdělovacích prostředcích mluví a píše, mi připadá, že státní dluh je něco, co "my Češi" někomu dlužíme, my každá domácnost, my každý novorozenec. Proto také množství nepoučených novinářů používá alternativně pojem dluh České republiky. Ve skutečnosti "my Češi" jsme z 493 mld. Kč na konci roku 2003 dlužili cizím subjektům 13 mld. a zbytek měl stát půjčen od domácích subjektů, tedy např. domácích bank, které si koupily státní dluhopisy.

Za co si ty dluhopisy koupily? Převážně za úspory "nás Čechů", kteří si do těch bank uložily své těžce našetřené peníze. Takže ten těžce zadlužený novorozenec (jak kruté) dluží nepřímo třeba právě svým šetrným rodičům.

A ti rodičové pak třeba zemřou, aniž by stačili utratit své úspory, a onen nebohý zástupce příští generace zdědí peníze, kterými své dluhy splatí. A tak přesto že letos si začal stát (ne Česká republika, ale státní správa) půjčovat více i v zahraničí, stále si převážně dlužíme sami sobě. A čím víc stát utrácí, tím více rostou domácí úrokové sazby (měl by si tedy půjčovat doma) a tím více ti spořivější Češi dostanou za své úspory a tím více budou šetřit a až pak zemřou bohatí, tím více dostanou jejich nebozí potomci. Demagogie? Domnívám se, že ne tak docela.

Bojíme se čísel, která mají na konci velké množství nul

A pan Rusek to ví. Proto nenapíše, že na úrocích stát (většinou českým střadatelům) zaplatí cca 30 mld.Kč (to jsou mizerné tři televize Nova), ale připojí za třicítku raději 9 nul. Jenže číslo, vytržené z kontextu, nevypovídá o ničem. Pokud řekneme, jaké je zadlužení státu a domácností, přidejme i informaci o tom, jaké jsou celkové úspory domácností. Zajímavá může být i skutečnost, že za 3 čtvrtletí tohoto roku vzrostl hrubý domácí produkt (tedy cena zboží a služeb vytvořených na území ČR) oproti prvním třem čtvrtletím minulého roku o téměř 150 mld. Kč.

To znamená, že podíl celkového vládního dluhu vzhledem k HDP neroste zdaleka tak rychle, jak se nás někteří snaží přesvědčit, a i kdyby každoroční deficit vlády zůstal stále kolem 100 mld. (jako že všichni věříme, že nezůstane), tak by podíl deficitu k HDP poměrně rychle směřoval z dnešních cca 5 % k Maastrichtskému kritériu 3 %.

Co je celkový dluh veřejných financí?

Tak to se přiznám, že nevím, a tak podrobně vládní finance nehodlám studovat. Ale patrně se jedná o dluh, který zahrnuje i vládní záruky. Pokud chceme malovat katastrofické scénáře, každý potenciální závazek státu je dobrý. Tyto záruky se však stanou skutečným dluhem, ze kterého se platí úroky, pouze v případě, že projekt, za který stát ručí, zkrachuje. Myslím, že to není až takové procento, že bych se kvůli tomu chtěl budit ze spaní.

Kdo mi bude platit můj důchod a kdo bude platit důchod panu Ruskovi?

On se vždycky někdo najde, a když ne, tak holt budeme pracovat až do smrti, zejména pokud si vychováme mladou generaci tak, že se na nás ve stáři vykašle. Sociální systém je totiž v dlouhém období pružný a jeho parametry si poradí i s vymíráním populace.

Dříve panovaly obavy z přelidnění Zeměkoule a z toho, že naše planeta tolik lidí neuživí. Teď se zase straší s tím, že nás neuživí, když nás bude málo, inu jsou to paradoxy. Ale myslím, že kdo bude chtít pracovat, tak hlady nechcípne....

Problém bych viděl jinde. Pokud se jedna kultura množí rychle a druhá pomalu, je docela možné, že ta rozrůstající se pohltí tu vymírající. Ale i proti tomu se dá bojovat. Dříve měly rodiny hodně dětí z různých důvodů, a jedním byl i ten, aby měl kdo rodiče na stará kolena živit. Takže pan Rusek a jeho generace mají ještě dost času na to, aby si zajistili klidné stáří a nemuseli spoléhat na imigranty.

Autor pracuje jako makroekonom a omlouvá se všem, kteří se v dané problematice orientují lépe než on, za značně zjednodušený pohled.