Nedostatečná reflexe tohoto procesu negativně poznamenává rakouskou mentalitu i politiku do dnešních dnů. Málo o této kapitole víme i my: Jeřábkova kniha je první českou monografií na dané téma; v československé historiografii před rokem 1989 byla zmíněná etapa rakouských dějin podávána zjednodušeně jako ilustrace tezí o tom, že kapitalistický systém přirozeně směřuje k fašismu. Jakkoliv je to v knize Konec demokracie v Rakousku 1932-1938 nevysloveno (s výjimkou reklamního textu na její záložce), Jeřábek ve své práci s tímto obrazem zápasí. Bohužel tak činí také jednostranně: vyhýbá se výraznějšímu hodnocení hrubě nedemokratických praktik kancléřů Engelberta Dollfusse a Kurta von Schuschnigga (a křesťansko sociální strany vůbec, i jejích dřívějších vůdců, především Ignáce Seipela) a jejich politiku líčí spíše jako heroický zápas na jedné straně proti socialistické levici, na straně druhé proti nacismu.

Jakkoliv je snaha vyhnout se ustáleným klišé v hodnocení rakouských dějin sympatická, zdá se, že Jeřábek zásadní tezi o "bezvýchodnosti" situace zmíněných politiků, ba o jejich "hrdinském boji" proti nacismu, převzal z vlivné doktríny velké části poválečné rakouské politické reprezentace, především té pravicové, i některých - konzervativních či vůči oné doktríně konformních - historiků. To by se historikovi ani politologovi stát nemělo (bez komentáře ponechávám, že předmluvu jeho knihy nesenou v uvedeném duchu napsal vysoký politik Rakouské lidové strany...).

Zásadní problém monografie spočívá již v tom, že není "rozšířenou a veřejnosti zpřístupněnou zdařilou akademickou prací", jak tvrdí sám autor v poněkud upovídaném poděkování (s. 19; správně mělo být zařazeno před úvod), ale i po úpravách prací spíše "jen školní". Nabízí totiž v drtivé většině nikoliv závěry primárního výzkumu či alespoň originálního hodnocení známých fakt, ale kompilaci stávajících poznatků, a to ještě, jak doložím, podivně tendenční. Převážně kompilační ráz práce je patrný nejen z toho, že Jeřábek jen velice málo pracuje s prameny, ale z toho, jak postupuje ve svém výkladu: namnoze jde o jakési přeskakování z jedné reprodukce závěrů dosavadní historické literatury na druhou, přičemž občas není jasné, jaké z navzájem se vylučujících interpretací dává autor přednost (např. s. 51); jindy zase autor vytváří nesprávný dojem, že u nějaké otázky dodnes panuje zásadní nerozhodnost (viz např. s. 75-76 nebo s. 92 - ve skutečnosti existuje dost důkazů pro hodnocení, že kancléř Engelbert Dollfuss vůbec nebyl umírněným politikem, ale cílevědomým a tvrdým antidemokratem).

O kvalitní, byť i nepůvodní syntézy k důležitým tématům je u nás stále nouze, kompilační charakter publikace by ale bylo třeba jednak přiznat, jednak opravdu naplnit, a to především větší pluralitou. Podtitul práce by pak mohl znít: Přehled historiografických interpretací rakouských dějin 1932-1938. Ten současný - Politické, hospodářské a ideologické přičiny pádu demokracie - není přesný: jednak je hospodářské krizi Rakouska věnováno jen 5 stran (s. 63-67), jednak drobné zmínky o ekonomických souvislostech jinde v textu naznačují, že autor zřejmě tíhne k jakémusi panekonomismu s ultraliberálním a místy krajně konzervativním, silovým nádechem. Hospodářským příčinám rakouské politické krize totiž připisuje zásadní význam a přiklání se k extremním výkladům, že byl přechod k autoritářskému režimu v Rakousku nezbytný kvůli provedení hospodářské sanace: "Aby byla [vláda] schopna prosadit své plány, musela nastoupit jinou politickou cestu než cestu parlamentarismu. Pro svůj záměr nemohla získat širokou podporu obyvatelstva prostřednictvím demokratických voleb" (s. 66).

Přitom autor o kousek výše správně uvádí, že existovala možnost vést hospodářskou politiku v rámci demokratického režimu, záhy ale pokračuje v provádění jakési historické legitimace dění. Podobných ping-pongových partií mezi různými hodnoceními jednotlivých situací je v Jeřábkově výkladu plno, autor se - většinou bez uspokojivého zdůvodnění - ovšem vždy rozhodne pro přitakání nevyhnutelnosti později nastoupeného vývoje.

Opírá se při tom o takové historické interpretace, které mají tendenci předválečné konzervativní politiky zbavovat zásadní odpovědnosti za neblahý vývoj. Typické je, že při tom Jeřábek opačné pohledy snižuje (narozdíl od konzervativních historiků, které takto nenazývá, neopomíjí nálepkovat i jen domněle "marxistické" autory) či ukrývá do poznámek (viz typicky pozn. č. 26 na s. 76).

Opakovaně se tak projevuje autorova jednostrannost, například předsudky vůči rakouským sociálním demokratům. Ti v jeho výkladu ani nejsou podáni dostatečně plasticky, jako svébytní aktéři daného dění. Viz například již zmíněnou pasáž o hospodářských obtížích Rakouska: "Faktem je, že sociální demokracie se svými požadavky stála vládním plánům na sanaci hospodářství v cestě" (s. 66) - toto se ale jevilo jako "fakt" vládnoucím křesťanským sociálům a průmyslníkům, současný historik to musí vidět diferencovaněji.

U Jeřábka to není ojedinělý lapsus: levici hodnotí (přes záblesky vyrovnanějšího přístupu např. na s. 34 či 36, které ale sám záhy popírá) přepojatě, sociální demokracie a její elektorát se mu jeví být (stejně jako se tehdy jevila "hrdinům" Jeřábkovy knihy, ultrakonzervativním politikům...) pouhými "masami" (např. s. 55).

Velmi povážlivá je například pasáž, která jako by sugerovala pozitivní roli fašistických bojůvek Heimwehr v boji proti stejně neústavním dělnickým milicím Schutzbund (jež ovšem častěji jen reagovaly na aktivity Heimwehru), pasáž, která - jak je tomu ve věci těchto militantních organizací u Jeřábka často - stírá úvahy o příčině a následku, míře společenské škodlivosti a nesrovnatelnosti rolí, které tyto militantní oddíly sehrály: "Heimwehr byla organizace, která byla schopna konkurovat sociálnědemokratickému Schutzbundu, narušovat organizace děnických mas a atakovat marxismus" (s. 55).

V daném kontextu je též podivné, že pro zrušení parlamentního systému Jeřábek někdy používá příznakového (eufemistického) dobového žargonu: "Sociální demokracie byla vyřazena" (např. s. 195). Autor bohužel zastírá, že křesťansko sociální strana v Rakousku nereprezentovala pouze občanský tábor, jak by se mohlo zdát z autorova výkladu opakovaně zdůrazňujícího hodnotově jednoznačně konotovanou dichotomii "dělnické masy x občanský tábor", ale také část tábora fašistického.

Smutně příznačná je rovněž pasáž "ztráta autority u mas, které se identifikovaly buď s dělnickým hnutím, nebo s nacionalistickými a militaristickými extrémy, dovedla [konzervativní společenské vrstvy, jejichž reprezentanty byli také Engelbert Dollfuss a Kurt Schusschnigg] až k nedemokratickým řešením situace" (s. 194), jelikož svědčí o již zmíněném základním prvku Jeřábkova výkladu: aktérům konzervativní politiky vyhrazuje především pasivní, obranářskou roli, v níž prý jen čelili většímu zlu (tak se, jak uvedeno, na stejnou úroveň klade demokratická levice a nacistické hnutí). Vůdčí rakouští ultrapravicoví politici ale ve skutečnosti byli velmi aktivními, až fanatickými bojovníky proti demokracii; například s politickým křídlem fašistického Heimwehru spolupracovali již před formálním rozbitím demokratického systému.

Pochybná, zřejmě ideologicky motivovaná, jsou i jiná autorova tvrzení svědčící o jeho "stranickosti", např.: "Dollfussova katolická rétorika a odmítavý postoj k proticírkevnímu smýšlení sociální demokracie měly racionální základ. Jeho postoj k demokracii korespondoval s názory katolického učení a přispěl k tomu, že se proti sociálním demokratům postavil" (s. 53). Takto vágně by "racionální základ" bylo možno přiznávat jednání nejrůznějších dějinných aktérů; současný historik by alespoň neměl zamlčovat, že tehdejší sociální demokracie v dané agendě v mnohém razila demokratické představy o moderním sekulárním státu, a nepsat paušálně o jejím "proticírkevním smýšlení".

Na jedné straně autorská bezradnost projevující se absencí výraznějšího vlastního argumentovaného hodnocení, na straně druhé tendenčnost jsou v knize Konec demokracie v Rakousku 1932-1938 dobře patrny v kapitole "Taxonomie režimu", která přináší jakýsi amalgám citací a reprodukcí dosavadních hodnocení rakouského režimu a čtenáře nejspíše zanechá zmatené: ačkoli je i zde řada dokladů o "samofašizaci" Rakouska před anšlusem v roce 1938, Jeřábek se nakonec nepřesvědčivě přiklání k užšímu chápání fašismu a tvrdí: "v tomto smyslu můžeme tvrzení o fašistickém a totalitním charakteru Dollfussova režimu vyvrátit ".

Takový výrok je ale (i pokud pomineme bizarnost autorského plurálu a dikce "rozvažování", které vzhledem k nepůvodnosti většiny hodnocení působí často až trapně) - a především v závěru práce! - neudržitelný již jen tím, že po předchozích snahách pojem fašismu specifikovat, byť jen pomocí těkavého využívání vědeckých autorit, by se neměla zvažovat platnost obou adjektiv (fašistický a totalitní) najednou. Domnívám se, že Martin Jeřábek ve své práci snesl - byť zřejmě v rozporu se svým záměrem - dostatek dokladů o tom, že v Rakousku let 1933-1938 šlo o systém fašistický (zničení parlamentní demokracie, ideologie stavovského státu a vůdcovství, využívání paravojenského fašistického Heimwehru atd.). Příznačné je, že se autor snaží vyhýbat pojmu "klerofašismus". Ten je ale výstižný a patří mezi termíny, jejichž užívání bychom se 15 let od Listopadu měli přestat bát - jejich adekvátnost se nerozplynula s koncem zideologizované socialistické historiografie.

Některé problémy hodnocené knihy možná pocházejí z její místy velmi problematických stylistických kvalit (někdy si protiřečí: "Kurt von Schuschnigg nebyl vůdcem Vlastenecké fronty, stal se jím až v roce 1936...", s. 190; o I. Seipelovi píše podivně - a to zdaleka nejen vzhledem k politikově antisemitismu, který ale vůbec nezmiňuje - "představoval největší morální osobnost strany" (s. 34); v textu je řada germanismů, chyb a neobratných vyjádření, např. na s. 48, 55, 59, 190). Někdy se zdá, že jsou významové problémy způsobeny neobratným překladem německé nepřímé řeči, což se typicky objevuje v pasážích reprodukujích postoje nějakého hnutí či strany.

O jednom z konceptů stavovského státu, typického fenoménu dobového rakouského politického myšlení, jemuž Jeřábek správně věnuje hodně prostoru, se píše: "Přirozené členění společnosti na stavy řemeslníků, sedláků, průmyslníků, odpovědných za život obyvatel v jednotlivých dílčích otázkách, neposkytovalo prostor pro třídní protiklady, na něž poukazoval marxismus" (s. 31). Opravdu autor považuje takové členění společnosti za "přirozené"? To bych mu nepřál.

Přes výše uvedené závažné výhrady především k autorově uchopení dané látky je třeba uvést, že kniha Konec demokracie v Rakousku 1932-1938 může být přínosnou prací i pro ty, kteří s ní budou mít problémy třeba právě ze zde vypsaných důvodů. Je totiž zpracována se sympatickým nasazením a důkladností (má jmenný rejstřík a další aparát) a především přináší nepříliš známou faktografii, zajímavé pasáže především o koncepcích stavovského státu i náběh k reprodukci historických interpretací poučných i pro jiné historické etapy a země. K některým Jeřábkovým hodnocením popisovaných událostí by ale čtenáři měli přistupovat opravdu opatrně.

Kniha vyšla s podporou AKTION Česká republika - Rakousko