21. 12. 2004
Politikův umělec a umělcův politikZdena Bratršovská, František Hrdlička
Některé situace zavánějí absurditou, ale to neznamená, že by se nemohly udát. Představte si, že poblíž sídliště, pod kopcem, který zapomněli stavební dělníci srovnat se zemí, žije insitní malíř, nedbající na konvenční normy, a jednou kvečeru zapřede hovor s politikem, který si udržuje kondici obíháním malířovy jeskyně. Do té doby o sobě samozřejmě nevěděli: Politika nikdy nenapadlo, že by někdo dal přednost primitivním podmínkám před životem v pohodlí, a malíř už dávno nečte noviny, protože v nich nenachází nic, co by ho inspirovalo k tvůrčí práci. |
Namítáte, že by k takomu hovoru nikdy nedošlo? Jistě, za normálních okolností stěží -- už proto, že Viktor Polanecký (politik) je přesvědčen, že vyšlapává cestu, po níž by se všichni občané měli ubírat, zatímco Josef Materna (malíř) pokládá politika v nejlepším případě za hoteliéra, jehož služeb může a nemusí využít. Mají naprosto odlišný vztah k času i k realitě: Polanecký se věnuje, jak se říká, umění možného; Materna se zabývá uměním nemožného. Polanecký usiluje o rychlé a viditelné efekty (zavděčí se tím většině); Materna počítá s tím, že mu ani celý život nevystačí na to, aby pomaloval stěny jeskyně svými představami. Mimoto si nedůvěřují: Polanecký tuší, že by Materna mohl svými nevěcnými poznámkami rozvrátit jeho zacílenou soustředěnost a jeho systémové myšlení, a Materna viní v duchu Polaneckého z toho, že nikdo neobdivuje jeho malby; proč se o nich politik nezmíní při nějakém projevu? Zručný dramatik by je nicméně svedl dohromady, i kdyby se nemohli ani vystát. Politik si například vymkne při joggingu kotník, nebo se prostě přižene bouřka. Dialog, k němuž dojde, bude samozřejmě plný zvratů a nedorozumění. "Kam bychom došli, kdybychom brali v úvahu pár neproduktivních podivínů," prohlásí například Polanecký; nato opáčí Materna, že osvícená vláda by se měla skládat z umělců a filozofů, nejen z omezených pragmatiků. Chvíli diskutují o Platónovi (Maternu překvapí, že pro Polaneckého není slavný Řek španělskou vesnicí), a nakonec sáhnou k drobné demagogii: "Myslíte, že by vás byli totalitní mocipáni nechali žít v jeskyni, kdyby se o vás dozvěděli?" zeptá se jízlivě Polanecký. Materna je sice po fyzické stránce v nevýhodě (nedávno odmítl z hrdosti sociální podporu, a tak občas hladoví), ale psychickou výzbroj neodloží: "Div se nezalykáte sebeuspokojením, a přitom nedokážete ani postavit mladým lidem byty, zabezpečit důchodce a pozavírat zločince. Víte, jak tím nahráváte levici, která z takových nálad umí vytěžit maximum?" Polanecký se ho pokusí odbýt frázemi o tom, že proměna společnosti je dlouhodobý proces, který může ostatně malíř urychlit tím, že vstoupí do nějaké politické strany (jiná cesta podle Polaneckého neexistuje), jenže Materna se mezitím dostal do ráže. "Uvědomujete si, že slušní lidé se nemohou prosadit, že nerozhoduje kvalita, ale dravost a peníze, a že pluralita názorů vede často k planému žvanění?" Viktor Polanecký se podiví, odkud načerpal Josef Materna ty informace, když se od veřejného života distancuje, a Josef Materna odpoví, že zdola člověk vidí do věcí líp než shora a že intuice je často lepší rádce než statistika. Schyluje se tedy k další roztržce (k debatě o pravdě, která je relativní, a o lži, která je absolutní), ale obratný dramatik přičaruje na stůl hrnek s kozím mlékem, a tak si oba mluvčí mohou nakonec připít na tykání. V této chvíli je už jasné, že reprezentují dějinný svár dvou mentalit: Prvá (politik) vychází z daných faktů a snaží se uspokojit běžné potřeby; druhá (umělec, filozof) přihlíží k věčným pravdám a snaží se lidi povznést. Jde však skutečně o svár? Spíš se každá z nich tváří, že ta druhá neexistuje. Bylo by samozřejmě krásné, kdyby se všichni Josefové spojili, aby jejich hlas nezanikl (jsou v menšině), ale zdá se, že jim mezitím Viktorové úspěšně naočkovali komplex méněcennosti -- asi tak jako hoteliér, který pohlédl s despektem na zmačkaný límeček svého návštěvníka. Ohánět se sloganem, že hotely padají, kdežto jeskyně zůstávají, je sice dojemné, ale stav věcí to nenapraví. Zbývá tedy otázka, kdo objeví nástěnné malby, až nezbude politikům čas na kondiční běh kolem sídliště. (Upravený text z knihy Politikův umělec a umělcův politik) |