O tom se pro jistotu v mainstreamových médiích vůbec mlčí. Jinak by se muselo přiznat, že jeden z možných scénářů je převzetí politické i ekonomické moci kubánskými reemigranty z Floridy za mohutné hmotné, ideové i mediální pomoci USA, následující likvidační privatizace (za účasti výhradně amerických firem, jak jinak) a restituce toho, co komunisté ještě nezničili z kubánského hospodářství, a propad milionů Kubánců na úroveň běžnou v Hondurasu nebo na Haiti.

Možná už i v BL někdy zaznělo, že spousta Latinoameričanů by ráda vyměnila právo (a i to často jen teoretické) na svobodu slova a pohybu za právo na aspoň jedno jídlo denně, na bydlení jinde než na ulici či za možnost posílat děti do školy nebo k lékaři.

A když se jim takové právo někdo pokusí poskytnout (viz Nicaragua v 70 - 80. letech nebo Venezuela dnes), čelí zcela demokraticky organizovanému a z USA podporovanému pokusu o státní převrat...

Nevšiml jsem si, že by zdejším médiím nebo humanitárním organizacím nějak zvlášť ležely na srdci jejich osudy. Vždyť všichni přece mají možnost demokraticky vyměnit své vlády, že.

Ale to je další české specifikum: Místo měření všem stejným metrem si vybereme předmět pozornosti tak, abychom nenaštvali Velkého bratra, a pak argumentujeme, že přece nemůžeme pomoci všem a dostatečně záslužné je pomáhat aspoň někomu.

Mám za to, že jedním z indikátorů vyspělosti naší demokracie a úrovně občanské společnosti je právě vztah k Latinské Americe coby zadnímu dvorku USA podle Monroeovy doktríny.

Až budeme v Čechách mít dost odvahy pojmenovávat věci správnými jmény a až třeba Člověk v tísni bude posílat pomoc např. na Haiti (jestli ji tam poslali a já jsem to přehlédl, omlouvám se, ale v médiích o ní, pokud mi je známo, nic nebylo...), bude nás m ožno považovat za dospělejší občany a demokraty. Zatím jsme v tomto ohledu až na výjimky tragikomickými puberťáky.