Ani jsem přitom nepřemýšlel, jestli mi přikazuje vstát akademik Nejedlý nebo ceremoniář Guth, prostě jsem nevstal. Moje maxima zřejmě nedosahuje plné hodnoty kategorického imperativu, který zde není kvůli věchýtkům nebo kvůli megerám, ale prostě obecně. Také mě nikdy nenapadlo, že bych tímto někoho odměňoval nebo trestal a pořád si myslím, že je to trochu pomýlená rovina myšlení. Anebo jsem ještě nedosáhl takového stupně váženosti, abych svou přítomnost někde považoval za odměňování ostatních.

Také jsem kupodivu ani jednou nebyl svědkem toho, "kdy si místo na sedadle nárokovala evidentně zdravá dáma na člověku se sádrou, a jejím jediným argumentem bylo, že je přece starší". Být svědkem podobné situace mnohokrát se zdá být pozoruhodné.

A chvála zdravému rozumu, že jsem nikdy nepotkal žádného tramvajového milicionáře, který by mě chtěl s chutí vyfackovat skrze svou váhovou převahu a znalost prvků sebeobrany.

Nikdy jsem však o těchto věcech nepřemýšlel, natož abych o tom chtěl něco sdělovat. Možná je to pro to, že zaplňovat podobnými diskuzemi veřejný prostor je úplně zbytečné.