Humorka je veselé krátké vyprávění, není pěstována, je nahrazena vtipem, i dlouhými bavičskými pokusy nádeníků řachandy a pahodnoty. Krasoduchové nemívají rádi veselí, rozptyluje zbytečně jejich dutost zvící hurdisek. Jódlování ozývá se na horách i v dolinách, v našem neveselém kraji, z hrdel falešných sborových pěvců, i polozbožných utěšitelů. Vzdělanci tvrdí, že v sobě nemáme zakořeněno zlo ani dobro, stali jsme se hybridy. Každý máme rád vlastní šámbrseparé, ale k tomu i potřebu sdružovat se, spolkařit, stát se potřebným druhým lidem. Denně potkáváme lidi cvičené výchovou ( i zrozené a geneticky vybavené k pomoci druhým) k tomu, aby nenechali potřebné padnout do hlubokých sociálních sklepení.

Pravda, nevyplácí se příliš spoléhat na přátelskou výpomoc v dobách nepěkných a nelehkých kdekomu na potkání, i když pomůžeš cizímu a riskuješ stejně jako při pomoci blízkému, možná v prvním případě mnohem méně. V době tonutí člověk sahá po každém záchytném bodu, na břehu hojnosti začne zachránce vadit. Přirovnání: v porevolučním kvasu se vyděšení sbíhali do houfu -- pak časem vyklepali z kožichů blechy a hned z nich byla čistá rasa štítící se pouličních voříšků.

Ono známé rčení: každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán - je prověřeno stovkami, tisíci a statisíci příhodami o strastiplném údělu pomáhajících naivků spratkům Belzebubovým. A není rozdílu mezi učencem a blbem...i když blb většinou v sobě nemá zakotvenu zášť, závist a mstu, neboť tento živel je dílem přírody nepostrádající ryzost pravosti již od pohledu a při letmém zaznamenání jeho neměnného chování. Zlí jazykové tvrdí: je lépe být blbem než nezaměstnaným.

Panoptikum páprdů, očekávajících s hubou dokořán nezaslouženou mešní oplatku, vytváří i po patnácti letech situace podobné a příznačné pro ohniska nenávisti, lidské malosti, falše a obavy ze sociální nepohody. Dokonce iniciují smrtelné nebezpečí a pokušení hříchu jít někomu po krku, zbavit se konkurence a schovat neurvalosti za štít ubohých zákonů páchnoucích džunglí plnou lotrů! Ostřejší povahy napadá: žádné kytky na hrob ničemům a škůdcům lidského pokolení, stačí, že jim tam ptáci tralalala.

Balamucení je potřebným oborem s výučním listem všem šantalům, falešným utěšitelům, křížencům ledových a horkých vášní, poplatným době. Spolková hesla bývají často trvalou ozdobou, nelze jim upřít přehnanou mravnost. Apelují na přítomné členy spolku, aby přinášeli nejrůznější obětiny, dokázali se oddat zcela myšlenkám povznášejícím se nad běžnou a šedou realitu, často chmurnou, připomínající předpeklí a chodníčky k propasti zvané: Nedobrovolná samota.

Spolky trvalých hodnot, burcují členstvo k poslušnosti. Svazují ho historickými výroky, představují a omílají mu úspěchy, o které se nikdo z burcujících nezasloužil, ba není jisto, zda by s jejich chabou mravní výbavou ve spolku mohli pobývat. Přesto vyvolávají v bytostech důvěřivých a mravně vycepovaných neustálé pochyby, zda by jeden každý mohl plout oceánem nezájmu v neutuchajících zuřivých bouřích osamocen.

A bývají vandráci, zmocní se kormidla spolku, bezelstné oklamou naučenou a přirozenou lživostí. Vytváří dojmy a pocity blízké podvodným rejdům padesátých let -- kdy pělo se a budovalo za vydatné pomoci mrzkých poetů, i když dnes opět máme poety, ty zasloužilé harcovníky i omámené veršotepce vlastním inteligenčním mokem s příchutí sardelové pasty. Zasmušilec fotografoval na dovolené u moře přestárlou a používanou hurisku,(nebyla to obyvatelka Mohamedova ráje) nepřátelé jí říkali Kravěna. Zmocnila se nebožáka veršotepce inspirace a popsal, světe div se, jejich nudnou kohabitaci. I přesto zove se spolkař básníkem - nu což, hlavně že mu to přináší potěchu.

Vyjádřit přesvědčení o výhodnosti spolkaření je možno učinit v hostinci, mít najaté mluvčí, připravené a osvícené - ve spolkových kalných vodách ovšem mohou tápat, zvláště vybafne --li se na ně příkladně heslo: Ni zisk, ni slávu! Některá hesla jeví se nepříhodná pro danou dobu a společenskou vyhořelost jistých Česílků ochotných sloužit komukoli, pokud dostanou byť malé všimné... a nemusí být hned přímo velké, tj. určeno vyšším činovnickým trubcům, k životu otrapovi stačí vlídné zacházení a sociální almužna.

Spolky mají majetek, ten opatřilo členstvo v jiných stoletích, často v potu tváře založilo pro budoucí následovníky více možností rozmnožovat statky než světoznámé bankovní domy. V současnosti ony statky připomínají někdy pozůstatky kolektivního hospodaření, kdy lidé zaslepeni politickou agitací, nevědomostí, nestoudností, neschopností cokoli řídit a udržovat, předali po sametu majetek v dezolátním stavu, někdy ani nebylo co předat. Částečně se podařilo dosti z nabytého poctivě odkulačit do vlastních kapes padouchů vydávajících se okázale za nositele pochodně otců zakladatelů. (Škoda, že nelze vstát těm taťkům a pantátům, aby vypráskali mrzkou chasu neustále znesvěcující už svou pouhou přítomností svatá místa. Škodící čistému odkaz spolku, společnosti, lide. Vyhnat nemohou, škoda, dupající chásku po demokratických chodníčcích ve stepních bagančatech s rukama vraženýma do kapes, aby udrželi nahamoněné zrno.)

Konečně spolek vespolek, lidé jsou důležití. Někdy záleží na maličkostech. Než se k předsednickému stolu začnou usazovat supi, má jeden zbystřit a klást si před volbou i nepříjemné a dotěrné otázky. Volit namyšleného mizeru se nevyplácí. Diplomatické volby přinesly nejednou trvalé zklamání nad osobou zpočátku usilující o spravedlnost a spolkovou čistotu -- aby se později z osobnosti vyklubal nebezpečný moskyt.

Kdo všechno se dnes nedere na výsluní, i když, co jsme si, to jsme si. Spolky ohrožují střety s malověrnými lehkoživkami, neumětely a duchovními zaostalci. Výlučnost sešlostí není zárukou kvality a někdy dokonce naopak. Zkusit být solitérem přináší rizika a někdy nepohodlné živobytí, ale ochraňuje duši před nákazou a zažrání špínou.