Čím vlastně jsme a co nás utváří? Odpověď Králová pouze naznačuje, v úsporně malovaných kompozicích plných lyriky, něhy a nostalgie. Duchovní život je pro ni to, co nám dává zakusit lidství, co nám umožňuje vnímat svět jinak než jen prostřednictvím vnější reality, beztak už interpretované a překroucené. Co zůstalo vnějšímu světu z prožitků, to pozorujeme dnes v době předvánoční: prázdné, prodejné ikony.

Duchovní život už dávno není jen otázkou náboženské víry, ale víry jako takové. Jejím principem je vnitřní hluboké prožívání všech okolností života, tragických i šťastných. Autorka se s tímto principem skrze svoji tvorbu ztotožňuje, vnitřní prožitek je matérií, světlem, které v sobě neseme, matricí, do níž je vtištěna naše zkušenost, bolest i naděje. Duchovní prožívání je obrana před malověrností, znamená bezpečí v tomto světě.

Dnešní současnost bych charakterizoval jako "tyranii změny". Změna, bez ohledu na svou kvalitu a přínos, je základní měrná jednotka našeho chování a žití. Míra infantilní, jež v sobě kromě očekávání změněného nic nenese. Měnit je potřeba vše, co je půl roku "staré", je staré a je odsouzeno ke změně. Současný člověk nemá čas nic hluboce prožít, je vláčen a traumatizován představou změny za každou cenu, současný člověk nemá čas ani důstojně zemřít. Řečeno v nadsázce, budoucí člověk už nebude mít ani čas se narodit.

Tvorba Romany Králové nedoznala od její poslední výstavy v Liteře v roce 1997 téměř žádných změn, a přesto je to okolnost velmi pozitivní. Neproměnil se rukopis, neproměnilo se téma, avšak přesto nenalezneme v dílech nic, co by se opakovalo či rozmělňovalo. Autorka vystavila starší obrazy, akvarely i novější olejomalby, v nichž je stále patrný již ustálený "zárodečný tvar", více či méně identifikovatelný, jež je přeměnou jakési primární buňky v embryo, odkazující na zvířecí či lidský původ.

Rovněž se v obrazech opakuje tvar větší, jakési "lůno světa", metafyzická parafráze zrození a smrti. Motiv zrození symbolizuje nevinnost a bezbrannost, smrt pak i možnost "nebýt" v utrpení, či "nebýt" narozen, či možnost být "uchován ve věčnosti". Jistou změnu, či posun, lze v tvorbě Romany Králové přece jenom nalézt.

Zatímco starší obrazy vypovídají skrze svoji symboliku převážně o pocitu ohrožení, interpretovatelného jako "velká opuštěnost" a jsou výrazem lidských obav o duši člověka a stav věcí tohoto světa, poslední práce jsou nositeli naděje, jako vyústění všech útrap člověka na tomto světě a smíření, jako přijetí nevyhnutelného, tedy daného (Také poslední práce v katalogu se jmenuje Naděje).

Ve filozofické rovině šlo před tím autorce o vzepření se lidské osudovosti a danosti, v jejím pojetí bylo střetnutí daného (např. fyzického) a možného (tedy duchovního) nerovné, avšak poslední díla hovoří o přijetí rovnováhy mezi tím co musíme a tím co můžeme. Tuto změnu lze také objevit formálně i obsahově v práci se světlem, jež prozařuje a vystupuje téměř z nitra obrazů. I to je jasná symbolika, sotva postřehnutelné proměny jejího díla.

Romana Králová svoji komorní výstavou potvrdila, že její práce je v kvalitě stabilní a že je osobitou a původní autorkou na české výtvarné scéně. Výstavu která nemá žádný název lze navštívit až do 23.12.2004 v Galerii Litera, Karlínské náměstí 13, Praha 8.