Podle konvenčních názorů je Janukovič temnou, démonickou postavou, byrokratem sovětského typu, jehož styky s Ruskem a s východní mocenskou základnou z něho automaticky dělají zloducha. Kromě toho, dovídáme se, Janukovič je muž se "záznamem v trestním rejstříku", byl dvakrát ve vězení. Už vám nikdo neřekne, že byl Janukovič ve věznění za sovětského režimu protože byl odsouzen za krádež a za násilné napadení. Jak napsal list Los Angeles Times:

"V životopise, který se šíří Janukovičovým jménem, se praví, že "po velmi tragickém a tvrdém dětství ... pan premiér přiznává politovánihodné mladické chyby, jejichž důsledkem bylo trestní stíhání, které však nakonec ukrajinský soud zrušil."

Na druhé straně Juščenkovy chyby - o nichž se v západních médiích nepíše - nebyly ani mladické, ani se za ně Juščenko veřejně neomluvil. Juščenko byl významnou figurou ve spiknutí připravit Západ o více než 600 milionů dolarů.

Představa, že je Juščenko jakýsi outsider, jehož vítězství přinese čerstvý vítr volnotržních reforem do nedýchatelného ovzduší korupce v ukrajinském hospodářství, je další západní pohádka. Juščenko je hlavní postavou mafiánského kapitalismu, v jehož důsledku od pádu Sovětského svazu zbohatlo několik jedinců na úkor většiny. Během devadesátých let byl šéfem ukrajinské ústřední banky a pak byl v roce 1999 premiérem v násilnické vládě Leonida Kučmy - jménem moci oligarchů. Tito "podnikatelé", kteří zbohatli na základě svých konexí ve vládnoucím aparátě komunistické strany, ovládají nejdůležitější majetky ukrajinské ekonomiky. To, co se nyní odehrává na Ukrajině, je občanská válka různých mafiánských klanů. Jak to vysvětluje Anders Aslund ve studii ukrajinské politiky:

"V Rusku poskytují finančně-průmyslové skupiny financování různým politickým stranám a vládě. Naopak na Ukrajině jsou politické strany většinou přímým vlastnictvím ekonomicko-politických seskupení. Lazarenko a Timošenko vytvořili parlamentní stranu Hromada, je to podniková politická strana firmy Sjednocená energetika. Vadim Rabinovič si údajně 'koupil' Stranu zelených. Surkis a Medevedčuk údajně vlastní Sjednocenou sociálnědemokratickou stranu. Avšak Bakai, Pinčiuk a Frančukové podporují Kučmu přímo a zřejmě také jeho stranu, Národnědemokratickou stranu. Je charakteristické, že všechny tyto mafiánské strany jsou považovány za centristické, to znamená, že jsou vždy ochotny uzavřít jakoukoliv dohodu bez skutečné ideologie."

Juščenko je produktem tohoto systému a jeho působení v Národní bance Ukrajiny bylo postiženo korupcí, tak charakteristickou pro ukrajinskou politickou kulturu: došlo ke skandálu ohledně zfalšování ukrajinských úvěrových knih. Šlo o to, že banka lhala Mezinárodnímu měnovému fondu o množství ukrajinských měnových rezerv. Jak napsal list Financial Times:

"Pod jeho vedením se dostala banka do vážné kontroverze s Mezinárodním měnovým fondem, protože využila půjček od MMF k tomu, aby zfalšovala úvěrové postavení Ukrajiny. Z toho měli někteří politikové - nikoliv však Juščenko - osobní finanční prospěch. Juščenko přežil skandál, který z toho vznikl."

Audit společnosti PricewaterhouseCoopers potvrdil podezření činitelů MMF, že západní věřitele Juščenkova Národní banka Ukrajiny systematicky podváděla.

Podle Pavla Lazarenka, bývalého premiéra a čelné figury v mafiánské ukrajinské oligarchii - bylo v prosinci 1997 zpronevěřeno 613 milionů dolarů od MMF a pak propráno různými konty.

Když se začala sovětská státní nomenklatura rozkládat, oligarchové si uklidili své peníze do tajných kont v zahraničí, založených už za dob sovětské nomenklatury a rozdělili si mezi sebou ekonomický majetek země. Lazarenko byl hlavním ochráncem jednoho z největších Juščenkových stoupenců, Julie Timošenkové ze Spojené ukrajinské energetiky, která astronomickým způsobem zbohatla v době hospodářské recese. Avšak Timošenková a její kolegové oligarchové, jak vysvětluje Alexander's Gas & Oil Connections,

"mohli realizovat tyto zisky pouze se státní pomocí... Množství peněz, o něž šlo, vyšlo najevo v souvislosti s aférou Lazarenko. Podle deníku Financial Times dostal Pavlo Lazarenko, který byl ukrajinským premiérem v letech 1996 - 1997, alespoň 72 milionů dolarů úplatků od dovozce plynu UESU. Za to pomohl Lazarenko firmě UESU stát se čelnou ukrajinskou společností s ročním obratem 10 miliard dolarů.

Když byl Lazarenko propuštěn jako premiér, jeho nástupce Valerij Pustovoitenko zahájil rozsáhlé vyšetřování společnosti UESU, a to vedlo k prvním trestním stíháním. V prosinci 1998 byl Lazarenko zatčen ve Švýcarsku za propírání špinavých peněz. Uprchl do Spojených států, kde byl znovu zatčen a obžalován z propírání 114 milionů dolarů, které dostal formou úplatků, když byl ve státní funkci.

Letos v červnu, když byl ještě vězněn v USA, byl Lazarenko odsouzen za propírání špinavých peněz ve Švýcarsku. Julia Timošenková, která byla předsedkyní správní rady firmy UESU, když byl Lazarenko premiérem, se dosud trestnímu stíhání vyhnula. V roce 1997 firmu opustila a dala se na politiku."

Timošenková se stala v roce 1999 náměstkyní premiéra se zvláštními pravomocemi pro otázky energetiky. Její manžel, stále ještě člen správní rady UESU, byl zatčen za zpronevěru státního majetku. Timošenková byla také zatčena a po teatrálních protestech, že je "politickým vězněm" - byla propuštěna.

Právě tato "plynová princezna", jak je Timošenková známa, se stala silným hlasem nynější "demokratické" revoluce na Ukrajině. Jak píše list The Australian:

"'Utvořme průvod a pojďme k prezidentskému paláci,' volala ve středu na dav. 'Jakmile tam dorazíme, neodejdeme, dokud Juščenko do něho nevstoupí jako nový ukrajinský prezident a zaujme své místo.'"

Mafiánské křídlo Lazarenko-Timošenko je přirozeně Juščenkovi vděčno - dělal jim zeď, když kradli peníze z MMF. Nyní ho tedy za to silně podporují. Toto není boj odvážných prozápadních "demokratů" proti zlovolným ruským neokomunistům - Timošenkovo divadlo je hádkou mezi zloději.

Zapomeňme na celý tento romantický tyjátr o ukrajinské "oranžové revoluci" a sledujme tok peněz. Mytologizace ukrajinské "demokratické" opozice slouží určitým západním hospodářským zájmům, jak to vysvětluje John Laughland:

"Zintenzivňuje se úsilí jak uvést v činnost různé ropovody, které mají dopravovat kaspickou ropu na západní trhy. Jedním z nich je ropovod Brody, který vede z ukrajinského města toho jména do černomořského přístavu Oděsa. Tento ropovod měl původně dopravovat Američany ovládanou kaspickou ropu na západní trhy, ale namísto toho dopravuje ruskou ropu, což se Američanům nelíbí.

Takže se stratégové nového světového pořádku rozhodli umístit do prezidentského úřadu na Ukrajině při prezidentských volbách dne 31. října svého člověka. Obrovské množství vlivu, a zřejmě i peněz, jde ve prospěch vítězství Viktora Juščenka. Paul Wolfowitz řekl ve Varšavě 5. října, že by Ukrajina měla vstoupit do NATO. Mark Brzezinski a Richard Holbrooke řinčeli nad Ukrajinou šavlemi a Anders Aslund, architekt Jelcinovy masové krádeže, přesvědčivě vysvětlil, jak silný je strategický zájem Západu o tuto zemi.

Jako obvykle, tyto národní strategické zájmy jdou ruku v ruce se soukromými zájmy mocných lidí, kteří lobbují pro tuto novou protiputinovskou politiku. Mezi nimi jsou lidé jako David Owen a Jacob Rothschild: bývalý britský politik Owen je zástupcem firmy Jukos v Británii, Rothschild poskytl hned na začátku většinu peněz pro Chodorkovského a zasedá (spolu s Henrym Kissingerem) v radě nadace Open Russia Foundation, což je bílý kůň pro firmu Jukos. Anders Aslund, který pracuje pro Carnegieho nadaci pro mezinárodní mír, kterou financuje Jukos, a pro Conoco Phillips - strategického spojence podniku Chevron, v jehož správní radě zasedala po mnoho let Condoleezza Ricová, nedávno oznámil uzavření "strategické aliance" s firmou Lukoil, s druhou největší soukromou ropnou společností na světě, a Conoco Philips chce tuto ruskou olejářskou společnost ovládnout. A opravdu, než byl Chodorkovskij zatčen, vyjádřil se, že chce prodat Jukos jedné americké společnosti."

Američtí oligarchové se spojili s jednou frakcí ukrajinských oligarchů, kteří se rozhodli připojit Ukrajinu k Evropské unii a sabotovat zónu volného obchodu, která nedávno vznikla mezi proruskými národy bývalého Sovětského svazu, a co je nejdůležitější, chtějí, aby Ukrajina vstoupila do NATO.

Juščenko není "demokratickým" spasitelem Ukrajiny a "plynová princezna" není vzorem idealismu a západních "tržních" reforem. Juščenko i tato zlodějská baronka mafiánského kapitalismu jsou symbolem nikoliv demokracie, ale naivnosti západního veřejného mínění, které se stalo obětí profesionální PR kampaně a poslušných médií, uzavírá autor.

Kompletní článek v angličtině ZDE