Nejprve k několika bodům z Kotrbova sloupku. V nedávném průzkumu, o kterém píše (nejen) na BL již kde kdo, se ukázalo, že české děti neumí porozumět textu. Postižen touto výchovou je zřejmě i Kotrba. Čte tu méně, tu více, jak se mu hodí. Ve svém textu se snaží čtenáři namluvit, že děti měly víza potřebná k opuštění ostrova svobody již v době, kdy jejich rodiče odletěli do emigrace. To však z prosby o podporu na demonstraci dost dobře nelze vyčíst. Naopak je dobře zmapováno, že totalitní režimy (viz ČSSR v osmdesátých letech) si leckdy děti skutečně jako rukojmí ponechávaly. Výjezdní doložku opravňující k cestě do nepřátelské, kapitalistické ciziny obdržel většinou jen jeden z rodičů, popřípadě rodiče ale nikoli jejich děti. Jakýkoli zrůdný systém si tak zaručoval či zaručuje, že každého přejde chuť emigrovat, právě proto, že mu hrozí ztráta jeho blízkých.

Krok kubánských rodičů, kteří se rozhodli na Kubě své dvě děti zanechat, odcestovat a následně vymáhat jejich vydání právní cestou lze hodnotit jako odvážný, hloupý či nezodpovědný. Opustit dítě, zvláště malé, se skutečně nedělá. O nic normálnější však není malé dítě kdekoli zadržovat proti vůli jeho rodičů. Také není jasné, zda by zde vůbec byla možnost emigrace s dětmi. Popřípadě zda by bylo možné emigrovat později, až už věk dětí nebude vyžadovat bezprostřední přítomnost matky. Praxe komunistických režimů tomu nenasvědčuje.

Kotrba se dále pozastavuje nad sedmnácti měsíci mediálního ticha nad celou událostí. Text prosby o podporu ukazuje, že těchto sedmnáct měsíců bylo naplněno handrkováním se s kubánskou stranou o vydání dětí. Případ může ukazovat jediné -- po právní a standardní stránce zřejmě s kubánským režimem nelze vyjednávat. Politiku a humanitu, resp. soucit, začaly míchat dohromady komunistické režimy -- citovým vydíráním svých občanů, které jim mělo zajistit jejich loajalitu a poslušný návrat do vlasti. To, co Kotrba ohnivě obviňuje, je reakce, která zákonitě vykazuje rysy problému, na který odpovídá. (Poznámka ke Kotrbově narážce na perfektní češtinu: pokud by byl text psán češtinou, kterou se člověk naučí po roce a půl v emigraci, bylo by to méně "agresivní" či emoce zneužívající? věrohodnější? sdělnější?)

O případu nic nevíme, píše Kotrba, detaily jsou neznámé. Souhlasím. Ale pokud si na věc chci udělat názor, snažím se si potřebné informace a vědomosti získat. Zvláště, když je můj názor na tolik ostrý, jako ten, který prezentuje Kotrba. Ten však více informací nepotřebuje. Jeho ideologické vidění a slovník mu ve své omezenosti postačují. Abych parafrázoval Anne Applebaumovou v BL, některé ideologie jsou nyní natolik antiamerické, že dává přednost autoritářským či totalitním vládcům před jakoukoliv vládou, který by byla přátelská vůči USA. Myšlenky, ideje či hodnoty, které mohou jen zavánět tím, že by mohly mít "americký" (myšleno zřejmě republikánský, konzervativní či neokonzervativní) nádech je potřeba ne odmítnout, ne porazit vlastním argumentem, ale vůbec nepřipustit jako relevantní.

Snad jen na okraj, odsuzováním agentury Člověk v tísni se Štěpán Kotrba vesele zařadil po bok např. běloruského Lukašenka či u nás těch, kterým činnost této organizace kazí kšefty -- rétorika, absence vkusu a argumentu je shodná.

Jak jsem napsal, souhlasím, že z toho, co bylo uveřejněno, nevíme o celé kauze tolik, aby bylo možné si udělat rozumný názor. Sloupek Štěpána Kotrby však umožňuje udělat si názor o něm samém. Přiznat nedostatek informací a následně obhajovat režim, který znemožňuje kontakt dětí s jejich rodiči, vyžaduje dost silný ideologický rastr. Kdo pak je nesoudně a nestoudně drzý?

Reakce ŠOK: Autor tvrdí, že čtu tu méně, tu více, jak se mi to hodí a hned v další větě činí totéž, co vyčítá mě: "Ve svém textu se snaží čtenáři namluvit, že děti měly víza potřebná k opuštění ostrova svobody již v době, kdy jejich rodiče odletěli do emigrace." To jsem nenapsal. Napsal jsem však, že "Děti mají přitom řádná víza pro pobyt v České republice, čili proběhla řada jednání s českými úřady." Tečka. Nic víéc a nic méně. Tudíž existovaly důvody pro jejich udělení, stejně jako pro udělení statutu politického uprchlíka (sic !) rodičům. Přesto o těchto důvodech, ani o následném jednání není známo nikomu nic, což k důvěře nepřispívá.

Autor nedávno v Britských listech sáhodlouze objasňoval, proč se s komunisty nemluví , i když zároveň tvrdil, že všeobecně platí, že mluvit vážně by se mělo s každým. Přesto se stal signatář petice "S komunisty se nemluví". Ve světě mezinárodních vztahů všeobecně platí, že diplomacie nesnáší silná slova, natožpak urážky. Směšování individuálních důvodů pro průtahy v humanitární otázce s politickými je vždy na škodu těm individuálním záměrům. Zneužitý blbec se tomu dá říkat v lepším případě, v tom  horším nastrčený provokatér. Už jsem zažil několik takových provokací Freedom Housu, mezi jinými i slavnou cestu pánů Pilipa a Bubeníka z Prahy přes USA do kubánského kriminálu a zpět do Prahy.

Nutno říci, že nikdo z nás neví, jak doopravdy bývalá pracovnice kubánské režimní televize a její kubánsky vysokoškolsky vzdělaný manžel opustili Kubu poté, co se manžel pohádal s vedením univerzity o sovu diplomovou práci z oboru sociologie. Ale jelikož výzva je od seriózní informace na míle vzdálená, napsal jsem to, co jsem napsal. Hloupost a neodpovědnost je na straně těch, kteří opustili na své "vysněné cestě k demokracii" kojence i další dítě a nyní se diví, že mají problém. Pokud "čirou náhodou" kubánská babička zažádala kubánské úřady, aby jí dítě bylo svěřeno do péče, bude to dlouhá diplomatická bitva ne nepodobná té o Juliána Gonzálese... A v té nemají mediální demonstrace a hladovky místo, pokud má být výsledek kladný. Respekt k vnitrostátním právním normám je předpokladem vyváženého a udržitelného mezinárodně právního řešení vždy -a ť už se jedná o Kubu a dvě děti, nebo o doživotní trest pro dealery drog v Asii. Diplomacie opravdu nemá ráda silná slova, ale respekt k politické realitě. Pokud ovšem není cílem ono zmíněné humanitární bombardování.

Reakce na reakci - JJ: Štěpán Kotrba tvrdí, že se dopouštím stejného prohřešku jako on -- selektivního čtení a překrucování textu. Dokládá to citátem. Bohužel citátem značně neúplným -- tečkou (jak zdůrazňuje) věta sice končí, ale jiné věty jí bezprostředně předchází. Právě tyto věty jsou Štěpánem Kotrbou opomenuty, a právě jejich spojení dává nešťastně dohromady situaci před emigrací a v okamžiku emigrace.

ze sloupku ŠK: "Matka ale zanechává své dvě děti na ostrově, přestože to menší ještě kojí. To samo osobě odporuje jménu Boha, kterým se ohánějí oba "rodiče" ve své výzvě. Děti mají přitom řádná víza pro pobyt v České republice, čili proběhla řada jednání s českými úřady. "

Následuje připomenutí, s kým že má čtenář tu čest. Se signatářem petice "S komunisty se nemluví" a zřejmě k tomu ještě se schizofrenním, neb zároveň tvrdí, že by se mělo mluvit s každým. Inu, nelze mít panu Kotrbovi za zlé, že neměl čas dočíst ani první odstavec mého staršího příspěvku (leckdy to nezvládnu ani já). Ale pak by mne neměl obviňovat z toho, že mé texty nejsou koherentní. Tvrzení, že by se mělo mluvit s každým totiž ještě v tomto odstavci vymezuji.

"Všeobecně platí, že mluvit vážně by se mělo s každým. Jsou však případy, kdy je nutné toto pravidlo omezit. Příčetnost, morální úroveň či osobní vyspělost mohou být kritéria pro takové omezení. V jistém ohledu je samozřejmě nutné a správné brát vážně i psychopata či recidivujícího zločince. Skutečnost, že každý si zasluhuje respekt, však ještě neznamená, že každý má být ve všech ohledech stejně hodnocen."

Konečně děkuji Štěpánu Kotrbovi, že alespoň čtenářům sdělil vícero informací, o kterých se ve sloupku tvářil, že je nemá. To celou diskusi posouvá do jiné roviny a já s ním souhlasím, že větší transparentnost podobných případů je prostě nutná. A samozřejmě mu děkuji za připomenutí mého staršího - na BL mimořádně antikomunistického - článku. Opět mne přesvědčuje o tom, že některým lidem je bližší argumentovat ad personam nežli ad rem.

Tečka za tečkou - ŠOK: Někdy je pro kontext nutné připomenout nejen co kdo říká, ale i kdo co říká. Abychom nežili v iluzích, že názory z nebe padají. Nepadají. Každý z nás si svou minulost nese s sebou a odpustky se neprodávají.