Liuver a Mayda skutečně z Kuby odcestovali legálně. Po letech pronásledování je k tomu komunistická policie přímo vybídla. Jak známo, v březnu loňského roku došlo na Kubě k hromadnému zatýkání, brzy nato byli bez soudu zastřeleni tři lidé, kteří se bez funkčních zbraní pokusili unést loď s cestujícími a dostat se s ní na Floridu.

Atmosféra v zemi byla velmi dusná a nebezpečná a režim se snažil jakékoli projevy odporu uhasit v samém zárodku. Dal Liuverovi a Maydě na výběr: buď odjezd ze země, nebo vězení. Vzhledem k tomu, že tehdy udělované tresty dosahovaly výše i 25 let, není divu, že oba manželé kontaktovali zastupitelství České republiky. Rozhodli se pro tuto zemi proto, že věděli o postoji, který tato země dlouhodobě zastává, a věřili, že jim bude pomoženo. Velvyslanectví jim skutečně slíbilo udělit vstupní víza, nejen jim, ale i jejich dětem. Kubánské úřady však Liuverovi a Maydě oznámily, že ze země jejich děti nepustí.

Tento postup je na Kubě běžný, přestože se neshoduje s praxí prováděnou kdysi v komunistickém Československu. Režim se tím jednak zřejmě snaží maximálně znepříjemnit odpůrcům život, jednak počítá s tím, že ponechá-li si rodinné příslušníky jako rukojmí, má zajištěno, že tito lidé ze strachu o ně a ve snaze situaci si ještě nezhoršit zachovají mlčení a nebudou vyvíjet žádnou nepřátelskou činnost.

Musela to být bezesporu těžká volba: buď odejít ze země, opustit děti a následně se snažit o jejich získání prostřednictvím mezinárodních organizací, diplomatických jednání a mediálního nátlaku, anebo čelit dlouholetému vězení a vědět, že se od dětí stejně odloučím, tentokrát bez jakékoli naděje. Těžká volba, sám jsem nikdy takové dilema nemusel řešit a ani panu Kotrbovi bych to nepřál.

Liuver a Mayda se tedy rozhodli pro první možnost. Kubánské úřady jim vydaly pasy a povolení k výjezdu, Velvyslanectví České republiky jim vydalo vstupní víza. Ihned po příjezdu do země (červenec 2003) oba požádali o politický azyl. Byli umístěni do sběrného střediska ve Vyšních Lhotách, posléze do uprchlického tábora v Zastávce u Brna a nakonec do azylového střediska v Havířově. V prosinci 2003 získali politický azyl a s ním neomezené právo pobytu v této zemi.

Pronásledování ze strany kubánské moci měli řádně doloženo a Azylový odbor MV je bezvýhradně uznal. V únoru 2004 odešli z Azylového centra do Brna, kde se jim několik přátel rozhodlo pomoci. Od té doby zde žijí. Neplatí je vrazi z Wall Streetu ani CIA; žijí z mizivých sociálních dávek, učí se česky, snaží se najít si práci a integrovat se do společnosti.

Hned po příjezdu podnikli Liuver a Mayda kroky potřebné k opětovnému sjednocení své rodiny. Prostřednictvím Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky zažádali o vydání svých dětí. Po několika měsících čekání však zjistili, že Castrova vláda na žádost ani neodpověděla. Zkusili tedy jinou cestu: požádali o pomoc několik českých politiků a někteří se skutečně do případu vložili. (Nebudu jmenovat, abych nebyl nařčen ze stranictví.)

Prostřednictvím Ministerstva zahraničí byla celé měsíce vedena složitá diplomatická jednání. Že o nich české úřady pana Kotrbu neinformovaly, není způsobeno tím, že by si ho dostatečně nevážily, nýbrž tím, že v té době byli všichni zainteresovaní lidé přesvědčeni o potřebě maximální diskrétnosti.

Ukázalo se ovšem, že kubánská vláda lže a české vyjednavače vodí za nos. Přes opakované sliby děti z ostrova dosud nepustila a klade nové a nové překážky; naposled takovou, jejíž překonání by mohlo trvat i několik let.

Liuver s Maydou se tedy rozhodli změnit strategii. Nyní usilují o to, aby se o jejich případu mluvilo naopak co nejvíc; doufají, že tlak světové veřejnosti s kubánským režimem pohne. Tím mimochodem vystoupili z mas početné kubánské emigrace rozptýlené po celém světě. Existují totiž tisíce takto rozdělených kubánských rodin. Jestliže se o tom dost nemluví, je to dáno mimo jiné tím, že se o tom ty rodiny z výše uvedených důvodů bojí mluvit. Vystoupení Liuvera a Maydy snad na tento specifický problém veřejnost přece jen upozorní.

Dále: Děkuji panu Kotrbovi za chválu mých překladatelských schopností. Text výzvy napsal Liuver Saborit španělsky a do češtiny jsem ho přeložil já. Liuver Saborit ho následně rozeslal svým známým, kteří ho zřejmě přeposílají dál. Vůbec neznám Marka Jehličku, ale děkuji mu za zájem a za další šíření textu. Panu Kotrbovi bych rád sdělil, že PR agentury jsou běžná věc a lidé, kteří v nich pracují, nemusí být nutně zrůdy. Pan Jehlička výzvu zřejmě rozeslal v pracovní době; doufám, že mu šéf nebude dělat problémy.

Samozřejmě, výzva Liuvera a Maydy neobsahuje, nemůže obsahovat všechny detaily případu. Neoslovuje ostatně lidi, kteří se o dění na Kubě nezajímají, nebo kteří se o ně zajímají na způsob pana Kotrby. Je emocionální, protože silné emoce zmítají jejími autory. Nemá nic společného s Vánoci, Ježíškem, dárečky atd. -- ujišťuji všechny, že Vánoce jsou to poslední, nač Liuver a Mayda v tuto chvíli myslí.

Manifestace není organizována vládou, jakoukoli politickou stranou ani žádnou jinou organizací. Jedná se o apolitické shromáždění, které svolávají výhradně Liuver Saborit a Mayda Arguelles. Jeho cílem je vyvinout nátlak na kubánskou vládu, aby Liuveru Saboritovi a Maydě Arguelles urychleně vydala jejich děti a dostála tak povinnosti, která pro ni vyplývá ze Všeobecné deklarace lidských práv (OSN 1948, Kuba je signatářem), z Deklarace práv dítěte (OSN 1959, Kuba je signatářem) a vůbec ze všech požadavků lidskosti a soucitu.