Kdyby se Štěpán nesnažil můj zápis v blogu interpretovat, ale místo toho ho četl, dozvěděl by se, že nemám problém pustit sednout třeba korektního důchodce v evidentně horším zdravotním stavu. Ba dokonce to nemusí být ani důchodce - pouštím sednout i ty, kdo mají na nějaké končetině třeba sádru. Kdybych tohle popíral, mohl by mi Štěpán Kotrba spílat třeba do alelujá a mít mě za nevychovaného holobrádka. Neřekl bych proti tomu ani popel.

Štěpán však pomíjí to, proč nazývám některé důchodce poněkud explicitně hovady. Stěží mohu odepřít pomoc stařence o holi. Jsem však alergický na arogantní, sebestředné, roztahovačné megery, které otravují svým přístupem k hromadné dopravě ostatní cestující. Jsou to právě tyto fúrie, které vám neřeknou na pozdrav ani bů, a ani "děkuji" se v jejich slovníku nenachází. Jsou to právě tyto osoby, které by chtěly, aby se k nim druzí chovali slušně, ale samy se slušně chovat neumějí.

A já mám za to, že nemám důvod být korektní vůči osobě, která není korektní ke mně. Jak by takovou situaci řešil Guth-Jarkovský? Nechal by se vyhodit ze svého místa nějakou Helejtese Zvednětese?

Mnohokrát jsem zažil situaci, kdy si místo na sedadle nárokovala evidentně zdravá dáma na člověku se sádrou, a jejím jediným argumentem bylo, že je přece starší. Nebo když se o místo hádaly dvě dámy podobného věku. Kdyby autobus mezitím nepřijel do cílové zastávky, asi by došlo na trhání občanek. Je mi poněkud žinantní zjišťovat, kdo je starší a o kolik let a je mi žinantní vstávat před každou starší osobou. Kdo je to vlastně starší osoba? A neurazí se, že ji považuji za již dost starou na to, aby musela sedět? To už se mi také stalo několikrát a nejen mně. "Dovolte, to už mě máte za tak vetchou babičku?!" pravila jedna taková žena, když jsem vystřelil ze svého místa v tramvaji, abych ji pustil sednout.

Text čílícího se Kotrby je jako obvykle par excellence, ale já před jeho ohnivým mečem uhýbat nebudu. Pokud si bude mé místo v hromadném dopravním prostředku automaticky nárokovat jakýkoliv hulvát, nebudu před ním přece srážet paty. Je smutné, že to bývají nejčastěji důchodci. Nad absolutně slepými a hluchými teenagery se rozčilujeme stejně, já mezi ně ale nepatřím a nemohu za to, že si Kotrba interpretuje má slova tak, aby se mu hodila do krámu. Možná ho pustím sednout...