Tento poněkud romantický pohled, glorifikování reformátorů a hrdinů samostatného úsudku může ovšem sotva vystihnout celou složitost otázky. Konzervatimus není zlo, nýbrž je to fakt, který se pokusím osvětlit v jeho pro et contra. Vzato do důsledku, je v něm skryta rozpornost. Samotné uchovávání něčeho nemůže být programem, protože nutně vystane otázka, proč raději nezachovávat to starší, to, co předcházelo právě zachovávanému. Konzervace je tedy prostředkem. Domnívám se, že kromě mnoha vedlejších cílů, kterým slouží, jsou pouze tři opravdu důležité: a) identita, b) autorita, c) legitimita. To se samozřejmě netýká pouze církví, jimi se však chci zabývat v tomto článku.

Pokud vytvořím nějaký myšlenkový systém a budu ho prezentovat veřejnosti, budou jeho časté revize, zvláště pokud se budou týkat jeho kardinálních partií, vést k tomu, že nikomu nebude jasné, co si má představit, když na něj přijde řeč. Snad podobný zážitek se odehrává v nitru člověka, který se rozhodne velmi podrobně seznámit s věroukou vlastní církve a který bude objevovat její nejrůznější historické subtilní varianty. Bude zjišťovat, že nemálo lidí v minulosti patřilo do jeho církve, avšak vyznávalo odlišnou víru. Jistě, konzervatismus je iluzorní, ve skutečnosti se za ním skrývá jednoduchá převaha toho typu věrouky, který na scéně dějin (prozatím) vyhrál a přežil. Čím větší roli však v církvi hraje záměr zvýraznit svou vlastní identitu, tím je konzervativnější, tím méně je ochotna připustit aberace ve svých dogmatech. Zdálo by se, že křesťanské církve jsou přímo povolány k tomuto postoji, jejich vyznání víry totiž mluví o jedné svaté církvi. Nestačí přitom vyhlásit, že naše církev je ta pravá, ta jedna, ta svatá, je téměř nutné ještě dodat, že takovou byla vždy. Panický strach ze změny čehokoli podstatného je potom nasnadě; změna představuje riziko, že církev přestane být tou, kterou byla kdysi, že ztratí svou identitu -- že se bude říkat, že je už církví zcela jinou. Tato úzkost, nezřídka vedoucí k agresivitě a xenofobii, je v pozoruhodném protikladu se situací v prvotní církvi, která 300 let neměla potřebu svolávat koncily a schvalovat dogmata. Evangelium samo je výrazně novátorské vůči etablované judaistické tradici, jak platila v Ježíšově době. Domnívám se, že církev, jak nás o ní učí Ježíš, teprve roste ke své vlastní identitě a dosáhne ji až na konci dějin. Měli bychom tedy snad méně lpět na vlastní domnělé identitě, neboť jen tak se lze více otevřít tomu, co s námi zamýšlí Pán.

Autoritu má sotva ten, kdo často mění svá rozhodnutí, kdo není předvídatelný, kdo nemá žádnou kontinuitu, tedy žádnou osobnost. U církví je to ještě markantnější. Opírají se o tvrzení, že jim jejich zakladatelem bylo řečeno to nebo toto, ony pouze zprostředkovávají jeho slova, od kterých nemohou v žádném případě ustoupit. Stojí na principech, které jim byly vytýčeny na začátku, cokoli jiného, pokud si chce činit nárok na autoritu, je svévole. Jak by se tedy církve mohly obejít bez konzervatismu? Vrátím se opět k prvotní církvi. Žádná závazná interpretace Božího slova v prvních staletích církve neexistovala, dokonce i kanonické knihy se v různých obcích od sebe lišily. Autorita byla spojena s konkrétním člověkem, s jeho charismatem a s tím, jak dovedl oslovit lidi, ne s konzervováním nějakého oficiálního, rigidního výkladu. Tedy pokud budeme uvažovat autoritu spočívající v apelu na svobodný úsudek věřícího, nemusíme dát, zdá se, přílišný prostor konzervatismu. Nechci předstírat, že v takovém přístupu není obsaženo jisté riziko populismu či odcizení se evangelním kořenům, avšak církvím se podařilo přežít jakž takž i doby, kdy konzervativní princip autority byl zneužit a výklad Písma byl dán spíše světskými ambicemi jeho strážců -- proč by měly bez konzervatismu ztrácet více?

Na závěr bych se chtěl zmínit o složitém problému legitimity. Jak víme, právní kontinuita je v dostatečně velkých historických měřítcích iluze. To, co bylo ve středověké Francii vnímáno jako naprosto spravedlivé a legální, to už v dnešní Francii může být trestné -- a vice versa. Církve se však pohybují v mnohem hlubší dimenzi, než je světské právo. Často hovoří o tom, že dostaly na začátku určité pověření a že toto pověření zakládá nárok na vykonávání konkrétních pravomocí. Představa, že to, co církev takto konala v minulosti, nutně muselo být legitimní, ztěžuje změnu pojetí těchto úkonů v budoucnosti. Kdyby totiž konala nyní něco jiného, což by se nezpronevěřila svému pověření, neztratila by legitimitu? Jenže zdrojem legitimity by asi neměl být ten, kdo je pověřen, nýbrž pověření samo. Církve neříkají, že své pověření znají jen ony, naopak na jeho text stále poukazují a dokonce se ho snaží hlásat i nevěřícím. Rozpor s Písmem proto zásadně ohrožuje vnitřní legitimitu církví a jejich konání. Nový zákon však není kodex, k němuž se lze vracet a vytvářet nějaké soudní instance, které rozhodnou, kdo jej kdy porušil nebo neporušil -- a co je tedy vskutku legitimní. Z hlediska Nového zákona může dát opravdové pověření jen Duch svatý a v Duchu svatém, ne však bez něj, lze Písmu teprve porozumět. Církve si nárokují, že jím jsou vedeny a že svá rozhodnutí dělají pod jeho vlivem. Duch svatý je však vždy před námi, nemůžeme se k němu vracet jako k nějaké hotové pravdě -- musíme jít za ním na své eschatologické pouti vpřed a je to právě eschaton, jenž je zdrojem budoucí, té pravé legitimity, která rozhodne a která vůbec nemusí být na straně církví.